Annet X: Ze současné hudby se pomalu vytrácí duše

Píše se o ní jako o dítěti internetu. Za jejím úspěchem už ale dávno stojí mnohem víc, než jen pomíjivá sláva z online světa. Zpěvačka Aneta Charitonova alias Annet X (22) totiž našla odvahu odříznout se od youtuberské minulosti i vyměnit milionová zhlédnutí mainstreamových skladeb za progresivní koktejl R&B, soulu, funku a rapu.

Na první pohled vás zaujme svým citem pro módu a po pár minutách i tím, že anglicismy používá častěji než usrkává ze sklenky s domácí limonádou. Ostatně právě míchání češtiny s anglickým frázováním dělá z talentované blondýnky s ruskými kořeny na tuzemské hudební scéně unikát. „S pozicí, jakou jsem si vybojovala, jsem spokojená, ale vím, že to jde ještě dál,“ říká odhodlaně letošní vítězka ceny Apollo za nejlepší desku, než se už poněkolikáté během našeho povídání zasekne na písničce, která se line kavárnou. „Omlouvám se, trpím poruchou soustředění a docela s tím zápasím,“ usmívá se. Hudebnici, která debutem Až budu velká, chci být Aneta Charitonova dokázala, že silné ženské hlasy u nás nejsou utopií, můžete v létě vidět třeba na Colours of Ostrava, Šumperském Majálesu nebo na slovenském Grape festivalu.

Máte za sebou první dva velké sólové koncerty v životě. Když byste mohla záznam z nich pustit té holčičce, která si do deníčku zapsala, že až bude velká, chce být Aneta Charitonova, byla by s tím, co vidí, spokojená?

Já myslím, že by ji to dojímalo stejně jako mě. Cesta k sólo koncertům byla dlouhá, trvala sedm let, co vydávám muziku. Ale nakonec všechno proběhlo podle představ a je to vlastně poprvé, co si z koncertu pamatuju strašně moc. Kvůli adrenalinu jsem totiž často v takovém transu, že nevím, co se na pódiu dělo. Poprvé za celé ty roky jsem taky viděla svoje fanoušky, lidi, co přišli jenom kvůli mně, ne na show někoho jiného nebo na festival. Snažila jsem se tedy podívat na každou tvář a zavděčit se jim. Ještě pořád cítím obrovské zadostiučinění. Když jsem totiž jako malá holka na řádek knížky, kam se mělo vyplnit vysněné povolání, napsala nevědomě jenom svoje jméno, vlastně jsem v tu chvíli ani netušila, že to, co píšu, je opravdu to, co si přeju nejvíc – být sama sebou. A to se plní.

Jak moc vás formovalo, že jste se už v jedenácti letech stala youtuberkou a módní blogerkou? Přece jen v tomhle věku občas stačí pár dobře mířených komentářů na internetu k tomu, aby v člověku buď probudily sebevědomí, nebo naopak zasely pochybnosti, které si s sebou může nést i do budoucna.

A přesně to se dělo. Jednou nahoře a jednou dole. Ale na moje mentální zdraví to nemělo vliv. Možná i proto, že jsem si vším prošla brzo a ve fázi, kdy ještě internet nebyl až tak zákeřný, naučila jsem se s tím pracovat a rychle si uvědomila, že všechny negativní komentáře jsou jenom projekce problémů lidí, co je píší. Naproti tomu váha problémů z osobního života, o kterých bych raději ani nemluvila, byla mnohem těžší. A to byly chvíle, kdy jsem si kolem sebe začala stavět gigantickou stěnu, což taky není dobře, protože někdy ta stěna může být tak tlustá, že už nepropustí ani správnou kritiku. Člověk tak začne být sebestředný, uzavře se a to, co dělal pro radost, už dělá jenom kvůli svému egu, což se stalo i mně. Realita tedy nakonec byla občas mnohem krutější než online prostředí, kam jsem často utíkala.

Právě díky síle internetu jste si taky velmi brzo zajistila popularitu. Když pak přišla ještě hudební spolupráce s Benem Cristovao, byly z toho nakonec miliony zhlédnutí na YouTube. Nezíská tím rychlým úspěchem člověk trošku zkreslený pohled na svět?

Nešlo to zase tak rychle. Psala jsem písničky už od osmi let, i když to tenkrát byla spíš dětská hra. Ale musím uznat, že úspěch přišel brzo a asi i ve větším měřítku, než je začínající interpret zvyklý. Myslím, že právě kvůli tomu, v jaké euforii jsem z toho byla, jsem se na nějaký čas stala víc sebestřednou a kvůli obrovské pozornosti zapomněla na všechno, co mi dělalo domov, i na přátele. Zpětně si člověk uvědomí všechny ty egoistické kroky, které udělal. A taky situace, do nichž se dostat vůbec nemusel. Ale kdyby se nestaly, album by určitě nevzniklo.

Ono by asi nevzniklo ani bez odvahy smazat všechna úspěšná youtuberská videa a vyměnit líbivý mainstream za alternativnější směs žánrů. Je těžké oprostit se od strachu, že se nebude dařit číselně?

Tím, že moje hudba byla víc alternativní už po singlu s Benem a čísla začala okamžitě padat, si člověk začal leccos uvědomovat. Samozřejmě velký strach jsou finance, protože člověk musí platit muziku i svůj život. Ale věděla jsem, že všechno se dá zvládnout, a byla si jistá, jakou cestou se chci vydat. Nebudu ale lhát, že když jsme točili desku, nebylo v mojí hlavě spoustu pochybností a neodehrálo se nespočet konverzací s Radimem z Champion Sound nebo Veronikou Donutkovou, kteří mají na všem obrovský podíl. Tehdy jsme věděli, že album asi neudělá nějaký velký boom, ale přitom si zároveň mysleli, že by mohlo. Člověk prostě pořád přemýšlí, ale nakonec stejně dojde k tomu, že je nejlepší řídit se vlastním pocitem. Tím, čemu věří. Díky bohu taky není moc lidí, co by se mi do toho snažili kecat. Pro mě je prostě zásadní obhájit si svoji hudbu sama před sebou. A to se stalo. Hýbe mi to s tělem, má to feeling, všechno, co v textech říkám, říkám proto, že jsem to říct potřebovala. Moc dobře jsem si uvědomovala, že s deskou půjde o dlouhodobou záležitost, která bude vyžadovat čas. A taky, že nemůžu jít proti vlastnímu přesvědčení, což se několikrát v minulosti stalo, i když třeba v projektech a spolupracích, nad kterými už přemýšlím jinak než dřív. Hodně jich odmítám, a to i těch velmi dobře placených. Vím, že by mi z dlouhodobého hlediska ublížily. Nejen po stránce image, ale i vnitřně.

Jak vlastně vnímáte podmínky pro mladé umělce, kteří se snaží dělat hudbu jinak než podle zavedených postupů. Je k nim hudební svět otevřený?

Myslím, že možnost dostat se k posluchačům, je dneska celkově naprosto „unlimited“, samozřejmě platí, že člověk musí být na tom správném místě ve správný čas. Ale situace pro ty, kteří se snaží dělat hudbu jako já, je určitě těžší. Tím „jako já“ myslím hlavně nespěchat. Já se snažím držet se formy, jaká fungovala dřív – že se udělá deska jednou za čas, ne každý rok. Takové album nikdy nebude mít dost péče. Když jsem pracovala na desce, zarazilo mě, když ředitel Spotify v rozhovoru řekl, aby si umělci rozhodně nemysleli, že budou vydělávat peníze, když vydají jen jeden projekt za rok. Jenže podle mě i to je až dost, navíc i hodně náročné psychicky a fyzicky. Postupně tak hudební projekty ztrácí duši, což je důvodem k tomu, že dneska lidi, kteří hledají v hudbě větší hodnotu, sahají raději po starých věcech. Novou muziku si zapamatují půl roku na TikToku a za rok už nebudou vědět, o co šlo.

Ten obrovský tlak na výkonnost je asi jedním z hlavních znaků dnešní zrychlené doby. Zvlášť u nezkušených muzikantů se navíc ještě může snadno přihodit, že ani nedostávají adekvátně zaplaceno. Vy jste si prý uvědomila, že něco není v pořádku, až po dlouhé době v branži…

Prošla jsem si spoustou let práce, kdy jsem všechno dělala prakticky zadarmo, vlastně až do osmnácti. Nikdo mi tenkrát neporadil, nikdo nic neřekl. Najednou jsem si ale víc všímala, že práce versus to, co mám na účtu, absolutně nesedí. V určité chvíli tak začnete pochybovat, jestli toho někdo nezneužívá. Navíc se děly dost nepříjemné události s labely, protože člověk ve věku, kdy jsem začínala, neví, jaká má práva, nezná záležitosti okolo smluv, netuší, co vlastně podepisuje. Všechny ty zkušenosti mě naprosto odradily od labelů, protože navenek se může zdát, že umělcům peníze dávají, ale vlastně je to jen dost drahá půjčka. Jednou mi jeden videomaker řekl moc hezkou věc – že si rád říká o peníze za to, co umí, protože tím jen ukazuje, že nabízí hodnotnou službu a jiný by ji jako on neudělal. Tehdy jsem si slíbila, že už se nebudu bát dát ostatním vědět, že znám svoji cenu.

Možná v tom nefér přístupu sehrál roli i fakt, že jste byla nejen mladá, ale i žena. Ostatně o nepřípustném chování lidí z hudební branže ke zpěvačkám vyšel loni obsáhlý text v magazínu Headliner. Setkala jste se vy osobně se sexistickým zacházením bez respektu a úcty?

Určitě to není téma, ke kterému bych neměla co říct. Většinou ale promlouvám o nepříjemných zkušenostech skrytě, pomocí hudby na desce. Tam je můj komfort, jak se vyjadřovat. Ale s podobnými situacemi jsem se potýkala, hlavně jako dospívající holka, která se skrývala v širokém oblečení v reakci na to, že na mě chlapi křivě koukali. Pro hodně z nich bylo nenormální, že jsem v hudebním průmyslu nechtěla s každým spát, takže mě někdo nazval impotentní. Za ty roky se odehrálo hodně nepříjemných situací a osobních komentářů, o kterých jsem psala i v tracku Kapitola mír. Od hlavy až k prstům na nohou mě hodnotili, bohužel i ti nejbližší. Trvalo nějakou dobu si uvědomit, že nejde o projekci toho, co je špatně na mně samotné.

Na druhou stranu existují i interpreti, kteří se snaží na zajímavé ženské objevy upozorňovat a v kariéře jim pomáhat. Jedním z nich je i šéf labelu Ty Nikdy, rapper Idea, který vám dodal beat k zatím poslednímu singlu Hlavolamy.

Pepa holky hrozně „pushuje“. On má všechno tady (klepe si na hrudník). Sám toho zvládl udělat strašně moc, má vlastní vydavatelství, ale hlavně má doma ženu a malou dcerku. Troufám si tvrdit, že právě ta v něm něco otevřela. Když nám pomáhal s releasem vinylu, říkal, že až bude dcera velká, chtěl by jí ho dát a říct jí, že se na něm podílel. Tehdy jsem cítila, jak velkou hodnotu pro něj deska i naše spolupráce má.

S Ideou vás ale pojí i chuť nořit se do hudby o něco hlouběji a přemýšlet o ni v jiných souvislostech. Ráda třeba studujete desky ze 60. a 70. let a hledáte, kde mají původ samply použité v novějších skladbách. Co vás při tom zkoumání zatím nejvíc překvapilo?

Mě něco překvapí každý den. Zjišťuju třeba, že každá muzika, kterou jsem poslouchala jako malá, byla samplovaná. Třeba u Beyoncé se mi dokonce podařilo vypátrat, odkud se vzaly všechny samply, které míchá se svými skladbami. Dokonce jsem si koupila dvě velké knížky. Jedna se jmenuje Jazz Covers, což jsou covery od roku 1940 až do roku 1990. A pak mám ještě Funk and Soul Covers. Mám takový rituál, že si je vždycky otevřu na nějaké stránce, vyberu si jeden cover, pustím si celou desku a přemýšlím, odkud odevšad už to znám.

Jaký máte vlastně dnes vztah ke křesťanské hudbě? Vím, že jste jako dítě z věřící rodiny chodívala hrát i do kostela. Tam jste ale vystupovala s upravenými skladbami od Avril Lavigne…

Je to tak, předělávali jsme si její písničky do křesťanských textů, ale dokonce jsme občas hráli i originály. Nikomu to nevadilo, protože ty skladby nikdo neznal a lidi byli rádi, že mají malé děti nějaké koníčky. Z křesťanské hudby jsem si ale nic nevzala, nelíbí se mi. Pokud ale jde o křesťanství samotné, myslím, že i díky němu jsem se v životě neztratila, protože věci, co nám rodiče říkávali, v člověku zůstanou asi napořád. A i když to pro někoho může být „too much“, jsem rodičům vděčná, že nás jeho principy učili, ale nechávali nám i volnost.

Když jste zmínila rodiče, vy jste původem z Ruska. V ruštině jste nazpívala i jednu ze svých starších skladeb. Dokázala byste si představit vydat ve své mateřštině nějakou další, nebo byste se bála, jak ji fanoušci v dnešní době kvůli válce na Ukrajině přijmou?

Píšu tak, že začnu v nějakém jazyce freestylovat. Takže kdyby vznikla skladba v ruštině tímhle způsobem a cítila bych, že text má nějakou informační hodnotu, nejspíš bych ji poslala ven. Vždyť to není nic proti ničemu, pokud by samozřejmě nebyla o politice. Ale je pravda, že bych o tom nejspíš stejně hodně přemýšlela. Naštěstí ale nemám strach, že by se něco podobného v nejbližší době stalo, jelikož v ruštině už jsem nepsala dlouho.