Život předka pomůže poznat ten vlastní

Chudá služebná, která si ale mohla dovolit koupit byt ve městě a postupně porodila tři nemanželské dcery – první ve svém rodišti, druhou ve městě, kde bydlela, a třetí v Praze u Apolináře. Všechny tři dcery se provdaly za důstojníky armády a podoba jejich pravnoučat s jedním nejmenovaným šlechticem byla až zarážející. To je jeden z rodinných příběhů, ke kterým se dostala genealožka Markéta Pavlíková při vytváření rodokmenů pro své klienty.

Už z příkladu je zřejmé, že sestavení rodinné historie nejsou pouze data narození, sňatku a úmrtí nebo pouze jména. Dá se zjistit, kde a jak předkové žili, čím se živili, kolik měli dětí. „Mám ráda tyto příběhy. Je hezké vidět, že se v jedné rodině opakují povolání, a pokud klient zjistí, že jeho prapradědeček byl také učitel pocházejí z učitelské rodiny, hezky se propojí historie s přítomností. Navíc díky mnoha lidem, kteří zaznamenávali dějiny měst a obcí, můžu danou rodinu zasadit i do konkrétních souvislostí, jak v jejich době vypadalo jejich město nebo obec. Kolik tam stálo domů, kolik v nich žilo lidí, zda to byli Češi, nebo Němci, jakého vyznání, pod jaké panství a hejtmanství spadali, zda měli v obci školu a jakou, ale třeba i kde měli nejbližší poštovní úřad nebo železniční zastávku,“ vypráví Markéta Pavlíková, expertka na sestavování rodokmenů.

Všude samý Novák

Sestavit rodokmen může stát i desetitisíce korun. Výjimkou proto nejsou situace, kdy si klient nechá sestavit základní rodokmen a za rok za dva přijde znovu, aby genealog šel ještě více do hloubky. Samotná doba pátrání pak závisí na tom, jak daleko do historie člověk chce jít. V případě sestavování rodové linie je samotné pátrání otázkou několika dnů. „U rodových vývodů, kde se s každou další generací zdvojnásobuje počet osob, je pátrání samozřejmě časově náročnější a u velkých zakázek dohledávám stovky matričních záznamů. Pak takové pátrání trvá několik týdnů,“ říká Pavlíková.

Většina matričních knih římskokatolického vyznání se začala vést zhruba v polovině 17. století, evangelických o něco dříve. V případě, že se matriční knihy dochovaly, je možné dohledat třeba deset až jedenáct generací předků. Aby pátrání bylo co nejrychlejší, je dobré přinést genealogovi co nejvíce dokumentů, které máte doma v šuplíku. Jako jsou rodné, oddací, úmrtní listy, kupní smlouvy a podobně. Důležité jsou také údaje z rodinné historie v podobě jmen, dat a míst.

Pro časový rámec zakázky je také důležitý výstup. Může jím být plakát rodové linie či vývodu nebo rodová kronika. „Její zpracování je poměrně časově náročné, zvlášť pokud připravuji i přepisy matričních záznamů. Ty jsou velmi žádané, protože pro většinu lidí je zápis v kurentu (písmo, které bylo používáno zhruba do poloviny 19. století, v německých oblastech až do roku 1918 – pozn. red.) nečitelný. Navíc matriční knihy byly vedeny také v němčině a latině a není výjimkou, že záznam je zapsán kombinací češtiny a němčiny,“ říká genealožka s tím, že k přípravě rodové kroniky včetně rodinných dokumentů, fotografií a informací o místech života předků je potřeba několika dnů. Pavlíková před pár lety zpracovávala kroniku, která měla přes 300 stran, a jen přepisy matričních záznamů jí zabraly celý týden. V takových případech se může čekání na rodinnou historii protáhnout i na měsíce.

V krizích zaznamenávám vždy větší poptávku. S prvním lockdownem jsem zažila takový boom, že jsem ani nestíhala zpracovávat nabídky.

Kdo by se chtěl do pátrání pustit sám, měl by být opatrný. Chyba se dá udělat velice snadno. Stačí, když ve stejné obci žilo více lidí se stejným příjmením. Taková situace není neobvyklá, například u příjmení Novák nebo Dvořák se lze splést opravdu jednoduše. „Dalším problémem pro bádání je právě přechod z latinky do kurentního písma. Zvlášť pokud byla matriční kniha vedena v němčině nebo latině. Někdy je pro laiky také těžké zjistit, ve kterém archivu a v jaké matriční knize hledat. Některé obce v průběhu staletí spadaly pod několik farností,“ varuje případné badatele samouky Pavlíková.

Talent po Bedřichu Smetanovi?

Zajímavé jsou důvody, proč si někdo rodokmen sestavit nechá. Třeba takový požadavek na propojení se šlechtickým rodem je docela častý, ale většinou se nepotvrdí. „Za všechny ty roky, co tuhle práci dělám, jsem pouze ve dvou případech řekla klientům, že je zde velmi vysoká pravděpodobnost, že s ním propojeni jsou,“ potvrzuje expertka.

Stejně tak se setkává se žádostmi na napojení rodové linie na významnou historickou osobnost. Již hledala příbuznost klienta s Bedřichem Smetanou, Emilem Holubem, Aloisem Rašínem nebo Vladislavem Vančurou. Někdy je důvodem podobných pátrání rodinná legenda, někdy stačí jen hudební talent, kterému se rodina snaží přijít na kloub.

Lidé se zajímají o detaily ze života předků a také o perličky. Vyptávají se na to, zda si nenesou nějakou genetickou informaci napříč rodovými liniemi nebo zda se u nich v rodu neobjevilo nějaké nemanželské dítě. V různých kronikách se dá dohledat, i jak život předků vypadal. Co se v průběhu jejich života přihodilo, od vichřice až po epidemii tyfu.

Pátrače nezajímají jen lidé, ale také historie domu, který si rodina předává několik generací. „Nyní mám na stole pátrání, kde dějiny domu sahají až do roku 1550, kdy ho postavili benediktini, kteří o několik století dříve přišli do tehdy neobydlené části východních Čech.“

A proč si lidé nechávají rodokmen sestavit? Podle Pavlíkové to bývá často proto, že k tomu lidé prostě dozráli. „Nebývá to momentální rozhodnutí, spíš proces, kdy o historii rodiny přemýšleli a dospěli do bodu, že by chtěli mít víc informací. Většina z nás má povědomí o prarodičích, někteří i o jejich rodičích, ale víc toho nevíme. A časem prostě zjistíme, že potřebujeme znát víc,“ vysvětluje Pavlíková.

Naděje po pradědečkovi

Větší zájem o sestavení rodokmenu přichází v časech, které jsou nějakým způsobem krizové. „V krizích zaznamenávám vždy větší poptávku. Například s prvním lockdownem jsem zažila takový poptávkový boom, že jsem ani nestíhala zpracovávat nabídky. Stejnou zkušenost mám nyní s válkou na Ukrajině,“ říká genealožka s tím, že se podle ní lidé potřebují v nestabilní době ­ukotvit.

Foto: Shutterstock

To potvrzuje také Lenka Šnajdrová, klinická psycholožka a psychoterapeutka a zároveň autorka knihy Léčivý rodokmen. „V krizi obyčejně potřebujeme všechnu sílu, kterou máme k dispozici, a i tak máme pocit jejího nedostatku. Pokud se cítíme ohroženi, často zcela instinktivně využíváme i zdroje energie, které jinak můžeme přehlížet. A právě osudy našich předků, to, jak žili, pro nás může být velkou oporou,“ vysvětluje Šnajdrová.

Nalezení některých mimomanželských vztahů či jiných tajemství často může zapůsobit
v rodinných vztazích jako ­ničivé tornádo.

„Rod bývá často zobrazován jako strom, který pevně stojí v zemi. Osudy generací předků mu mohou dodat pevné kořeny. Díky nim jej přechodná krize v našem vlastním životě nevyvrátí tak snadno. Můžeme se opřít o jejich zkušenosti, ne jenom o ty své,“ pokračuje ve vysvětlování.

„Pokud jste třeba potomkem člověka, který kdysi dokázal přežít několik let války uprostřed bojů, dodá vám to určitou jistotu, že současnou dobu naplněnou obavami z války máte šanci zvládnout. Zkušenost pradědy se ztrátou rodinného hospodářství kvůli vynucenému vstupu do JZD může být zprávou, že ani majetkové problémy neznamenají konec světa. To, jak žili naši vlastní předkové a co všechno dokázali přečkat, dodává naději a odvahu,“ říká Šnajdrová.

Pátrání po osudech předků může pomoci i těm, kteří jsou s některými věcmi ve svém životě nespokojeni. „Umožní vám to více svým potížím porozumět a něco s nimi začít dělat. K tomu samozřejmě nestačí prostá genealogická data, ta slouží spíš jako jakási kostra, na kterou navěsíte příběhy a životní události, které nejspíš vašeho předka potkaly,“ uvádí Lenka Šnajdrová s tím, že najednou dokážete porozumět tomu, odkud pramení, jak vznikly a často také překvapeně zjistíte, že byste je vlastně dokázali vyřešit. Nebo alespoň nakládat s nimi jinak, než jste to dělali dosud.

Znalost rodokmenu může pomoci i v zásadních životních situacích, jako jsou různé životní změny a výzvy. I v těchto případech se hodí opora v podobě rodových kořenů. Lépe se s ní zvládají nároky vlastního života. „Naši předkové jsou ti, se kterými máme společnou část genů a také zkušeností, protože v rodině se, byť často nevědomky a neúmyslně, předává opravdu hodně. To, jakým způsobem vychováváte své děti či jak reagujete na finanční krizi, je z velké části důsledkem zkušeností, které jste získali právě v dětství v rodině. Když začnete zkoumat příběhy vašich předků, najednou si díky tomu můžete uvědomit, z čeho některé vaše chyby či potíže mohou pramenit,“ vysvětluje Šnajdrová s tím, že pak přestanou být tyto chyby tím, co způsobuje problémy, ale naopak se stanou něčím, nad čím se lze zamyslet, a něco s tím udělat. „Rovněž si tak můžete uvědomit silné stránky, které jste z jejich zkušeností a způsobů jednání nevědomky převzali, a využívat je o to efektivněji,“ radí Šnajdrová.

Historie – rodinné tornádo

Vzpomínky a informace o tom, jaký byl život předchozích generací, mohou pomáhat i při dlouhodobých potížích. „Velmi často pomáhají lidem v oblastech života, které souvisí právě s rodinnými vztahy. Ať už se jedná o mladé maminky nejisté ve své roli nebo o lidi trápící se s potížemi v partnerských vztazích. Často se však naše rodové dědictví promítá i do vztahů mimo rodinu či třeba do toho, jaké v našem životě zaujímá místo zaměstnání či hospodaření s penězi. I tam mohou životní příběhy třeba už i dávno zesnulých předků pomoci s řešením potíží jejich vzdálených potomků,“ říká Lenka Šnajdrová.

Otázkou je, zda někdy nemůže být znalost historie rodu na škodu. Pokud si někdo sestavuje vlastní rodokmen, může být jeho znalost impulzem k nějakým životním změnám. Jiné to může být v případě, kdy se začnou informace vnucovat členovi rodu, který je nechce vědět. „Kupříkladu pro soudržnost některých párů je velice důležitá jistota, že ten druhý jim byl vždy věrný, a objevení jiného biologického otce některého z dětí by mohlo jejich dobrý vztah zničit. Nalezení některých mimomanželských vztahů či jiných tajemství často může zapůsobit v rodinných vztazích jako ničivé tornádo a zvlášť starším lidem může hodně ublížit, protože už nemají tolik sil zpracovat změny, ke kterým povede,“ varuje psycholožka Šnajdrová.

„Obvykle lidé mají silné obranné mechanismy na ochranu před takovými zraňujícími změnami. Nechtějí to slyšet, nevěří tomu, zapomenou to. Občas bývá vhodnější dovolit jim ponechat si svou verzi pravdy, i když vám všechny objevy v genealogickém pátrání říkají, že se mýlí,“ radí Šnajdrová.

Rodinná Genetika

V případě, že má někdo informaci o výskytu geneticky podmíněného onemocnění ve své rodině a rád by případná rizika řešil, například před založením vlastní rodiny, může se objednat na genetickou konzultaci. Genealogická analýza neboli analýza rodokmenu je běžnou součástí klinicko‑genetického vyšetření, kdy se u pacientů odeslaných ke genetické konzultaci aktivně zjišťuje, jaký je zdravotní stav jejich nejbližších příbuzných.

„Samozřejmě nemůžeme zacházet do nijak vzdálené minulosti, zajímají nás především pacientovi rodiče a prarodiče, sourozenci, případně děti. Informace o prababičkách a ještě starších příbuzných už si prakticky nikdo nepamatuje a navíc i výtěžnost pro genetickou konzultaci není velká, neboť genetická příbuznost se samozřejmě s každou další generací zmenšuje,“ vysvětluje doktor Antonín Šípek z Ústavu biologie a lékařské genetiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Výskyt určitých geneticky podmíněných nemocí lze sledovat na velkých historických rodokmenech, kdy typickým příkladem je „královská hemofilie“. „Tedy výskyt hemofilie v rodinách evropských panovníků, kteří byli potomky britské královny Viktorie, která byla přenašečka tohoto onemocnění s X‑vázanou dědičností,“ říká Antonín Šípek, podle nějž si lze představit situaci, kdy může i mnohogenerační historický rodokmen sloužit jako podklad ke genetickému vyšetření.

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

„V praxi je to ale velmi vzácné, protože historické informace o zdravotním stavu většinou nepřinášejí takové detaily, které bychom potřebovali. Často je v matrikách uvedena jen bezprostřední příčina úmrtí a nejsou k dispozici detailnější informace o zdravotním stavu prapředků v průběhu jejich života. Nebo je onemocnění pojmenováno jen obecným pojmem, aniž bychom z té kusé informace mohli poznat, o který typ postižení skutečně šlo,“ říká Šípek a dodává: „To je ostatně problémem i u rodokmenů, které běžně analyzujeme v naší ambulanci. Například pokud si pacientka vzpomene, že její prababička byla ze čtyř dětí, ale tři z nich postupně umřely na obrnu, tak nevíme, zda mohlo jít o nějaké geneticky podmíněné neuromuskulární onemocnění, nebo o infekční poliomyelitidu, proti které se v tu dobu ještě neočkovalo, nebo třeba o následky dětské mozkové obrny v souvislosti s komplikovaným porodem,“ říká.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.