Na nádraží v ukrajinském městě Mostyska je páteční ráno a velká zima. Za námi je dlouhé noční vykládání vlaku s humanitární pomocí, kterou darovali Češi lidem zasaženým válečným konfliktem. Probouzíme se ve spacáku přímo ve vagonu. Je tu zhruba pět stupňů, pocitově ještě méně. Zuby si čistíme perlivou vodou z PET lahve, protože vlak nemá tekoucí vodu.
Vagony patří podnikateli Albertu Fikáčkovi. Na Ukrajinu se ho rozhodl vypravit hned po začátku ruské invaze. Ve vlaku je s námi. Snaží se ze všech sil, abychom dnes nabrali až 500 lidí, kteří se chtějí dostat z válčící země do bezpečí. Neustále telefonuje, přijímá hovor za hovorem. Dnes v noci naspal asi jen tři hodiny. „Přijde mi hloupost se zastavit, když někdo říká, že něco nejde,“ říká Fikáček. Ve stanici, kam jsme přijeli, nejel normálně rozchodný vlak z Evropy už 20 let. Jeho souprava je tak za dlouhou dobu první, která do Mostysky z ciziny zavítala. Zdůvodňuje to tím, že v takové vážné situaci musí být trochu ignorantem a vyrazit bez větších domluv. „Každý na sebe jen čeká navzájem, ale když na ně pustíš problém, tak oni ho nakonec rychle vyřeší,“ popisuje svou zkušenost.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
