Vzácný jako mauritius. Toto rčení se používá pro mnoho oblastí. I ten, kdo o filatelii vůbec nic neví, nejznámější známku světa nejspíš v povědomí má. Těchto 754 milimetrů čtverečních na papíře se přitom nachází na území Česka. V českých rukách jsou v současnosti modrý a červený mauritius a dva červení na jedné obálce. Jejich odhadovaná cena se pohybuje kolem 300 milionů korun. Kdo je onen unikátní vlastník, se ovšem neví. Setrvává v ústraní. „My filatelisté jsme pyšní, že něco takového jako mauritius vůbec existuje. Proto ho hýčkáme a trocha tajemna kolem něj neuškodí,“ říká Tomáš Mádl, prezident filatelistického klubu Prestige Philately Club Prague a majitel sbírky z první republiky, která je zřejmě největší v české historii. Jen pojistná hodnota soutěžního exponátu Československo 1918–1939 je zhruba 150 milionů korun. Přitom je to jen malá část celé kolekce.

Od investora ke sběrateli

Tomáš Mádl o sobě říká, že je jeden z mála, který ačkoliv sbírá známky na investiční úrovni, s touto svojí vášní začal už odmalička. „Dnešní velcí investiční filatelisté ve většině případů nikdy známky nesbírali a dostali se k nim až kolem svých 40 let,“ konstatuje. Sbírání známek má u nás velkou tradici, jen v 80. letech měl Svaz českých filatelistů 50 tisíc členů. Zájem o masovou filatelii od té doby upadl, minimálně škrtl jednu nulu. Těch, kteří diverzifikují majetkové portfolio nákupem známek, tedy čistých investorů, jsou u nás jen stovky. Na globálním trhu ale působí 70 milionů filatelistů.

A kdo patří mezi ty typické? Dle Tomáše Mádla je to muž ve středních letech, který vybudoval firmu, má peníze, děti už mu odešly z domova, od manželky má klid a má čas si hrát se známkami. Nejdříve si koupí nějaké portfolio. Jako investici. Z ní má radost, ale najednou zjistí, že mu to nestačí. Poohlíží se dál. Nakupuje, vyměňuje a pořizuje po celém světě další a další cenné papírky, které již třeba nejsou tak investičně zajímavé, ale pasují do jeho sbírky. Tradiční postup tedy není od sběratele k investorovi, ale od investora ke sběrateli.

„Vidím to i u českých špiček. Z první třicítky českých miliardářů dodáváme známky několika z nich. Těmto superbohatým a úspěšným lidem, kteří se nejdříve tváří, že na to vůbec nemají čas. Jednou za čas si koupí Toyen za 70 milionů, pak známky za deset. Toyen jim visí nad stolem, tak si k ní pořídí další nebo koupí Šímu. Pak už se jim víc na jejich lovecký zámeček nevejde. Známek ale můžete mít nekonečné množství. Takže k nám opět přijdou a jsou zvídaví. Chtějí najednou vědět o známkách víc a rychle se učí,“ vysvětluje filatelista Mádl. Investice do známek je často investicí do umění. Zvláště československá známková tvorba je ukázkou umění na té nejvyšší úrovni, protože se známkám věnovali ti nejslavnější autoři své doby. Počínaje Muchou přes Švengsbíra až po Herčíka se Švabinským.

Hra králů i byznys chudších

Velkého investora, který má peníze na milionové investice, bude zajímat klasická Amerika, britské kolonie, mauritius či Britská Guyana. Zajímavou investicí jsou ale také staroaustralské státy a feudální Indie. „Některých indických známek se uchovaly desítky kusů. Indové jsou velcí patrioti a najednou řada těch bohatých z nich zjistila, že sice mají nekonečné množství peněz, ale že existují na světě předměty, které ani za ty peníze nemohou získat,“ říká český expert na známky. Právě to je tím, co vytváří poptávku, protože samotná známka žádnou hodnotu nemá. „Pořád je to pár centimetrů čtverečních. S výjimkou věcí typu plutonia snad neexistuje nic na světě, co váží setinu gramu a stojí sto milionů korun“ poodhaluje Tomáš Mádl zajímavost hry těch nejbohatších a nemocnějších lidí světa, která začala již koncem 19. století a kvůli které se v historii i vraždilo.

Ačkoliv se o filatelii říká, že je koníčkem králů a královnou mezi všemi sběratelskými obory, na to, aby někdo začal do známek investovat, nemusí mít miliony.

Člověk, který chce investovat do známek, musí sledovat trendy nebo mít své poradce. Mnozí se nad složitostí trhu totiž zděsí a odradí je to.

„Výhoda známek, na rozdíl od obrazů, je v tom, že investiční portfolio tvoříte z libovolného množství položek. To znamená, že vás nemusí ani tolik zajímat, zda známka stojí tisíc korun nebo sto tisíc dolarů, ale jaká je předpokládaná dynamika její ceny,“ vysvětluje prezident filatelistického klubu. Stejně jako u všech alternativních investic je ale pořád i investice do této komodity trochu věštěním z křišťálové koule. Zhodnocení se však predikuje lépe, protože je dopředu známý počet známek. „U diamantů či zlata se najdou nová naleziště a jste v háji. Nemůžete předvídat, že se to nestane. U známky je to jasné. Když existuje ve čtyřech sériích, pátá nebo šestá se neobjeví. Nebo to bude hodně velká náhoda, která by navíc natolik zpopularizovala ostatní, že by jejich ceny okamžitě vylétly,“ nastiňuje princip trhu Tomáš Mádl a radí nesoustředit se tak na částku, jako na sledování trendů a nastavení si portfolia z perspektivních destinací. Těmi mohou být Indie, Austrálie či britské kolonie. Poslední jmenované jsou typickými evergreeny mezi známkami. Nikdy v historii se totiž nestalo, že by jejich cena zakolísala směrem dolů. Buď drží svoji hodnotu, a tedy i krok s inflací, nebo reálná cena roste.

Poštovní známky

Investiční portfolio je možné skládat se známkami již od 10 tisíc korun za položku. Jde to samozřejmě i s levnějšími známkami, ale málokterého investora zaujme, když mu investice za tisíc korun vydělá za pět let pětistovku. „U některých známek za 10 tisíc korun jsou už vidět i skoky v desítkách procent ročně. V portfoliu, ve kterém máte stovky nebo tisíce takovýchto položek, to již udělá hodně,“ dává tip Tomáš Mádl. Tohle je ale přesně ten okamžik, kdy už se z investora stává sběratel, který se najednou začne zajímat o kompletace celých sérií.

Vedle mauritia známka s čínskou pivoňkou

Zatímco investovat do klasiky je vesměs skok do jistoty, jsou státy, jejichž známky mohou investorovi zlomit vaz. „Příkladem je Lichtenštejnsko, Rakousko nebo Vatikán s Monakem, které byly hodně komerční a již zažily pád cen,“ varuje sběratel a investor v jedné osobě. Stejně jako u jiných investic je i v případě známek vhodné diverzifikovat riziko. Držet si v portfoliu jistotu v podobě specialit britských kolonií, prvních známek různých států nebo čistých neorazítkovaných známek z Ameriky 19. století. Jejich cena nikdy neklesá, protože se od každé dochovaly třeba jen pouhé desítky kusů. Zde se zklamání s největší pravděpodobností nedostaví. Jsou ale státy, které zklamat mohou. Typickým příkladem země, která byla mezi filatelisty oblíbená a zažila strmý pád, je Izrael. Pak jsou země, které se sice potýkaly s pádem cen, ale dostaly se z něj, jako například Rusko. „To v současné době zažívá obrovskou konjunkturu. Bavíme se o carském Rusku a SSSR do roku 1950,“ říká Tomáš Mádl. Těch kvalitních, které jsou nepoškozené a nerazítkované, je relativně malé množství. „Vypadají jako obrázek, jako taková jednoduchá dětská známka, ale na aukci je vydražíte i za 20 tisíc korun. Podobné je to s čínskými známkami z 60. a 70. let minulého století. V té době se v Číně vydávaly v malém množství, a tak ty, od kterých by to nikdo nečekal a které si děti mohly koupit za stokoruny, mají dnes hodnotu padesát tisíc,“ vypráví filatelista.

„Nikoho nepřekvapí, když si do portfolia koupíte mauritia nebo Britskou Guyanu z roku 1850, ale že si do něj dáte i čínskou známku s pivoňkami z roku 1974 nebo s ping‑pongem, když bylo mistrovství světa v Číně, to už málokoho napadne. Přitom je to dobré a dolů to nikdy nepůjde,“ doporučuje Tomáš Mádl.

Člověk, který chce investovat do známek, musí sledovat trendy nebo mít své poradce. „ Když potenciálnímu zájemci vysvětluji specifika trhu se známkami, často se nad jeho složitostí zděsí a řekne mi, že si radši půjde koupit zlatou minci nebo Kupku, protože mu známky přijdou moc komplikované. Kdo do oboru naskočí ve 40, nemá šanci se vše naučit. Proto jsou tu obchodníci, znalci, kurátoři a agenti, kteří vám poradí,“ říká Tomáš Mádl.

Připoutejte se, prosím. Na palubě máme známku za 200 milionů

Podle Tomáš Mádla je filatelie stejná jako každý jiný sport. Stejně jako atletika má mnoho disciplín a dělat se dá na úrovni okresního přeboru nebo mistrovství světa. A zatímco kluci si vyměňují ve svém klubu známky s kosmonauty, jiní hrají úplně jinou ligu. Svět známek je tajemný, modrý mauritius je toho důkazem, ale je také adrenalinový. A když cestujete letadlem se soutěžním exponátem prvního Československa, na strach úplně zapomenete a myslíte jen na poklad, který máte v kapse. „Paradoxně po Čechách cestuji s ochrankou, ale do letadla by mi ji nepustili,“ usmívá se sběratel, který v podstatě neprodává a jen nakupuje. „Jak říkají staří filatelističtí bardi – do šedesátky nakupuj, po šedesátce prodávej. Takže já pořád ještě nakupuji. Občas ze mě chce někdo něco vymámit, ale mám pověst kolenovrta a tu si poctivě hlídám. Nevyměním přece jeden vzácný papírek za sto nebo tisíc nevzácných papírků zvaných bankovky,“ dodává přesvědčivě.

Krejčířova známka podruhé

Když jeden takový vyměnil, hned druhý den toho litoval. Jednalo se o nejslavnější českou známku chybotisk 50/50, kterou koupil ze sbírky Lamberta Krejčíře (unesený otec podnikatele Radovana Krejčíře, jehož sbírka šla do aukce v roce 2008 poté, co byl úřady prohlášen za mrtvého).

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

„Potřeboval jsem rychle peníze, a tak jsem ji prodal v domnění, že když jí je 18 kusů, a navíc je československá, nebude problém ji získat zpět. Kdyby byla ve dvou třech exemplářích, nikdy ji neprodám. Po pěti letech jsem začal vytvářet soutěžní exponát, pro který jsem tuto známku potřeboval. Jenže všechny exempláře stály buď nesmysl, nebo byly poškozené. A já tehdy prodal krásný. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem kontaktoval toho, komu jsem ji prodal. Jenže on byl bohatší než já a prodat ji nechtěl,“ vypráví Tomáš Mádl. Následovalo období vytrvalosti, proseb po SMS a následně i osobního setkání. Věta „chlape, já se vás snad nezbavím“ nakonec předcházela prodeji známky původnímu prodejci.

„Dal mi známku, kterou měl celou dobu v trezoru. Jak jsem mu ji před deseti lety dal, tak tam ležela. A mimochodem, platil jsem mu za ni v hotovosti. Vzal si ode mě tenkrát na náměstí Republiky igelitku s několika miliony a ani si je nepřepočítal. Kdybych do ní dal nastříhané papírky, nevěděl by o tom. Už je to pět let a ani bych se nedivil, kdyby tu igelitku dodneška neotevřel,“ vypráví s úsměvem Tomáš Mádl příběh, který je typickým příkladem toho, jak se získávají vzácné známky. „Lidé tyto věci často neprodávají kvůli penězům, ale třeba proto, že jim docházejí síly nebo že měli tu čest se s takovouto věcí potěšit a chtějí ji předat dát,“ uzavírá.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.

Poštovní známky