Obrazy starých mistrů jako zaručená investice? I velcí umělci podléhají tržním výkyvům, upozorňuje vídeňská expertka

Stálá expertka pro mezinárodní vídeňský aukční dům Dorotheum říká, že se obraz musí v první řadě sběrateli líbit, ale také mít určitou úroveň. „Nechte si poradit a nekupujte nízkou kvalitu. Raději počkejte, až budete mít určitou sumu pohromadě,“ zní jedna z jejích užitečných rad.

Obrazy z 19. století jsou mezi investory do umění tradičně žádané, jsou považovány za bezpečnou investici. Vidíte to také tak?

Víte, investování je velké slovo. Ve své profesi se pohybuji již dlouho a vím, že vždy existují určité trendy. Nakonec je v podstatě jedno, do čeho investujete, nikdy neexistuje žádná definitivní jistota, že se vám investice zúročí. Nezáleží na tom, zda investujete do nemovitostí, do akcií nebo do umění: je třeba počítat se vzestupy a pády.

Ale určitě existují velcí klasičtí malíři, jejichž díla nikdy neztratí hodnotu?

To bych tak jednoznačně netvrdila. Neřekla bych, že NIKDY neztratí svou hodnotu. I velcí umělci z 19. století, staří mistři nebo třeba zástupci klasické moderny podléhají tržním výkyvům. I když tyto výkyvy nejsou extrémní. Ale vezměte si takového Waldmüllera (Ferdinand Georg Waldmüller, jeden z nejvýznamnějších rakouských malířů období biedermeieru – pozn. red.), jednoho z největších rakouských portrétistů, žánrových malířů a malířů květin. I on klesl na ceně. Před pár lety jsem jeden jeho obraz prodala za 360 000 eur. O deset dvanáct let později mi byl stejný obraz nabídnut do aukce znovu. Radila jsem tehdy majiteli, aby neprodával, protože jsem věděla, že poptávka po Waldmüllerovi už není tak velká. Majitel chtěl přesto prodat a my jsme s odřenýma ušima získali polovinu té původní ceny. Polovinu! Waldmüllerové a jim podobní umělci samozřejmě nikdy nebudou bezcenní. To se nemůže stát, pokud investujete do obrazů v určité kvalitě a cenové třídě. Ke ztrátě hodnoty však dochází, a to i u těch nejznámějších jmen.

Co ovlivňuje aktuální poptávku po určitých umělcích a tím i kolísavé hodnoty jejich děl?

Podívejte se na to takhle: Před dvaceti lety vypadala naše bytová situace jinak než dnes. Lidé, kteří se dnes blíží padesátce nebo šedesátce a kteří žijí ve svých bytech už třeba 20 nebo 25 let, cítí potřebu změny. Byty samotné dnes jsou modernější, světlejší, ne tak plné nábytku a obrazů jako dříve. Prakticky denně vedu rozhovory s lidmi, kterým říkám: „Přinesli jste nádherný obraz, skvělé jméno, úžasné, ale přicházíte s minimálně desetiletým zpožděním a ten obraz je velký.“ Odpověď: „Proto vám volám. Je příliš velký. Přestěhoval jsem se z domu, kde vypadal úžasně, do moderního bytu. Nevejde se tam.“

Určitě za vámi ale také chodí klienti a ptají se: „Můžete mi doporučit něco, do čeho bych mohl investovat? Který umělec má investiční potenciál?“ Co jim radíte?

Když dostanu takový dotaz, vždycky pozvu klienty, aby za mnou přišli. Říkám jim: „Přijďte se podívat na jednu z našich předaukčních výstav, všechno si projdeme, promluvíme si o tom, co by se vám mohlo líbit.“ Protože ono se to musí líbit. Když už si něco koupíte a pověsíte na zeď, měli byste z toho hned něco mít. To je smysl umění. Nejlepší důvod, proč do nějakého obrazu investovat, je ten, že se vám obraz líbí. S uměleckým dílem musíte žít. Nic z toho nemáte, když si ho schováte do trezoru. Nebo když se na něj budete jednou za rok chodit dívat někam do skladu.

Otázka, který umělec má investiční potenciál, je jedna z těch nejtěžších. Dá se to možná spekulativně zodpovědět, pokud se bavíme o současných umělcích, kteří stále tvoří. Ale ti z 19. století už nic dalšího nenamalují. Trh s uměním 19. století je konečný, kontingent kvalitních obrazů, které jsou dostupné na trhu, se stále zmenšuje. Nic už nelze dotvořit. Proto je zásadně důležité kupovat kvalitu, investovat do obrazů v určité cenové kategorii.

O jaké cenové kategorii se bavíme?

Jsou díla, která stojí 1200 nebo 1500 eur, jsou to hezké obrázky, ale když je budete chtít za tři roky znovu prodat, nejsem si jistá, jestli tu cenu dostanete zpátky. To svým zákazníkům říkám zcela upřímně. A i když koupíte obraz za 14 000 eur, může se stát, že bude mít za pár let jen poloviční hodnotu. Trh se prostě mění. Na druhou stranu poptávka po obrazech 19. století roste, protože tahle díla přece jen obecně nepodléhají tak neuvěřitelně velkým výkyvům jako jiná. A navíc mají jistou estetiku, můžete se na ně dívat znovu a znovu a vždy vás potěší.

Kdybyste za mnou přišli a ptali se, co má investiční potenciál, doporučím malířky 19. století.

Přicházejí k vám ale i investoři nebo začínající sběratelé, kteří nechtějí nebo nemohou utratit tisíce eur?

Ano, i tací přicházejí. Trh s uměním se změnil. V Dorotheu jsme si všimli, že publikum výrazně omládlo, v online aukcích nám přibyly tisíce nových zákazníků, kteří chtějí kupovat i levnější kousky. A my jim je můžeme nabízet i proto, že v online aukcích šetříme na výrobě, tisku a distribuci drahých katalogů.

Souvisí vývoj trhu s uměním s hospodářskou krizí? Nebo s pandemií?

Ano, samozřejmě. Zkušenosti posledních dvou let trh s uměním výrazně proměnily. Jen za svůj obor, tedy za 19. století, mohu říci, že pandemie obrovsky podpořila prodej. Zájem o umění se velmi zvýšil. To samozřejmě souvisí s tím, že za pandemie bylo vše zavřené. Lidé vězeli v lockdownech, pracovalo se a stále ještě pracuje hodně z domova. Lidé seděli doma před počítačem, neměli moc za co utrácet a využili období pandemie k tomu, aby si přece jen něco dopřáli a zkrášlili svůj domov, dům, byt. Protože tam prostě trávili většinu svého času. Dorotheum zaznamenalo v loňském roce největší obrat od svého založení.

I velcí umělci podléhají tržním výkyvům

Teď je tu další věc, máme tu ekonomickou situaci, jakou máme. Máme inflaci. Než o peníze přijít, je lepší si koupit alespoň něco pěkného, něco, co máte rádi, čím se chcete obklopit. A jak jsem řekla: po pandemii, kdy nebylo moc za co utrácet, řada lidí peníze má. A tyhle peníze je teď třeba investovat.

Ale do čeho investovat, aby to mělo smysl i z finančního hlediska? Kteří umělci 19. století mají podle vás dobrý investiční potenciál?

Kdybyste za mnou dnes přišli a řekli: „Tak co mi radíte, že má investiční potenciál?“, pak bych vás upozornila na malířky 19. století. V poslední době se totiž téma žen stalo opravdu velkým. Sběratelé i investoři objevují – hezky pomalu – umělkyně. Ženy v umění. Těch sice mezi starými mistry moc nenajdete – každý zná jen Artemisii (myšlena je Artemisia Gentileschiová, která žila v letech 1593–1654 a je nejvýznamnější malířkou italského baroka – pozn. red.) –, ale pravda je, že v 19. století bylo žen umělkyň už docela dost. A malovaly výborně.

V posledních letech se velmi dobře daří prodávat obrazy různých velehor, Alp, ledovců. Také pohled na Benátky je něco, co prodám vždycky.

Mám například klienta, který už dlouho skupuje obrazy od zcela neznámých umělkyň. A podívejte se: kdyby je teď dal do dražby, získal by skvělé ceny. Jde přitom o umělkyně, o nichž jste možná nikdy neslyšeli. Ale jsou to skutečné umělkyně, figurují v seznamech, v odborných publikacích. Takže to je určitě něco, u čeho říkám: „Ano, kupte si to, to může na ceně jen získat.“ Protože velcí malíři měli mnoho žákyň, velmi dobrých žákyň. Byly to dámy, kterých si trh dosud nevšímal, ovšem jejich díla jsou stejně kvalitní jako díla jejich učitelů.

Mohla byste nám uvést nějaký příklad?

Jistě, však existuje skvělý příklad přímo z Čech: Antonietta Brandeis (česky Antonie Brandeisová, 1848–1926, byla česká vedutistka, portrétistka a žánrová malířka, činná především v Itálii – pozn. red.). Dlouho byla přehlížena a teď – nádhera! A příklad z Rakouska: Leontine von Littrow (Leontine Camilla von Littrow, 1856–1925, rakouská impresionistická malířka – pozn. red.). Vzpomínám si, že když jsem před 25 nebo 30 lety viděla její první obrazy, řekla jsem si: „To je skvělá malířka. Vypadá jako Olga Wisinger‑Florianová (rakouská impresionistická malířka, která se věnovala především krajinomalbě a květinovým zátiším – pozn. red.),“ ale prostě jsem za ni nemohla dostat dobré ceny. Prodávala jsem tehdy Leontinina díla maximálně za 60 000 šilinků (bývalá rakouská státní měna, jeden šilink odpovídal asi 1,79 koruny – pozn. red.). Často jsem je nemohla prodat vůbec. Pak von Littrow z trhu úplně zmizela, protože po ní jednoduše nebyla poptávka. A teď jsem její obrazy viděla znovu, na trhu nebo na výstavách, kde za ně místo 40 000 šilinků dostanete 40 000 eur. V současnosti její obrazy dávám do aukce s odhadními cenami mezi 15–20 000 eur nebo 20–25 000 eur a většinou za ně dostávám nabídky mezi 50–70 000 eur.

Jak se stane, že jsou umělkyně jako Brandeisová nebo von Littrow náhle objeveny a stanou se populárními?

V případě von Littrow to podle mě souvisí s tím, že na trhu ubývá obrazů její dříve známější současnice, již zmíněné Olgy Wisinger‑Florianová. Protože když se Olžina díla dostanou do sbírky, už se dál neprodávají. A najednou se zjistilo, že tahle Leontine maluje stejně dobře jako Olga, ještě intenzivnějšími, ještě výraznějšími barvami. A nyní je na nejlepší cestě k tomu, aby se také prodávala za stejné ceny. Protože prostě Olga už není k mání. Leontine von Littrow byla vždy kvalitní, ale dlouho si toho nikdo nevšiml. Jako u Antonietty Brandeisové.

Sem tam slýcháme příběhy o tom, jak lidé objevili na půdě nebo ve sklepě nějaký obraz a s překvapením pak zjistili, jak moc je cenný. Přinesl vám už někdo umělecké dílo velké hodnoty, jíž si nebyl vědom?

Ano, to se stává. A to je na mé práci to vzrušující! Jednou za mnou přišla asi 75letá paní. Měla s sebou obraz, který do manželství přinesl její manžel. Nikdy si ho doma nepověsili. Podívala jsem se na něj a úplně jsem oněměla. Když se mě paní zeptala: „Přijala byste ho do dražby?“ odpověděla jsem: „No jo, ten beru hned. A můžu vám bez dalšího říct, že má cenu kolem 100 000 eur.“ Paní byla naprosto hotová. Aniž to tušila, přinesla mi obraz Johna Williama Godwarda, anglického malíře, velmi známého následovníka prerafaelistů. Ještě jsem se zeptala, zda k němu nemá rám, a ona povídá: „Kdysi to k nám přišlo v rámu, ale v tom je teď zrcadlo.“ Požádala jsem ji, ať mi to zrcadlo přinese. Ona to udělala, já ho otočila a na tom rámu byly ještě výstavní štítky, ručně psané umělcem, popsané galeriemi. Byla to senzace. O existenci toho obrazu se vědělo, ale vlastně ho nikdo živý pořádně neviděl. Díky těm nálepkám se obraz dal vystopovat až k malíři, což nejen zvýšilo jeho hodnotu, ale také potěšilo mnoho lidí, protože se tím zacelila mezera v našich znalostech. A prodala jsem ho za 225 000 eur.

Když už o tom mluvíme: Musí k vám lidé s obrazy přijít osobně, nebo je možné provést prvotní posouzení i online?

Víte, já lidi moc ráda zvu a říkám: „Přijďte, prosím, osobně, k ničemu se tím nezavazujete, však jsme tu také proto, abychom vám poradili.“ To je pro mě velmi důležité. Protože platí, že když vidíte originál, je to vždy nejlepší. Většina dotazů však dnes logicky přichází přes internet, což v zásadě funguje velmi dobře. Lidé nám prostě pošlou několik fotografií a také svoje telefonní číslo, protože přece jen potřebujeme osobní kontakt. Někdy toho totiž z fotek moc nepoznám. Často pak těm lidem volám a říkám: „Podle mých zkušeností by váš obraz mohl být tisk, ale nemohu to říct jistě, na to bych ho potřebovala vidět, máte možnost přijet?“ Nebo se mě někdo zeptá: „Aha, jak se pozná, že je to tisk?“ Tak si o tom něco povíme nebo dotyčný s telefonem přijde k obrazu, popíše mi, co vidí, a společně se dostaneme dál. Vždy platí, že čím více informací mi majitel obrazu poskytne, tím přesnější informace mohu zase poskytnout já jemu.

Jaká jsou vlastně kritéria pro to, abyste obraz do aukce přijala?

Obraz nemusí být vždy signovaný. Ale musí mít určitou kvalitu a rozhodně to musí být tak, abych s čistým svědomím řekla: „Tohle můžu dnes prodat.“ V posledních letech se velmi dobře daří prodávat obrazy různých velehor, Alp, ledovců. Také třeba pohled na Benátky je něco, co prodám vždycky. Mám zákazníka, který už mnoho let sbírá obrazy Benátek. Když se ho ptám, proč stále kupuje zrovna tyto motivy, říká mi: „Až jednou nebude možné Benátky navštívit, budu mít všechny jejich obrazy, prodám je a dobře vydělám.“ Takže Benátky jdou vždycky. Čím jsou kvalitněji ztvárněné nebo čím lepší tržní postavení dotyčný umělec má, tím je to samozřejmě příjemnější. Obrazy Benátek mohu prodat na škále 1500 až 300 000 eur, vždy záleží na tom, kdo je namaloval. Ale prodám je vždycky.

Ale když mám například prodat krajinomalbu, je to obtížné. Pokud ji dokážu jasně popsat – pohled na to a na to –, pak pro ni pravděpodobně zákazníka mít budu, protože se vždycky najde někdo, kdo k té krajině má vztah, ať už proto, že tam žije, že bydlí vedle, že tam byl na dovolené. Ale krajinky, které pojmenovat nelze, jsou dnes na trhu prakticky neprodejné. Stejné je to se všemi rodinnými portréty – kdo by si pověsil do obýváku cizí lidi? Něco jiného je to v případě portrétů královských rodin, císařů, knížat a tak všelijak dál. Pro to samozřejmě trh existuje.

Váš aukční dům má pobočky po celé Evropě. Liší se nějak umělecký vkus vašich klientů v Mnichově, Římě, Londýně nebo Praze?

To lze říci velmi rychle: každý kupuje to své. Takový Ital si koupí pouze italský motiv od italského umělce. Když mu budu nabízet krásný pohled na Benátky, který ale namaloval Němec, tak si moc nepomůžu. Podobně si ani žádný Mnichovan nekoupí obraz od italského malíře. A když, tak velmi zřídka. On taky chce pohled na Benátky, ale od německého malíře. A stejné je to i u českých zákazníků. Lidé si vždy kupují „své“ umělce, takže lokální trhy jsou velmi důležité. Když se mě moji spolupracovníci v Česku ptají: „Co hledáte?“, vždycky jako první odpovím: „Hledám české umělce.“ Protože vím, že na českém trhu jsou velmi věrní zákazníci, na které je opravdu spolehnutí, a vím, že jim mohu prodat české kousky.

Co je podle vás při koupi obrazu nejdůležitější?

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

V zásadě je třeba vždy hledět na kvalitu. To je jedno z nejdůležitějších kritérií při nákupu obrazu: Kvalita, stav, původ a pak samozřejmě – měl by se líbit, měl by přinášet potěšení, protože obrazy jsou něco, čím se chcete obklopit. Měli byste chtít s uměleckými díly žít. To bych také doporučila mladým začínajícím sběratelům: Když začínáte sbírat, sbírejte od začátku určitou kvalitu. Mnozí dělají chybu a kupují líbivé obrazy dekorativních kvalit. Dražší a kvalitnější díla si nemohou dovolit, tohle se jim líbí, tak to koupí, ale v průběhu let zjistí, že už se jim to nezamlouvá. Protože oko sběratele se vyvíjí, úroveň znalostí se vyvíjí. Čím víc toho vidíte, tím bystřejší oko máte. Proto všem, kteří začínají, říkám: „Nechte si poradit a nekupujte nízkou kvalitu. Raději počkejte, až budete mít určitou sumu pohromadě. Však stačí koupit dva obrazy ročně, ne deset. Člověk z toho má nakonec víc.“

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.