Narodil jsem se ve válce, zemřu ve válce, to je asi můj osud, řekl náš dědeček. A zůstal na Ukrajině

DENÍK, DÍL 1., 21. března 2022:

Dovedete si představit situaci, kdy by vašim dědečkům v roce 1945 řekli, že Rusové budou bombardovat Kyjev a Němci nám budou ve válce pomáhat?

Můj dědeček se narodil v roce 1937, byl dítětem, když začala druhá světová válka. Celý život na ni s hrůzou vzpomínal a vždy věřil v mír a bratrský ruský lid. 27. února mu bylo 85 let a s upřímným úsměvem a slzami v očích řekl, že je moc dobře, že veteráni velké vlastenecké války se nedožili těchto dnů, že neuvidí své děti a děti svých přátel a spolubojovníků, jak se budou navzájem zabíjet a jak se „velké Rusko“ jednoho dne pokusí zničit zemi, jejíž hlavní město je nazývané „matkou ruských měst“.

Dědeček se mýlil. Veteráni žijí. Od našich známých – dobrovolníků – čteme na sociálních sítích příběhy o veteránech, kteří nemohou uvěřit, že jsou znovu slyšet výbuchy a zvuk útočících letadel, zvuk vybuchujících granátů a že znovu vidí umírat děti.

Dědeček se také mýlil, když věřil, že všechno skončí dřív, než to začne. Že to není možné, že je to omyl a intriky našich nepřátel. Že nebude žádná válka v centru Evropy, že přece nemůže fašismus vyklíčit v 21. století v zemi, která ještě nedávno likvidovala nacismus – a lidé si připomínají a uctívají veterány tohoto vítězství.

1498 kilometrů od domova

„Už ani nechceme brát telefon, máme strach ze špatných zpráv.“ Anna ani její rodiče ruskou invazi nečekali

23. 3. 2022 ▪ 7 min. čtení

První dny války, když jsme opustili Charkov, jsme žili s ním. Do sklepa, kde jsme se schovávali, když jsme slyšeli zvuk sirén, chodil neochotně, nechtěl se schovávat a dělal to jen proto, že jsme ho o to prosili. Nutil nás, abychom si sedli, a sám se chodil dívat, co je na obloze, byl z nás všech nejklidnější.

Pátý den války řekl: „Narodil jsem se ve válce, zemřu ve válce, to je asi můj osud, tak to prostě je.“