„Dej kolena k sobě, udělej letadlo, to sjedeš...“ Pět rad, co nedělat, když učíte dítě lyžovat

Kup kulatý sušenky, večer budu rozdávat medaile, opakuju si před cestou na hory slavnou filmovou hlášku. Loni se kvůli covidu lyžovat nedalo, tak to letos s pětiletým synem doženeme, plánuju si, když vidím, jakou má radost z vypůjčených lyží. Velká očekávání a víra v to, že učení půjde podobně hladce, jako když jsme se učili jezdit na kole, jsou po chvílích na sjezdovce pryč. Je mi jasné, že medaile schovám na jindy. Ideální a jistou cestou je svěřit dítě do péče kvalitního instruktora nebo lyžařské školy. Ale nelámejte hůl(ky), i jako rodiče - amatérští lyžaři můžete základy výuky zvládnout se ctí.

„Nenuďte a nenuťte,“ říká mi instruktorka Nikol Novotná. Je manažerkou vzdělávání a členkou lyžařského lektorského sboru Asociace profesionálních učitelů lyžování, spolupracovala na vytváření dětské metodiky asociace, věnuje se vzdělávání a tři roky učila lyžovat i děti v Japonsku. Občas se musím začervenat, když mi líčí nešvary, kterých se rodiče mnohdy dopouštějí.

Tady je pět rad, co nedělat, když budete chtít o jarních prázdninách sami učit děti lyžovat:

1. Nepouštějte se hned z kopce

Je to jedna z nejčastějších chyb. „Rodiče vezmou dítě, které nikdy nebylo na lyžích nebo ani nevidělo rodiče lyžovat, nasadí mu divné robotické boty a pro jistotu mu na ně nasadí dvě klouzavá prkna, pošlou ho z kopce a jsou překvapení, že upadne,“ líčí Novotná. Důležité je navyknout si na skluz a na pohyb v botách.

Dobré je půjčit si či koupit lyžáky už před cestou na hory, aby si na ně dítě zvyklo. „Klidně i doma v obýváku.“ Nebo první půlhodinu, ale klidně i víc po příjezdu na první lyžovačku. Až si na těžké boty zvykne, nasaďte lyže a trénujte na rovině. Zkuste s dětmi nejdřív trochu klouzat, aby si zvykly i na tento neobvyklý pohyb. Ti nejmenší předškoláci se můžou pro seznámení se se skluzem chytit třeba za kroužek nebo za hůlku a vy je kousek popotáhnete. Pokud není dítě na tento pohyb zvyklé z bruslí nebo z klouzání po kalužích, je pro něj zprvu rovnováha náročnou záležitostí. Neposílejte malého potomka rovnou z kopce dolů. 

2. Nedělejte věci za ně

Ideální je vést děti k samostatnosti. Zapomeňte na rozšířený zlozvyk držet dítě zezadu nebo ho dlouze tahat. „Nic ho tím neučíte, nic mu to nepřináší,“ vysvětluje Novotná a vrací se zpátky k nácviku na rovině. Právě proto nejdřív s dětmi ťape v botách, učí je kreslit pohybem v nich motýlky do sněhu, otáčet chodidla a následně trénují na místě otáčení s lyžemi. „To je zásadní a musí na to přijít samy tímto tréninkem. Aby zastavily v pluhu – tedy špičkami k sobě, patkami od sebe – musí umět rozšířit stopu. Zkoušíme tak nejdřív odhrnování sněhu do strany. Nechám je takhle třeba odkopávat kuželky, což je baví,“ říká. Spojit dva pohyby – roztáhnout paty od sebe a zároveň otočit chodidla špičkami k sobě – chce cvik. Nestačí se do pluhu jen postavit, ale opravdu dokázat vytáčet patky lyží díky otočení chodidly.

Pokud dítě není schopné udělat na rovině tvar šipky, tedy odhrnout lyže do pluhu, rozhodně to nebude schopné udělat na kopci. Nakreslete hůlkou do sněhu stříšku a zkuste, jestli se do ní zvládne dosunout. Jakmile to zvládnete, můžete se pustit z mírného kopce, v bezpečném terénu s dojezdem do roviny.

A ještě důležitá poznámka: pokud jste viděli, že někdo dítě tahá na špagátu nebo na lyžařských „kšandách“, nesnažte se na to ani pomyslet. „Chudák dítě, které nemá ještě vyvinuté malé svalové skupiny. Rodiče tím podporují to, že se dítě zaklání, což nechceme. Navíc na špagátu nemá potřebu učit se brzdit. Proč by mělo kontrolovat rychlost, když ho někdo drží? Chybí tam pointa návyku na skluz a rovnováhy pohybu,“ vysvětluje profesionálka.

3. Nebuďte netrpěliví a přemotivovaní

Vidíte jiné rodiče se začátečníky už na vleku a vy teprve trénujete pohyb v lyžákách? Klid. Trpělivost se zúročí. Stejně tak „netlačte na pilu“. Mnohdy dítěti stačí lyžování dávkovat třeba jen po hodině denně, aby udrželo pozornost a abyste obzvlášť předškoláky neodradili. Samozřejmě jsou děti, které to baví celý den, jiné potřebují prokládání jinými aktivitami. Dávkujte i jednotlivé lyžařské dovednosti. Dítě by celou dobu nemělo být ustrašené, s pocitem, že ho někdo „buzeruje“. Pokud je bojácnější, je dobré, když před ním rodič jede pozadu. Snažte se, aby to pořád bylo řízené objevování. Jde to i bez tahání a chytání. Trpělivost mějte už při zkoušení lyžáků – děti obvykle řeknou, že je tlačí, ale ve skutečnosti je to jen nezvyk. Zkoušejte je zásadně ve vnitřní botičce. Noha v nich nesmí plavat a musí umožnit pohyb v kotníku. Raději žádné nápady typu „to budeš mít na tři zimy“ nebo „pro letošek stačí tyhle po bráchovi“. Začátečníkům vybírejte klidně hodně krátké lyže.

Co se motivace týče, když rodič lyžuje, má dítě obvykle větší motivaci zkusit to taky. Dítě by mělo aspoň trochu chtít, a ne lyžovat kvůli tomu, že večer dostane pytel medvídků nebo že bude mít táta radost. Utvořte si pravidla spolu s dítětem, „nevysolte“ je na něj direktivně.

Pokud lyžují odmala, měly by děti zhruba do 10 až 12 let podle Novotné pilovat techniku. Někteří se příliš brzy pustí do závodění a upevňují chyby. Naučit se novou dovednost trvá zhruba 300 opakování, odbourat špatný návyk chce 5000 opakování. Lektorka tvrdí, že malé děti přirozeně nesoutěží a že je to tak prima. Mezi zlozvyky tak řadí také brzkou soutěživost. „Rodičů,“ podotýká.

4. Nevolejte na ně: „Kolena k sobě!“

Některé děti se bojí, aby se jim to rychle nerozjelo. Říkat, aby nakláněly hrany, je ošidné. Když lyže postaví na hranu hodně, zkříží se. „Tlač kolena k sobě – to ne,“ říká Novotná. Když se totiž už na rovině naučí zmíněné vysouvání lyží a otáčení špičkami k sobě, získají tím cit. Má smysl říkat, aby naopak udělaly větší pluh, protože větší šipka je automaticky postaví víc na hranu a brzdí. Jako rodiče byste měli mít jasnou představu o tom, jak lyžování funguje, a klást na děti realistické nároky. Mezi další neřesti, které mnozí přenášejí na své potomky, patří i volání „předkloň se dopředu“ nebo „tlač na nohy“, případně „zaber, do kolen“. Podle lektorky dítě mnohdy nechápe, co je tlačení. Pak třeba tlačí do obou nohou nebo zkroutí prsty v botě a
nic se neděje.

Nebýt jako všichni. Šest dobrých důvodů, proč jezdit do hor na podzim, když tam nejezdí vůbec nikdo

5. 11. 2021 ▪ 7 min. čtení

Lépe prý funguje povolení vnitřní nohy. Že to zní ještě složitěji? Představte si pedály na kole. Děti, které už na něm umí, to chápou dobře. „Nebo jim říkáme, že je to jako chůze do schodů, nebo ať zvedají nohu, jako když pejsek čůrá, či je koušou mravenci do chodidla,“ popisuje. Tím, že povolí budoucí vnitřní lyži, se víc opřou o tu vnější – a krásně zatáčí.

5. Letadlo nebo koště? Jen když víte proč

Možná jste už zahlédli děti, jak se naklánějí s roztaženýma rukama. Kam se nakloní, tam by měly zatočit. „Letadlo děláte rukama, ale lyžuje se nohama. Není to přímo chyba, ale u každého cvičení byste měli vědět, proč ho používáte. Letadlo svádí k pomáhání si rotací těla, což je kontraproduktivní,“ říká instruktorka. Jedno dítě ho jede správně, druhé opačně. Letadlo má podle ní pomáhat už pokročilejším lyžařům k separaci horní poloviny těla. Pro představu, když sledujete třeba špičkovou lyžařku Mikaelu Schiffrinovou, má zadek skoro u sněhu, ale tělo nahoru.

A co se dalších pomůcek týče? „Je jich řada, ale přijdou mi zbytečné. Dobré jsou komunikační pomůcky – třeba oblíbený plyšák, který lyžuje s vámi,“ tvrdí Novotná. Například gumičky na spojování špiček lyží podle ní brzdí proces poznávání. „Když dítě na věc přijde samo, vezme to za své a dané poznání mu vydrží mnohem déle,“ říká. Hodně lidí teď používá koště, aby drželi dětem špičky u sebe. „Mělo by je zvládnout udržet samo. U motoricky slabších dětí ho použiju, ale jen jako korekční pomůcku,“ dodává lektorka.

Instruktorka lyžování Nikol Novotná.

Foto: Archiv Asociace profesionálních učitelů lyžování