Z 12 tisíc znásilnění jich lidé nahlásí jen pět procent. Česku by mohla pomoci lepší sexuální výchova

V pražské Sněmovní ulici je živo. Zatímco někteří spěchají do práce, jiní se zastavují a snaží se zjistit, proč je uprostřed Malostranského náměstí dřevěná manželská postel s nápisy jako „Souhlas je nejlepší poloha“ nebo „Když to nechce, tak to nechce“. Z reproduktoru právě hraje kultovní píseň od Whitney Houston I Wanna Dance with Somebody a mohlo by se zdát, že jde o bujarou oslavu Valentýna, nicméně zdání klame. Kolemjdoucí sice dostávají do ruky barevný karafiát z krepového papíru, ale k tomu také dávku znepokojivých čísel, která se týkají znásilnění v České republice.

Před Poslaneckou sněmovnou se minulý týden sešly organizace Amnesty International a Konsent, které chtějí společně upozornit politiky na podle nich nesprávnou definici znásilnění. Trestní zákoník totiž nezohledňuje absenci souhlasu, ale definuje pojem znásilnění jako donucení nebo zneužití bezbrannosti.

V hloučku žen, které stojí u petičního stánku, je i Irena Hůlová z Amnesty International, která vysvětluje důvod happeningu: „Máme výročí naší kampaně ‚Chce to souhlas‘, která se snaží o nápravu definice znásilnění v trestním zákoníku, a chtěli jsme znovu připomenout politikům, že novou definici stále nemáme a doufáme, že předloží novelu co nejdříve v nadcházejících měsících.“