Ateliér Bogle Architects vedený Viktorií Součkovou se mezi širší veřejností v Česku výrazněji zviditelnil návrhem laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech zhruba za sedm miliard korun. Aktuálně studio pracuje na univerzitním kampusu v Hradci Králové, ale i polyfunkčních městských blocích v Praze či Ostravě. Jako spolumajitelka Bogle Design Group s centrálou v Londýně a pobočkami v Praze a Hongkongu patří Součková mezi nejúspěšnější české architekty.

Její kariéru pomohla nastartovat nejslavnější česká architektka Eva Jiřičná, která ji na sklonku 90. let učila na katedře architektury Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jiřičná tehdy v mladé studentce vycítila talent a pomohla Součkové k pracovní stáži v ateliéru světově proslulého architekta Normana Fostera v Londýně. Tam se také Součková seznámila s Ianem Boglem, který jí nabídl vedení české pobočky. Ian Bogle se podílel na návrhu londýnského mrakodrapu přezdívaného Okurka a jeho vlastní ateliér je autorem největší mateřské školy na světě v Singapuru.

Součková se narodila do rodiny architektů, v pražském studiu Bogle pracuje i její sestra. S česko‑anglickým manželem vychovává čtyři děti. Přestože zodpovídá za výslednou podobu významných staveb někdy i za miliardy korun, vyzařuje z ní klid a pohoda. Viktorie Součková si zkrátka občasné výlevy rozzlobených investorů nebere příliš osobně.

Když jsme se domlouvali na rozhovoru, zmiňovala jste, že jezdíte na Moravu. Na čem tam pracujete?

Dělali jsme architektonickou soutěž ve Zlíně a čekáme na její výsledky. Jedná se o rekonstrukci objektu. Nedávno jsme vyhráli dvě soutěže, které vyhlásilo město Ostrava. Rezidenci Stodolní jsme navrhli pro developera LinkCity. Na projekt Palace Sitte, což je zástavba proluky v Ostravě‑Přívoze, nás zase oslovil investor Nira. Oba ostravské projekty kombinují komerci s bydlením.

Jak se vám s městem Ostrava spolupracuje?

Mají to dobře vymyšlené – neprodávají městské pozemky pouze na základě toho, kdo dá nejvíc. Město nejprve zadá parametry zástavby, například maximální výšku domů. Investor pak musí radě předložit, co chce na pozemcích postavit a s kterými architekty. Město má nad projektem kontrolu. Investor se smluvně zaváže, že předložený návrh skutečně vznikne a zachová i slíbenou kvalitu. To mi přijde férové. My zároveň doufáme, že v Ostravě bude proces jednodušší, protože pokud investor smlouvu dodrží, město projekt podpoří. Snad nás nepřekvapí šílené obstrukce po dobu několika let, jak to známe z Prahy. Nejhorší je vždy čekání a nevědomost, jestli nám stavbu povolí, nebo ne a jestli ji povolí letos, příští rok, nebo budeme čekat pět let.

V Hradci Králové navrhujete kampus pro Lékařskou a Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy. Jak je daleko tento projekt?

Za rok se nám podařilo získat územní rozhodnutí a velmi brzo očekáváme vydání stavebního povolení. Jedná se o dva objekty: centrální budovu kampusu a budovu dvou fakult Farmaceutické a Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Dohromady mají 68 900 metrů čtverečních.

Čím to, že se v Hradci podařilo vyřídit povolení tak rychle?

Nevím, v Hradci potřebujeme stejně jako v Praze 50 různých „vyjadřovaček“ (razítek od takzvaných dotčených orgánů, pozn. red.), ale tady to trvalo jen rok. Povolení jsme dokonce získali v průběhu pandemie covidu‑19.

Nemůže být tím důvodem to, že je stavba nekonfliktní a sousedům nevadí?

I to je možné. Ale i v Praze navrhujeme stavby na pozemcích, které nemají mnoho sousedů. Problémy se obvykle začnou objevovat, až když projekt získá územní rozhodnutí. To se pak sousedi začnou odvolávat. V Hradci jsme na útvaru rozvoje města záměr prezentovali hlavnímu architektovi a ten žádné zásadní připomínky k projektu neměl. Na jednu prezentaci přijel do Hradce z Londýna dokonce i zakladatel ateliéru Ian Bogle. Předseda územní komise k tomu nic neměl a ještě nám poděkoval, že děláme krásnou architekturu. Jeho podporu jsme ocenili, protože se někteří lidé ptali, proč nenavrhuje kampus nějaký místní architekt, který zná místní podmínky. Jenže uchazeči museli prokázat, že postavili určitý počet staveb za několik set milionů korun a ještě to musely být laboratoře. My jsme navrhli laserové centrum ELI Beamlines v Dolních Břežanech a několik dalších staveb pro univerzity i v zahraničí. Bylo jasné, že žádná malá studia nebo menší firmy se do soutěže nemohly přihlásit, protože kritéria nesplňovaly.

Jaká byla na hradecké zakázce konkurence?

Přihlásili jsme se jen my a ještě jedna firma. V roce 2017 měli asi všichni příliš mnoho práce. Nebo byly podmínky příliš tvrdé. Je to ohromná stavba za 2,5 miliardy korun. A další finance budou potřeba na vybavení různými přístroji, které chce škola získat rovněž z dotace.

Bývá ve veřejných zakázkách stále hlavním kritériem nejnižší nabídková cena?

Dnes už to začíná být lepší. Cena tvoří třeba 50 procent a další polovina jsou reference a zkušenosti architektů, kteří budou na zakázce pracovat. Připadá nám, že takto by se to mělo dělat vždy. Není možné vybírat jen podle ceny a porovnávat zkušený a velký ateliér se studiem o pěti lidech.

Viktorie Součková

ředitelka, Bogle Architects

Pražskou pobočku ateliéru Bogle Architects řídí od jejího založení v roce 2012. Je zároveň spolumajitelkou mateřské Bogle Design Group s centrálou v Londýně.

Mezi nejznámější stavby ateliéru v tuzemsku patří vědecké centrum ELI Beamlines v Dolních Břežanech.

Bogle Architects navrhují budovy pro velké investory, jako je Penta či KKCG Karla Komárka, pro Univerzitu Karlovu v Hradci Králové či na městských pozemcích v širším centru Ostravy.

Součková vystudovala architekturu na pražské UMPRUM u Evy Jiřičné. Praxi získala v londýnském studiu architekta Normana Fostera.

Ceny stavebních materiálů razantně vzrostly, podražuje i lidská práce. Co služby architektů?

Ceny za služby architekta se často počítají ze stavebních nákladů. Když tedy jde jeden ukazatel nahoru, musí i druhý. Ale vyjednávání o ceně není nikdy jednoduché. My si účtujeme hodinové sazby a děláme si výpočet, kolik lidí bude na daném projektu asi pracovat a jak dlouho. Naše ceny se také řídí honorářovým řádem a ten se počítá z procent nákladů. Zároveň jdou ale nahoru i mzdy, v posledním roce se zdražil software AutoCad Revit pro architekty, ale platíme více i za pronájem kanceláří.

Ovlivnil covid nějak vaše architektonické návrhy, například kancelářské budovy?

V legislativě zatím žádné požadavky kvůli covidu nejsou. Developeři po nás ale například chtěli, abychom u vstupů do budov zakomponovali nějaký panel na měření teploty a místo pro sprej s antibakteriálním gelem.

To se dá přece doplnit dodatečně…

Ano, ale když se s tím počítá hned od začátku, můžeme se zamyslet nad tím, aby lobby vypadalo hezky. Jeden klient z Prahy měl zase v soutěži požadavek, aby mohla jejich centrála fungovat jako celek, ale aby bylo zároveň možné dům rozdělit nejen po patrech, ale i „rozkrojit“ napůl a jednu polovinu domu vypnout. To kdyby do práce chodila jen polovina zaměstnanců a ta druhá pracovala z domu. Tento investor ale nakonec budovu vůbec stavět nebude.

Pak je samozřejmě prima dostat do kancelářských budov co nejvíce teras a venkovního prostoru, otevíratelná okna… Naopak jestliže dříve byl požadavek na větší stoly, v posledním roce jsou trendem menší stoly. Lidé už nepotřebují tolik úřadovat a stačí jim spíše menší stůl na laptop a pár osobních věcí. Do kanceláře chodí pracovat jen některé dny a nemají tam svůj permanentní stůl. Firmám se home office osvědčil a v podobném režimu jako dnes to pojede dál. Některé firmy mají doma polovinu zaměstnanců, jiné méně. I nám se celkem daří pracovat z domu, a to jsme si mysleli, že potřebujeme mít týmy fyzicky pohromadě a o projektech se radit. Ale zvykli jsme si, že lidé zůstávají v karanténě a připojují se na dálku. Týden nebo dva se takto pracovat dá, ale dlouhodobě ne. Realita bude taková, že se oba způsoby budou kombinovat. Bylo dobré zjistit, že na některá jednání online funguje. Ušetří to všem stranám cestování a čas.

Stavby prodražují rostoucí ceny materiálů a nedostatek lidí na stavbách. Jak se s tím investoři vyrovnávají?

Někteří developeři byty prodali loni za nějakou částku (ještě předtím, než měli vytendrovaného dodavatele stavby), ale mezitím šly ceny nahoru a rozdíl může být třeba 30 tisíc za metr čtvereční. Je otázka, jestli jsou vůbec schopni ty byty postavit za ceny, za něž je prodali. Nám se zase stalo, že jsme do projektu navrhli retenční nádrž, jenže dodavatel nám řekl, že bude nejdřív za tři měsíce. Anebo na trhu nejsou vůbec a my musíme hledat jinde. Jenže alternativní retenční nádrž má třeba jiný rozměr a jiné vlastnosti.

Projevuje se škrtání nákladů v architektuře?

Vidíme to často. Úspory se hledají všude možně. My chceme, aby prostory uvnitř domů byly i nadále hezké. Měli jsme ale několik projektů, kde jsme navrhli obklady na fasády, ovšem investoři je ve finále nechtěli. Zjistili jsme ale, že se na fasádě dají dělat různé vzory, omítka může mít různou hrubost, být škrábaná… Například v Praze Podolí jsme pracovali na rekonstrukci vily, která má na fasádě vlnky. Je to polystyren s vlnkami nalepený na hladkou omítku.

Hledáte způsoby, jak ozvláštnit bytové projekty při nižších nákladech?

Ano. Kanceláře zůstávají většinou prosklené, ale prosklívají se menší plochy.

Co interiéry bytů, jsou lidé při vysokých cenách bytů stále ochotni si připlácet i za klientské změny?

Teď se zabýváme například Rezidencí Pomezí v pražských Košířích, kde developer chce vyjít každému zákazníkovi vstříc. U nás je běžné, že si developer najme firmu, která řeší klientské změny, a my je zapracováváme a schvalujeme. V Londýně to funguje jinak. Dělali jsme na projektu, kde si klienti mohli zvolit jeden ze tří standardů a v každém z nich měli na výběr z několika typů kuchyní, koupelen nebo podlah. Jenom do ložnice se nepokládaly podlahy, tam si lidé vybírali koberec podle sebe. Samozřejmě, pokud se člověk dostane k projektu ještě před dokončením, může si objednat i jinou podlahu nebo kuchyni. Setkali jsme se i s extrémem, kdy si klient z Ruska koupil v domě u londýnského Hyde Parku byt za 60 milionů liber a nechal v něm vybourat nádherné mramorové desky v koupelnách a udělal si to podle sebe. Přitom jen interiér toho bytu stál 10 milionů liber.

Proč se to nedělá u nás stejně jako v Londýně?

U nás si lidé rádi vybírají zařízení sami a pak si také myslí, že je to zároveň vyjde levněji. Ale podle mě to nemůže nikdy vyjít levněji, protože když developer objedná třeba 200 kuchyní a klient jen jednu, je to ohromný rozdíl. V projektu u Hyde Parku si ze standardů vybrali víceméně všichni zákazníci.

Pozorujete na trhu nějaké novinky?

Nedávno jsme měli debatu o tom, jak se bude stavět. Ceny stavebních materiálů jsou u nás podobné jako na Západě. Výhodou našeho trhu byla vždy nižší cena lidské práce, ale protože dnes je nedostatek lidí, tato cena půjde nejspíš nahoru. Proto bychom se měli snažit navrhovat domy tak, aby se maximum stavebních dílů předvyrobilo v továrně a na stavbě jako takové se tyto prefabrikáty co nejvíce montovaly. Budeme muset hledat co nejefektivnější způsob stavění. Doposud se stavělo hodně postaru, kdy spousta levných dělníků skládala cihly. V Anglii už dávno zjistili, že lidé stojí moc peněz. A navíc u staveb z betonu se dlouho čeká, než uschnou. Budovy se tam staví ze železných konstrukcí, které se na stavbě rychle smontují. U nás to ale nejde, my kovové konstrukce nemůžeme používat. Důvodem je, že prý hoří víc, a proto musí být ještě speciálně postříkané. Jenže to je prodražuje.

U nás tyto konstrukce hoří více než v Anglii?

Vždycky se tomu směju. V Rakousku jsou povolené vysoké dřevostavby z lepených nosníků, takzvaných CLT (cross‑laminated timber, pozn. red.). Stejně jako ve Skandinávii. Dají se z nich postavit nádherné budovy celé ze dřeva včetně sloupů, které mají třeba jen skleněnou fasádu. Ale v Česku to nejde. Naše požární předpisy říkají, že dřevěné stavby mohou být maximálně do 12 metrů. Tedy budovy o třech, maximálně čtyřech patrech. Ale v zahraničí se z těchto dřevěných nosníků mohou stavět i bytové domy či kancelářské budovy, které mají třeba šest pater.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Problém je v tom, že jsou u nás příliš přísné normy?

Ano, požární. Přitom tyto CLT nosníky jsou odolné podobně jako ocel a jen tak neshoří. Takže se povolují de facto jen betonové stavby, protože všechno ostatní hoří moc rychle. Přitom výroba betonu je vysoce neekologická kvůli emisím CO2. A co teprve bourání a likvidace betonových staveb? Dřevo je proti tomu obnovitelný materiál. Hlavně inženýři a architekti by měli zkusit najít nějakou cestu, jak by bylo možné u nás tyto budovy prosadit stejně jako jinde v západní Evropě. Nehledě na to, že betonové budovy si jsou podobné jako vejce vejci. Stačí se podívat na velké výstavby skoro nových městských čtvrtí například v Praze na Žižkově nebo na Smíchově.

Bogle Architects už nějaké budovy z dřevěných lepených nosníků navrhl?

Zatím ještě ne. Je naší prioritou, aby u nás bylo možné navrhovat a stavět dřevostavby z lepených nosníků. I cenově jsme si ověřili, že tyto stavby nejsou o tolik dražší než betonové. Ale jsou daleko udržitelnější, a tak lepší pro naši planetu.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist