Zdálo se, že jsem v Česku našla domov, teď ale musím znovu na cestu. Budu žít už ve třetí zemi

Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinnycji, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou v Česku byly i moje mladší, patnáctiletá sestra a maminka. Já ale nyní musím Prahu opustit, protože jsem dostala práci asistentky marketingu ve firmě sídlící v Severním Irsku. Zde je další díl mého blogu. (Předchozích pět dílů najdete zde.)

Dnes začnu svůj příspěvek několika myšlenkami. Nedávno jsem četla zprávu, že někteří lidé v Evropě nemají rádi ukrajinské uprchlíky, protože prý přicházejí s cool moderními telefony a v normálním (a čistém) oblečení. Seděla jsem v tramvaji a dívala se na svůj batoh, na notebook, který se mi podařilo vzít při cestě z Kyjeva, a na okamžik mi srdce naplnil smutek. Ano, tyhle věci opravdu mám. Ale nemám to hlavní – nemám domov.

Nemám nic než těchto pár věcí. Necítím se kvůli tomu chudá nebo nešťastná. Ale taková slova mě velmi bolí. Je pro mě velmi hořké slyšet takové výčitky (a je jedno, že jde o komentář z internetu, který se týká jiného uprchlíka). Řekněte mi, proč by mělo být špatné, že jsem si před válkou žila dobře? Ano, můj život byl hezký. Pracovala jsem, sportovala, občas jsem cestovala, chodila do kaváren a mohla jsem si koupit nějaké věci. Ale teď je tento život pryč. A já mám jen telefon, pas, malý batoh a notebook.