Tuzemské galerie nabízejí řadu pozoruhodných retrospektiv českých umělců. Jak těch, kteří celoživotně na svých plátnech hledají, jak zachytit člověka, tak těch, kteří naopak chtějí ztvárnit jedinečnost či intimitu v neživém světě, ať už mezi fantaskními architektonickými objekty či na zdánlivě obyčejném zátiší.
Vladimír Skrepl: Flashback
Kalina Gallery, Brno
3. 3. – 8. 8.
Jako by se svými obrazy bojoval. První retrospektiva obtížně zařaditelného malíře, ale také autora objektů a instalací Vladimíra Skrepla zachycuje unikátní, až hmatatelnou energii výtvarníka, který svou tvorbu pojímá jako specifický druh zápasu. Umělec a pedagog, známý svými expresivními obrazy, poprvé vystavoval v roce 1984 a od té doby se jeho dílo rozvíjí s podobně živelnou silou, jaká sálá z jeho maleb. S použitím sprejů či hrubé kaligrafie vytváří deformované figury či monstra odkazující k čemusi primitivnímu, co pochází snad z dávných dob, kdy ještě neexistovala jasná estetická měřítka. Ale jeho malba, která neuznává jasná pravidla, by stejně tak mohla směřovat dopředu, do budoucnosti, k nalezení nedosažitelného ideálu, nějaké konečné figury, bytosti, po níž už žádný další obraz nelze namalovat. Právě díky této naléhavosti zaujímá Skrepl jedinečné místo na tuzemské výtvarné scéně. A díky ní také inspiruje celou nastupující generaci umělců.
Jiří Sopko: Retrospektiva
Museum Kampa
12. 3. – 29. 5.
Už patnáct let uplynulo od poslední velké pražské výstavy umělce, který ke svým figurám celoživotně přistupoval s potměšilostí a svérázným humorem, ale také s melancholií. A který nepříliš rád vystavuje. Prý se tím až moc obnažuje. Bývalý rektor pražské AVU a jeden z nejvýraznějších představitelů tuzemské poválečné malby Jiří Sopko se ve třech patrech Musea Kampa přestavuje stovkou obrazů a několika desítkami kreseb a akvarelů z období let 1969 až 2021.
Rodák z Podkarpatské Rusi vždy maloval především člověka. A už na své první výstavě v roce 1970 se představil jako autor s jasnou výtvarnou koncepcí a osobitým pohledem na svět. Jeho barevné expresivní obrazy neměly daleko ke grotesce, ale vždy sahaly za první plán. Nová výstava, která se koná u příležitosti autorových 80. narozenin, je dalším dokladem, jak nadčasová a současná Sopkova tvorba je, byť jeho groteskní obrazy ze 70. a 80. let minulého století reflektovaly dobovou společenskou a politickou situaci.
Jaroslav Róna: Architektony a stroje
Centrum současného umění DOX, Praha
17. 2. – 8. 5.
Člověk si připadá skoro jako při vstupu do nějakého fantaskního města. Výstava drobných skulptur a architektonických modelů Jaroslava Róny sice sestává především z nevelkých objektů, ale v přítmí výstavních prostor galerie DOX obklopí diváka, jako by se procházel skutečnou metropolí. Tedy skutečnou, ta Rónova spíše sestoupila k nám na zem odkudsi z vědeckofantastické říše.
Rónovy obrazy vysílají varovné signály. Malíř přináší postapokalyptické vize
Róna je známý především malbami a monumentální sochařskou tvorbou, ale svým architektonům – jak tyto objekty sám s pomocí termínu Kazimira Maleviče nazývá – se věnuje od počátků kariéry v 80. letech. Jsou to modely budov sakrálních i vojenských a největší síla výstavy spočívá v tom, jak se obojí prolíná, jak se divák propadá do podivné dystopie či do světa na prahu apokalypsy. V Rónových modelech staveb je cosi archaického, možná jsou otiskem dávných civilizací nebo naopak tyto objekty zvláštně vyčleněné z času vyprávějí o temné budoucnosti. Atmosféru výstavy doplňují malby, na nichž ožívají podobně zneklidňující vize měst připomínajících spíše pevnosti než místa určená k žití.
Michal Cihlář: Zátiší s hozenou rukavicí
Výstavní síň Masné krámy, Plzeň
16. 2. – 28. 8.
Stáhněte si přílohu v PDF
Jeho gorily a další zástupce fauny zná každý Pražan. Byť se výtvarník Michal Cihlář s pražskou zoo, pro niž vytvářel originální vizuální koncepci, už před více než dekádou rozešel ve zlém, dodnes zahrada čerpá z jeho jedinečné image. Aktuální plzeňská monotematická retrospektiva předního grafika se však věnuje specifickému žánru, který dnes takřka vymizel a který se prolíná celou umělcovou tvorbou: zátiší.
Ta Cihlářova jasně odkazují ke klasickému umění minulých staletí, ale mají v sobě také současný nadhled. Mnohá odhalují netušené možnosti linorytu, které výtvarník objevuje už od 80. let. Na soutiscích s mnoha desítkami barev ožívají tradiční motivy, ale expozice plně dostojí svému názvu a bere zátiší také doslova jako hozenou rukavici, jak pomocí zdánlivě zkostnatělého žánru hovořit o dnešku. Vedle grafik se tu vyskytují také suvenýry z cest či objekty pracující například s předměty původně prodávanými v sex‑shopech, které mimo svůj kontext získávají zvláštní intimitu a podněcují imaginaci diváků.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
