Rusové se od Evropanů liší tím, že jsou připraveni bojovat a posílat své děti na smrt

KYJEV, DEVADESÁTÝ TŘETÍ DEN VÁLKY, pátek 27. května

S ohledem na evropského čtenáře se v úvodu tohoto nového textu musím zmínit o celé
vrstvě ruské politické kultury. Pod „politickou kulturou“ nemám na mysli nic menšího než vztah občana a státní moci. Přičemž pod „státní mocí“ chápu institut násilí a možnost potlačení protestu. Nakolik je občan připravený podřídit se státní moci a proč to dělá a nakolik je tato státní moc připravená uplatnit násilí, jsou v podstatě hlavní a klíčové otázky jak kterékoli „politické kultury“, tak i kterékoli „politiky“ jako práva na násilí.

Toto je vlastně ústředním bodem probíhající války. Ukrajinci se rozhodli, že jejich prezident nemá právo posílat je bojovat. Došli k tomu, že jen oni sami mají právo rozhodnout o tom, zda budou bojovat, nebo ne. A rozhodli se bojovat. Ale ruští občané, kteří dosáhli braneckého věku (povinnosti bojovat podle trestního práva Ruské federace), musí jít zabíjet Ukrajince.