Ticho, příroda a zbraně. Přátelství myslivců přetrvala i po zániku federace, společně udržují tradici

Kousek od hranice se Slovenskem, ve Velkých Karlovicích, se o třetím adventním víkendu setkali myslivci z celého okolí. Čekal je konec lovecké sezony – přes den hon, večer tombola a zábava pro ty, kteří se nebojí přírody ani dobrého jídla a pití. Slunce svítí, napadl první sníh, vítr nefouká – i díky ideálním podmínkám se tentokrát povedlo ulovit hned devět kusů vysoké. „Tři jeleni, dvě laně a čtyři kolouši, to je perfektní výsledek. Obvykle se povede tak polovina,“ hodnotí výsledek Hubert Čecháček, hospodář mysliveckého spolku Gigula-Velké Karlovice.

Mysliveckou uniformu oblékl už před 45 lety, ještě za dob Československa. Dobré vztahy si ale myslivci na obou stranách hranice udrželi i po rozpadu federace. Jednou pozvou Češi na lov své slovenské kolegy, příště naopak. Jenže na rozdíl od éry společného státu se teď musí myslivci na hranicích prokazovat pozvánkou k lovu i Evropským zbrojním pasem. S problémy kvůli převozu zbraní se ale podle Huberta Čecháčka ani podle bratrů Gerykových, kteří na hon přicestovali z východoslovenské Spiše, nesetkávají.

MADE IN CZECH-O-SLOVAKIA

Středisko Kasárna s padesáti českými chatami připadlo Slovensku. Dodnes je tu cítit napětí

16. 11. 2022 ▪ 7 min. čtení

Matúš a Šimon Gerykovi patří mezi pátou generaci myslivců v rodině. „Je to nádherný koníček. Všude ticho, klid, příroda, žádný telefon,“ popisuje Matúš Geryk důvody, proč se společně se svým bratrem snaží hobby, které u mladé generace člověk potká málokdy, dál udržovat. „Někteří myslivci si takto jezdí přes hranice ulovit ty kusy, které se jim doma nepodařilo dostat. Získat trofej. My se snažíme jezdit a ukazovat třeba i tradiční věci, které nám předává děda,“ popisují Gerykovi.

Právě v Česku se podle bratrů v posledních letech rychleji než na Slovensku na tradici zapomíná. Ubývá i těch, kteří by ji podobně jako jejich děda jim, mohli předávat. „Třeba odvoz zvěře z lesa. Nikdy ulovenou zvěř nenakládáme hlavou směrem k autu, naopak. Laň nebo třeba jelena položíme hlavou směrem k lesu. Symbolicky se tak loučí se svým revírem,“ vysvětluje Šimon Geryk.

Lovu zdar! Hon Mysliveckého spolku Gigula ve Velkých Karlovicích

Dalších 26
fotografií

Tradice a zábava ale nejsou jediným důvodem, proč se hony po celém Slovensku i v České republice stále pořádají. Les je třeba pročistit od přemnožené zvěře. „Jsou na to jasná pravidla. Některé kusy jsou chovné, ty se střelit nesmí. To bývá občas problém komerčních honů, amatéři třeba tak jednoduše nerozeznají, jestli jde o chovného jedince,“ popisuje Hubert Čecháček problémy, se kterými se v posledních letech setkává. Právo lovit v konkrétním teritoriu myslivci získávají díky pronájmu na deset let od státního podniku Lesy ČR. Ten ale kvůli zisku začal tuto možnost nabízet i jiným zájemcům než jen mysliveckým spolkům. Část lovů se tak stává komerční.

Z úlovku, který si myslivci přinesou z lesa, si mohou maso rovnou koupit. A to za výrazně zajímavější ceny než v obchodech. Nejsnadněji se podle Čecháčka prodávají kolouši, kteří jsou snadno zpracovatelní. „Takový jeden kolouch váží tak 35 kilo, z toho obvykle bývá asi 25 kilo čistého masa, celého ho prodáme zhruba za 2100 korun,“ popisuje myslivec. Maso, o které nikdo z účastníků honu neprojeví zájem, poputuje do výkupu. Obvykle jde o jeleny nebo laně, jejich pachu se obyčejný kuchař zbaví na rozdíl od specializovaných firem velmi těžko. I proto třeba maso z jelena myslivci prodávají levněji než mladou zvěř – celé zvíře o hmotnosti asi 150 kilogramů zájemce vyjde na zhruba šest tisíc korun. Peníze, které spolek z prodeje utrží, pak putují na nákup krmiva nebo opravu společné chaty.