Dřív jsem si ilustrací vydělávala na to, abych mohla malovat, a teď to kolikrát vypadá tak, že malbou si vydělávám na to, abych mohla ilustrovat knížky,“ říká v rozhovoru Vendula Chalánková.

V žebříčku J&T Banka Art Index, hodnotícím umělce podle aktivit a úspěchů, jste vloni zaznamenala velký skok o dvacet míst, na 16. pozici. Čemu to přičítáte?

Nejvíce knížkám. V posledních letech jsem totiž ilustrovala hodně knih. Výstav jsem sice také měla hodně – když jsem ty loňské spočítala, bylo jich čtrnáct –, ale nebyly zahraniční, které jsou lépe bodově hodnocené. Vystavovala jsem jen u nás a na Slovensku. Takže v povědomí diváků jsem teď více zapsaná jako ilustrátorka. A také se povedlo pár animací.

Jednou jste zmínila, že pro volnou tvorbu potřebujete svobodu, že při práci nemůžete uvažovat o tom, komu se výsledek bude líbit, jako když děláte na zakázku. Jak to ale je v případě knížek?

To je speciální situace, protože vždycky pracuji na konkrétní zadání. Mám ale obrovskou výhodu v tom, že když se ke mně zadání dostane, tak proto, že už si mě z nějakého důvodu vybrali. Už znají můj způsob práce, vědí, co očekávat, a nezasahují mi do ní, nechávají mi volnou ruku. Ze začátku se mi ale často stávalo, že jsem musela hodně předělávat podle požadavků klienta, věci se mi vracely a některé návrhy ilustrací vznikaly pětkrát i víckrát. V poslední době ovšem dostávám zadání od zájemců, kteří vědí, co očekávat, a jsou pak s výsledkem spokojení. Například z popudu nakladatelství Host vznikla knížka Liška Bystrouška, což bylo pro mě důležité téma kvůli Leoši Janáčkovi, kterého jsem dlouhodobě zpracovávala. Knížka na mou dosavadní práci navázala a bylo to krásné a moc si jí považuju.

Vytvořila jste někdy knihu nebo komiks pro někoho konkrétního?

Stalo se mi, že jsem kreslila ilustrace podle konkrétních osobností. Třeba ve spolupráci s turistickým informačním centrem v Brně jsem dostala zadání brněnské Vánoce. Rozhodla jsem se zpracovat frontu na svařák a měla jsem v ní pro mě důležité lidi z Brna – Tima, Muchu, Kateřinu Tučkovou, Adélu Elbel a Kateřinu Šedou. Komiks pro někoho konkrétního je také kniha Dnes dítě, do které Radim Kopáč celý rok zaznamenával slova svého tehdy dvouletého syna. V komiksech je tedy on.

Věnujete se ještě komiksové tvorbě? To je také práce na zakázku?

Ano, pořád se jí ještě věnuju. Mám práci rozdělenou na autorský komiks a to je volná tvorba, ale dostávají se ke mně i nějaké zakázky. Třeba vloni a letos zpracovávám komiks s Jánem Obyšovským na téma životopis Gregora Mendela, protože se schyluje k výročí dvou set let od jeho narození.

Jak jste Mendela pojala?

Jako koláž z papíru. Zadání bylo dost podrobně zpracované – dostali jsme konkrétní scénář. Jde o Mendelův životní příběh od jeho křtu až do smrti. Aktuálně jsme u třetího dílu, který vychází v časopisu Mendel, vydávaném hvězdárnou. První díl byl o tom, jak se narodil a studoval, druhý o tom, jak se dostal do kláštera a bádal, a třetí je o jeho odkazu.

Jde o vážnou věc, nebo jste komiks pojala s nadsázkou a humorem?

Myslím, že je vytvořen s nadsázkou a humorem.

Vaše práce jsou zastoupeny v důležitých českých sbírkách veřejných institucí. Prodáváte i soukromým sběratelům?

Do sbírek jsem se dostala hlavně díky kurátorovi Radku Wohlmuthovi, s nímž jsme se potkali v DSC Gallery na výstavě. To pro mě bylo přelomové. Nikdy jsem s ním nespolupracovala, ale galerie mi ho domluvila. Další výstava s ním se konala v Chebu a tam už si z ní zakoupili moji práci do sbírky. A v dalších institucích to bylo podobné – z výstavy si zakoupili něco do stálé sbírky. Můj úplně první vstup do veřejné instituce byl ještě za dob mých studií do Národní galerie, hned po škole pak do sbírky Marek.

Soukromé sběratele mám dva, takové mému srdci milé – jedním z nich je Jiří Zahrádka, který je zároveň i mým nejbližším kamarádem. Věnuje se Leoši Janáčkovi a je velký fanoušek umění, s uměním doslova žije. Cokoli koupí, tak si také doma pověsí a pořizuje si jen to, co má rád. Říká: Nesbírám, mám věci, s nimiž žiji. Druhý můj sběratel je Martin Dýma. Ten je specifický v tom, že si mě vybrali se ženou, protože jejich dcera měla ráda moji knížku O Červené karkulce a shodli se, že by ode mě chtěli i obraz. Doteď se mi kontinuálně ozývá. Buduje svou vlastní galerii, kterou pojmenoval HoMA. Pravidelně mi zapůjčuje moje věci na výstavy. I když vím, že jim pak v kuchyni chybí.

Určitě jste zaznamenala diskuse týkající se sběratelů, kteří mají velké sbírky, ale z morálních důvodů – kvůli způsobu či obsahu jejich podnikání – nejsou pro umělce přijatelní a ti jim nechtějí svá díla prodávat. Měl by si podle vás umělec vybírat zájemce o své dílo? Například Galerie hlavního města Prahy si nyní odmítla zapůjčit Kinterův objekt ze sbírky Roberta Runtáka. (Sběratele, který otevřel v Olomouci privátní galerii Telegraph. Financování galerie i sbírky pochází z jeho příjmů ředitele exekutorského úřadu v Přerově – pozn. red.)

Já si myslím, že umělec by takovou selekci dělat měl, pokud je pro něj důležité, kde se jeho práce ocitne. Ne vždy si může vybrat, kdo jeho práci koupí, ale vždy si může zvolit, s kým se stýká a kamarádí. Mně se stalo, že jsem zastoupena v Runtákově sbírce, kvůli aukčnímu prodeji z galerie Miroslava Jiřeleho Etcetera. Nemůžu se kriticky vyjadřovat k umělcům, kteří u něj vystavují nebo mu prodávají. Vím, že pro některé je to existenciálně důležité.

Pak ale nedává smysl něco odmítat a něco přijímat, protože nikdy nevíte, kam se dalším prodejem dílo dostane.

K této otázce chci říct, že jsem za to ráda – za to, že Galerie hlavního města Prahy zápůjčku odmítla udělat. Je to jasný signál, že sběrateli nechce jeho sbírku tímto způsobem zhodnocovat. Tahle zpráva mě dost potěšila.

Umělci by tedy měli dávat veřejně najevo své morální postoje?

Určitě. Umělec se může rozhodnout, co chce, aby s jeho dílem bylo dál, a proto jsem ráda, když jsou moje práce ve státních institucích nebo u Jirky Zahrádky – tam jsem nejradši, když se ocitnou.

Je pro vás těžké stanovit cenu svého díla?

Tento problém měl také postupný vývoj a první zlom přišel s výstavou v DSC Gallery. Do té doby jsem cenu určovala chaoticky sama. Například obrazy, které mi dlouho ležely doma, pak byly u kamarádů v designovém obchodě a skončily ve sklepě. Jeden se tehdy nabízel za dva tisíce. Dovezla jsem je do Prahy do DSC a paní galeristka mi je obratem prodala za strašně moc peněz. Řekla mi: Vidíte, Vendulko, sama si to dělat nemůžete. Tehdy mi nějakým způsobem moje ceny nastavila.

Podle čeho je stanovila, když vaše tržní ceny byly tak nízké? Podle nějaké konkrétní poptávky, nebo podle svého zájmu?

Myslím si, že už existovali zájemci. Galeristka pravila, že se musíme dostat na ceny umělce Petra Duba. To bylo měřítko. Pak jsem to Petrovi říkala a jeho to potěšilo.

Nyní už máte svůj vlastní systém, podle kterého si určujete ceny? Podle aukčního prodeje, nebo za centimetr čtvereční?

To je zajímavé, protože podle centimetrů čtverečních mi cenu jeden sběratel spočítal. Když koupil první obraz a pak chtěl další a já si neuměla cenu stanovit, přišel s výpočtem centimetrů. S tím jsem se setkala jen jednou. Ceny v aukčním prodeji, pokud se podaří, jsou pro mě také jistým ukazatelem. V podstatě se snažím držet ceny, které mi tehdy nastavila paní galeristka v DSC Gallery.

Máte v současné době větší poptávku, než je vaše nabídka?

Myslím si, že ano, ale je to tím, že se hodně věnuji ilustraci a volné tvorbě méně. Obrazů mám v současnosti málo.

Takže vás umění uživí?

Jde o kombinaci volného a komerčního. Naštěstí mám práce hodně – ilustruju, dělám animované filmy a pořady a do toho mám i jiné zakázky. To je například zmíněný komiks o Mendelovi, animovaný film o jeho životě a dělali jsme i kuchařku z Mendelova života. Pro Českou televizi vznikal pořad Zpívejte s námi, letos se schyluje k další spolupráci. Ovšem cítím posun. Dřív jsem si ilustrací vydělávala na to, abych mohla malovat, a teď to kolikrát vypadá tak, že malbou si vydělávám na to, abych mohla ilustrovat knížky.

Premiéra filmu o Mendelovi by měla být v březnu v brněnské hvězdárně, teď jsme s ním v Dubaji na Expu, v létě poběží v České televizi na Déčku a usilujeme o to, aby byl uveden jako předfilm v kinech. Dlouhou spolupráci mám také s dětským Kühnovým sborem – pro ně jsem dělala knížku Zpívejte s námi I. Šlo o lidové písničky, které se později dostaly do televize, pak následovaly koledy, z nich se vyrábělo také animované pásmo. Aktuálně mám rozpracovanou knížku Zpívejte s námi III.

Jaké je nyní vaše téma ve volné tvorbě?

Podařilo se mi propojit s Viliamem Slaminkou, slovenským umělcem, který se mi jednou ozval, že dělá dost podobné věci. Kontaktoval mě hned po škole, já jsem na něj průběžně myslela a pak se nám podařilo uskutečnit společnou výstavu v Banské Bystrici. Vloni jsme spolu připravili do Atria na Žižkově výstavu na téma Zachraň jídlo na popud stejnojmenné organizace. Téma zaznělo v obrazech, ale i v instalaci autodráhy, jak jídlo putuje, kolik cesty urazí, odkud se k nám dostává. Tohle téma mě drželo dost dlouho. V malbě se věnuji konkrétním věcem, v poslední době lahůdkám. 

Vendula Chalánková (1981)

Česká výtvarnice, konceptuální umělkyně a kreslířka komiksových stripů.

Vystudovala střední pedagogickou školu v Přerově, v letech 1999–2006 pak Fakultu výtvarných umění VUT v Brně v ateliéru environmentu u Vladimíra Merty a Mariana Pally.

Dosud ilustrovala například knížky Zpívejte s námi I, II, III, Proč nejsi jako chlapi v práci, vole?, Vyšívané pohádky, Péče na prodej, O Červené karkulce, O perníkové chaloupce, Cukr a počasí, Dnes dítě, Vyšívané pohádky, Péče na prodej, Jak se práce z lásky stává placenou službou, O české minulosti a přítomnosti, Liška Bystrouška a další. V roce 2006 získala cenu Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze či vídeňském MAK – Museum für angewandte Kunst.

Žije v Troubkách nad Bečvou a v Brně.

Lidé vás ale asi nejčastěji stále spojují s komiksem s vaším charakteristickým rukopisem kulatých postaviček bez obličeje. Kam chodíte na nápady?

Já si průběžně zapisuji, co bych chtěla zpracovat, a mám spoustu poznámek, které čas od času převedu do komiksu. Komiksy mi nejdřív vyšly u Jany Kalinové v galerii Parallel, pak u Albatrosu v knížce s názvem Proč nejsi jako chlapi v práci, vole?, jeden rok byly publikované v časopisu Host. Když teď mám nějaké nové komiksy, většinou je představuji v rámci své výstavy.

Jak se vám jeví současný umělecký provoz na české scéně?

Ubylo hodně výstav, když nastala covidová situace. Některé výstavy se připravovaly rovnou pro internet, situace byla dlouho nejistá. Tak jsem se například dostala k práci pro Muzeum designu v Benešově, kde nevěděli, zda výstavu Všednost budou moci reálně otevřít. Připravili jsme pro ně společně s Jánem Obyšovským ilustrace z papíru na základě konkrétních věcí z jejich sbírky, z nichž se pak na web nakomponovaly tři místnosti.

A co umělecký trh? Online život nám paradoxně přinesl čilejší prodej, aukcí bylo mnohem víc a také se zdá, že se objevuje stále víc sběratelů. Víc lidí obecně vnímá umění jako investici. Co si o tom myslíte?

To je pravda. Mám kamaráda Davida Možného, který kromě toho, že je umělec, má také rámařství. A on nám v průběhu lockdownu přinášel zprávy, že se rámuje a prodává mnohem víc, což nás dost uklidňovalo. Sdílím ateliér se šesti dalšími lidmi a tyto zprávy nás utvrzovaly v tom, že se existenčně nemusíme úplně obávat.

To zní optimisticky, ale je také něco, čeho se v oboru obáváte?

Nic mě nenapadá. Vy se něčeho obáváte?

Mám na mysli současné trendy přepjaté korektnosti, situace, v nichž se některých témat nelze dotknout. Umění má přece říkat to, co se běžně nevyslovuje. Dotýkáte se těchto otázek třeba ve svých komiksech?

Já myslím, že v komiksech jsem byla vždycky dost genderově nekorektní, tam to zaznívá. Třeba:
žena: Ten kluk před hospodou mi řekl: panímámo, kampak?
muž: Stačí se někdy oholit. V obličeji.
‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑
žena 1: Pracuju teď na svojí sebeúctě.
žena 2: A jak?
žena 1: Koupila jsem si nový gatě. V pánském oddělení.
‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑‑
Přítelova maminka přitvrzuje:
Nejdřív to byly dárky jako chia semena, zelený ječmen a chlorella.
Letos k Vánocům přišel krém na problematické partie a knížka Zhubněte jednou provždy.

Jaké nejbližší výstavní projekty chystáte?

Na březen připravuji něco pro galerii ProLuka v Praze. Na základě jedné animované realizace pro divadlo Minor, které si vybudovalo novou galerii, chystám výstavu série s názvem Večerníčky o povolání, čím tak děti chtějí být. Obrázky vycházejí právě z té animace. V Brně naproti našemu ateliéru, v bývalém kině Sibiř, nově vznikla galerie a s kolegy jsme tam měli výstavu.

Větší samostatnou výstavu nepřipravujete?

Na letošní rok jsou domluveny čtyři, například u Jana Freiberga v Příbrami nebo v Pardubicích, kde by měl otvírat novou galerii Tomáš Lahoda.

A co v zahraničí?

Jestli se počítá výjezd do Dubaje s filmem o Mendelovi, ale jinak ne. Právě kvůli covidu se zahraniční cesty dost zredukovaly.

Znají vás i zahraniční diváci?

Ano, nejvíc na Slovensku, tam mám dost příznivců. Každý rok jsem tam mívala jednu až tři výstavy, ale vloni jsem zvládla jen Banskou Bystrici mezi dvěma lockdowny. Hodně jsem jezdila s putovní výstavou 12 světů, která představuje současnou českou ilustraci.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Máte svého galeristu, který by vás výhradně zastupoval?

Výhradně ne, ale nejvíc asi spolupracuji s Etceterou. Míra Jiřele je můj spolužák ze školy, také studoval environment a je to můj dlouholetý kamarád, v něho mám největší důvěru. On má více kmenových autorů a je zajímavé, že začínal jen s internetovou galerií, pak si pronajal bytovou galerii v Brně, později si založil aukční společnost Etcetera a na konci minulého roku už si otevřel pobočku v Praze. Postupně se vyvíjí a mě baví sledovat, jak se mu daří. Když se mě někdo ptá, kdo z mých spolužáků se živí uměním, tak říkám, že on, ale tím, že ho umí prodávat.

Jak vás vnímá rodina jako známou umělkyni?

Doma se to zlomilo tím, když mi začaly vycházet ilustrované knížky. Tehdy nastal moment, kdy se přestali bát, že se neuživím. Knížka je hmatatelná, reálná věc, která se prodává a kupuje. Ještě byl takový moment, kdy jsme chystali společnou výstavu ve Šternberku, a tehdy mi domů pro věci přijeli autem. To bylo zásadní. Doma se báli, že se neuživím, a proto mě dali i na střední pedagogickou školu, abych měla nějaké povolání jisté, praktický základ a mohla učit ve školce. Jinak mě ale drží při zemi a jako slavnou mě nevnímají.

A šla byste učit?

Napadlo mě to, ale ještě to pořád odkládám.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist