Na fasádě Masaryčky jedeme na přesnost jako u aut

V povědomí Pražanů ten prostor vlastně neexistoval – málokdo si dokázal představit, že se nevábné oplocené parkoviště vedle Masarykova nádraží může stát vlastně zajímavým prostranstvím, které bude sloužit veřejnosti. Projekt přeměny nádraží v centru Prahy realizuje skupina Penta za 2,5 miliardy korun a Jakub Klaška to má jako hlavní architekt na starosti.

Na Masarykově nádraží už se naplno staví, hrubá stavba už má devět podlaží. Jaká je vaše role coby architekta v této fázi? Už jen přihlížíte, nebo se nějak do realizace zapojujete? 

Obrys stavby a její celková invence jsou už v této chvíli jasně čitelné. Já teď kontroluji proces stavby. Záleží také na umu dodavatelů, aby dokumentaci, která byla vytvořena, následovali a dodali přesně to, co jsme nakreslili. Zatím to vypadá dobře, daří se. 

Která část stavby vám dala nejvíc zabrat? 

Stavba

I v Česku chci stavět vysoké dřevostavby. Jsou udržitelné

12. 4. 2022 ▪ 11 min. čtení

S investorem i s dalšími konzultanty jsme strávili hodně času na vývoji fasády. Je atypická a bylo na ní dost věcí, které si zasloužily velkou pozornost a pečlivý vývoj detailů. U fasády jedeme na přesnost rovnající se automobilovému průmyslu, vložili jsme do ní hodně úsilí a dost se těším na výsledek. 

Ta zlatavá metalická fasáda je vizuálně nejvíce chytlavý prvek celé stavby. Z čeho je vyrobená? 

Materiálem je hliník a lamely, které máte na mysli, jsou vyvedeny ve dvou barvách, zlaté a antracitové. Proporce těchto dvou hliníkových plechů se na různých částech budovy mění a vytváří organické efekty jak ve tvaru, tak v barevnosti povrchu jako celku. Tuhle souhru tvarů a barev bylo celkem složité sladit. V rovině samotné fasády se pak mezi prosklenými částmi nachází plné panely, které jsou ze sklobetonu. Některé části fasády jsme museli zjednodušit, aby se daly lépe vyrobit. Vyvíjeli jsme také takzvané mockupy, tedy vzorky částí fasády v poměru jedna ku jedné. Máme je postavené v Praze a záměrně jsme je nechávali venku, abychom mohli pozorovat, co s nimi dělá počasí. Máme třeba vzorek celého jednoho segmentu, který je devět metrů vysoký. Do vývoje fasády a všech prototypů jsme investovali obrovské množství úsilí. 

Tyto nejvýraznější prvky fasády navrhla už v roce 2014 osobně architektka Zaha Hadid. Byl jste u toho, případně víte, s jakou myšlenkou tu fasádu tvořila? 

Ano, byl jsem u toho projektu od začátku a viděl jsem všechny jeho fáze. Vítězný návrh jsme vytvořili v roce 2014. Chtěli jsme, aby projekt co nejlépe reagoval na místo, kde stojí. Při následném vyvíjení projektu jsme dostali připomínky úřadů a dalších dotčených orgánů, takže konečná podoba se ještě po té soutěži vyvíjela. Už od začátku bylo jasné, že Zaha Hadid vnímá ten projekt velmi urbanisticky, že chce území pomoci. Zaha vnímala potřebu architektonicky definovat toto neutěšené území, které leží mezi spoustou rušné dopravní infrastruktury. Chtěla vytvořit plnohodnotné místo, náměstí. A inspirovala se pěšími a dopravními toky Pražanů, citlivě vnímala vnitřní dynamiku místa a reflektovala ji ve svém návrhu. 

Byla spokojená s finální podobou? 

Vnitřně jsem cítil, že spokojená byla. Velmi se jí líbila hlavně práce s městem. V mentální mapě většiny Pražanů to místo vedle Masarykova nádraží vlastně neexistuje. Vám se vybavuje, co tam vlastně je? Ne, je šedé, nepřístupné. Tento projekt tedy de facto vytěžil další prostory, které předtím veřejnost nemohla používat.

Na fasádě Masaryčky jedeme na přesnost jako u aut

Další 2
fotografie

Projekt se v průběhu času měnil, doznal mnoha úprav. Co na něm je přesně podle návrhu Zahy Hadid a co se změnilo? 

Projekt byl představen v roce 2016, tedy dva roky poté, co vyhrál architektonickou soutěž. Bylo to zhruba měsíc od úmrtí Zahy. Do té doby bylo všechno pod jejím přímým vedením. Celková DNA projektu zůstala zachována, ovšem největší změna od původní verze je velikost objektu. Původně se rozpínal od Masarykova nádraží až k autobusovému nádraží na Florenci a velkorysost toho řešení spočívala i v tomto velikém měřítku. Od roku 2016 došlo ke zmenšení projektu, už nezahrnuje tak velké území a také jsme snížili výšku hlavní budovy o dva metry. Co se týče podoby hlavní budovy a přilehlých částí přímo v okolí nádraží, ta zůstalo přesně, jak si Zaha přála.

Co pro vás, jako pro celé studio, bylo při navrhování budovy nejtěžší?

Území, které nám bylo dáno, je velmi specifické. Celá ta parcela, kterou tvoří hlavně ulice Na Florenci, je poměrně úzká a dlouhá, je velmi lineární. Takže bylo docela oříškem tuhle lineární parcelu načlenit tak, aby odpovídala výtvarné myšlence, která se snaží o dynamickou kompozici, a zároveň, aby reagovala na okolní zástavbu. Ostatní stavby kolem jdou spíše do hloubky bloků a nejsou tak lineární jako náš projekt. Chtěli jsme také dát důraz na různá měřítka stavby a navázat na rytmus okolních fasád. Tímhle úkolem jsme se zabývali docela dlouho a hodně jsme to řešili.

Jak vypadala jednání s investorem, se skupinou Penta? Shodli jste se vždy na všem, nebo jste o něčem museli dlouho jednat?

Musím říct, že vždy došlo ke shodě. Šlo jim hodně o kvalitu. Od roku 2014, kdy náš návrh soutěž vyhrál, do roku 2016 jsme s klientem usilovně pracovali a zkoušeli i jiné varianty a velikosti projektu, abychom si nakonec byli jisti, že tahle verze je ta nejlepší. Klient investoval hodně úsilí do vývoje návrhu a my jsme to velmi ocenili. To, co jsme představili na konci roku 2016, bylo velmi podobné vítěznému návrhu ze soutěže, ale je to obohacené o poznatky, ke kterým jsme došli během oněch dvou let vývoje projektu.

Které prostory budoucího Masarykova nádraží budou přístupné veřejnosti?

První dvě patra jsou komerční prostory, což budou obchody, restaurace a tak dále. V mezerách domu existuje přímý přístup do kolejiště nádraží, takže tato prostupnost bude velmi dobrá. V plánu Prahy je vytvoření rychlovlaku na letiště a ten by měl vyjíždět z prvních dvou kolejí Masarykova nádraží. Koleje budou nově vybudovány a budou sousedit s hlavním objektem. Na druhé straně budovy pak vzniknou nástupiště. Takže celý projekt je zajímavý v tom, že jednak propustí lidi na nádraží k rychlovlaku a jednak definuje samotné prostory nástupiště. Tenhle aspekt je velmi důležitý pro Prahu jako takovou a velmi obohatí celý prostor nádraží. Pak tam vzniká náměstí mezi budovou nádraží a novou kancelářskou budovou. Náměstí bude plnohodnotným veřejným prostorem. Teď tam dominují parkoviště. V naší mentální mapě tento prostor ani nevnímáme jako náměstí. Ale auta úplně zmizí a na jejich místě se objeví plnohodnotné náměstí se zelení. To bude velký přínos veřejnosti. Dále mezi budovami přibude ještě jedno náměstí, jež bylo přímým návrhem Zahy Hadid a má specifickou geometrii. Hmota je přerušená a patra rotují do jakéhosi vějíře. Jde o takové zakryté náměstí, které navazuje na pasáž ve Florentinu. To vše bude přístupné veřejnosti. Pod vedením Správy železnic také vzniká přemostění celého kolejiště. Na něm vyroste celý vyvýšený park.

Zmínil jste zeleň. Z vizualizací je patrné, že v celém objektu jí bude hodně. Zelené plochy dominují i v jednotlivých patrech. Celé to připomíná jakýsi vyvýšený park. To byl požadavek investora, nebo to byl váš záměr?

Vývojem a zpřesňováním návrhu vznikla ambice zakomponovat hodně zeleně. Byl to záměr celého týmu a šlo o environmentální i inovativní hledisko. Celá budova získala certifikaci LEED Platinum (mezinárodně uznávaný standard v navrhování a výstavbě environmentálně šetrných budov, Platinum je nejvyšší možný stupeň certifikace, pozn. red.). Zeleň jsme dávali i přímo do fasády a pomohla nám ji segmentovat. Tedy aby ve své délce měla odlišné podoby. Používali jsme tedy zeleň na to, abychom odlišili jednotlivé části fasády. A hodně se zazelenají i střešní terasy, sníží tak tepelnou zátěž okolí budovy. V ulici na Florenci před hlavní budovou pak vznikne poměrně velkorysé stromořadí.

Vy osobně nyní žijete v Londýně, kde pracujete pro studio Zaha Hadid Architects. Proč jste si vybral právě Londýn?

Zaha Hadid byla mou profesorkou při studiích architektury ve Vídni. Po dokončení diplomové práce jsem dostal nabídku pracovat po jejím boku právě v britské metropoli. Věděl jsem, že bych si rád vyzkoušel práci v zahraničí a Londýn je Mekka architektury, takže volba byla poměrně jasná. Přestěhoval jsem se tam v roce 2010 a vypadá to, že se Londýn skutečně stal mým domovem.

Jakub Klaška (39)

Studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, magisterský titul získal v oboru architektura a urbanismus ve studiu architektky Zahy Hadid na Univerzitě užitých umění ve Vídni.

Získal také postgraduální diplom v oboru profesní praxe a management v architektuře na The Bartlett School of Architecture v Londýně.

Od roku 2010 žije v Londýně a působí ve studiu Zaha Hadid Architects. Se studiem pracoval například na projektech jako rezidenční budova W 28th Street v New Yorku, celodřevěný stadion Forest Green Rovers nebo Xi’an International Football Centre. V Praze má na starosti výstavbu nové části Masarykova nádraží se skupinou Penta.

Foto: Honza Mudra

Jaká byla Zaha Hadid jako člověk a jako šéfová?

Byla hodně ambiciózní. Měla v sobě výraznou velkorysost a důvěru ke svým, byť třeba mladým spolupracovníkům. Dala mladému architektovi dostatek příležitostí si věci vyzkoušet, k něčemu dospět a něco se naučit. To ne všichni architekti ve svých týmech dělají, často se snaží tým daleko více vlastnit. Zaha byla také hodně zvědavá. Když se podíváte na její tvorbu, zjistíte, že každé desetiletí je trochu jiná. Někteří architekti si ponechají jeden rukopis po celý život, ale Zaha prošla spoustou evolucí, každou dekádu máte trochu jinou Zahu. Měla velmi ráda experiment a nechtěla dělat stejnou věc podruhé. Výrazný byl například nástup digitálního navrhování, čemuž se mnoho architektů po dlouhou dobu bránilo, ona to ale velmi rychle přijala a to dost změnilo podobu jejích projektů.

Jak se změnila práce ve studiu po její smrti?

Nejvíc cítíme to, že nám chybí osobně. Co se týče tvorby, vzhledem k tomu, že je nás ve studiu poměrně dost, kteří jsme u ní studovali nebo trávili čas, filozofie práce se nijak zásadně nezměnila. Pořád se snažíme o experiment a posouvat hranice architektury dál. Snažíme se přicházet s inovacemi v navrhování a to se nezměnilo.

Když porovnáme, jak se o veřejném prostoru uvažuje v Londýně a jak v Praze, kde vidíte největší rozdíly?

Londýn se tolik nebojí většího zahušťování prostoru. V pražském prostředí k tomu panuje ještě určitá rezervovanost. Přitom v Praze je velký potenciál, který by se dal využít.

A v čem vidíte přínos zahušťování měst dalšími stavbami?

Když je město hustěji osídlené, zlepšuje se jeho funkčnost. Jednak pojme více funkcí, jednak je v něm lepší dopravní dostupnost. Zastávám názor, že naše metropole a další města by měly být hustěji osídlené. A to i proto, abychom je moc nerozšiřovali do krajiny, ale využili plně potenciál městského prostoru. V Praze je spousta míst, kde by se mohly vystavět nové byty a odlehčit trochu od bytové krize, ale stavět tam nejde. Stejně tak by se měly více využívat brownfieldy a celkově zintenzivnit vnitřní městskou výstavbu, místo rozšiřování města do prostoru.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

V Londýně funguje také trochu jiná majetkoprávní forma veřejného prostoru. Veřejná prostranství jsou často vlastněná soukromým subjektem, například firmou, která ale dovoluje veřejnosti ta místa používat. Developer třeba koupí část území, navrhne v něm pár budov ve společném dialogu s městskou částí. A městská část řekne: Tady bychom ale potřebovali náměstí. Developer jej pak na své náklady vytvoří a zpřístupní a stará se i o údržbu daného prostoru. V Londýně je takových veřejných míst spousta. Samozřejmě je tam kolem toho velká diskuse, městské části se obávají, že když je prostor v majetku investora, tak si s ním může dělat, co chce. Na druhou stranu kolem toho platí určitá pravidla a ukazuje se, že to funguje. Je pravda, že někteří developeři na tato prostranství třeba omezují vstup na noc. Ale to je v Londýně běžné. Mnoho parků, například Victoria Park a podobně, se také na noc zamyká.

Kdybyste mohl něco změnit na městském plánování Prahy, co by to bylo?

Určitě délku českého povolovacího procesu nových staveb. Je také potřeba rozlišovat legislativně stavění v metropolích a velkých městech a v ostatních částech našeho území. V tomto vykročily správnou cestou Pražské stavební předpisy, ale je potřeba legislativu vyvíjet a uvolňovat, jako například koeficient zeleně, který je nešikovný a nepoužitelný pro plánování ve vnitřním městě (koeficient stanovuje minimální podíl ploch zeleně v zastavěném území, pozn. red.). Ani definice výškových hladin není podle mého názoru ideální, omezuje to vertikalitu města. Ani u příkladu Pankrácké pláně se nám úplně nepodařilo zatím tuto ambici naplnit.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.