V Praze stoupá cena vody pomalu, nárůst příjmů domácností ji vždy předběhne

Cena vodného a stočného v Praze letos stoupla o 18,5 procenta. Celkem budou tento rok Pražané platit 128,13 Kč za kubík a meziroční nárůst se má do budoucna držet na dvou procentech nad inflací. Podle generálního ředitele Pražských vodovodů a kanalizací Petra Mrkose je tento plán dlouhodobě udržitelný a pro obyvatele Prahy nebude nijak dramatický.

Zdražování vody se stalo kromě vysokých účtů za energie a plyn dalším strašákem české společnosti. V jednom rozhovoru jste k tomu řekl, že šetřit vodou lidem nepomůže. Proč ne?

To bylo trochu nepřesně interpretováno. Nejde o to, že by se lidem nevyplatilo šetřit vodou. Spíš jsem upozorňoval na to, že šetření vodou roztáčí určitou „spirálu smrti“, protože vede k dalšímu zvyšování ceny. Pokud jde o vodné a stočné, tak jen pětina té ceny jsou variabilní náklady, které souvisí přímo s dodávkou vody. Zbylých 80 procent jsou fixní náklady, především na péči o vodárenskou infrastrukturu. Ty je třeba zaplatit z ceny vody, protože žádný jiný zdroj příjmů nemáme.

Jaký dopad má tedy na cenu vody chování ­firem a domácností?

Naprosto zásadní. Teď tvoří roční dodávku do Prahy zhruba 76 milionů kubíků vody. Pokud by spotřeba klesla o jedno procento, je to rázem 90 milionů korun, o které přijdeme a které pak musíme někde kompenzovat. Na variabilních nákladech se ušetří jen 20 procent, zbytek nákladů se z toho musí zaplatit. Řešili jsme to například v době covidu, kdy z hlavního města zmizeli turisté a my jsme z roku na rok spadli ve spotřebě o šest a půl milionu kubíku. To pochopitelně vedlo k tomu, že jsme museli cenu vody zvýšit, abychom mohli těch 80 procent fixních nákladů pokrýt. Druhá možnost je, že to začneme šidit a nebudeme se o infrastrukturu starat. To by se nám ale do budoucna nepěkně vymstilo.

Jak by se naopak projevilo výrazné plýtvání vodou?

To by naopak mělo na cenu pozitivní dopad. Je to jednoduchá trojčlenka. Cena vodného a stočného je věcně usměrňovaná, ministerstvo financí vydává cenový výměr a v něm definuje náklady, které a jakým způsobem můžeme do ceny použít. My sečteme všechny tyto náklady, vydělíme je počtem kubíků a tak se stanoví cena vody. Kdyby začalo nějaké extrémní plýtvání nebo kdyby se dejme tomu vrátili ve velkém turisté, kterých v posledních letech v Praze dost ubylo, náklady vydělíme větším číslem a výsledná cena vody neporoste tak rychle.

Za letošním zdražením stojí kromě rostoucích vstupů také mimořádné investice do vodohospodářské infrastruktury. Jaké projekty budete realizovat?

Vodárenství je obor s hrozně dlouhým horizontem. Životnost sítí je v řádu desítek let. U vodovodů, kanalizací a trubního vedení v centru města máme roury z předminulého století a pořád dobře slouží. Tam je průměrná životnost okolo sedmdesáti, osmdesáti let. S tímto horizontem musíme v rámci obnovy pracovat a připravovat dlouhodobé plány.

Pokud jde o investice, ty mají dvě složky: jednak tu běžnou, která zahrnuje údržbu a obnovu majetku, a jednak mimořádnou, kde jsou konkrétní nové projekty. Z těch velkých je to například rekonstrukce úpravny vody v Podolí, která se už v předminulém roce uvedla znovu do provozu a bylo tam potřeba doplnit terciární stupeň úpravy vody.

Jaké jsou další z plánovaných investic?

Dále se připravuje velká rekonstrukce stávající vodní linky na ústřední čistírně. Je to investice v řádu šesti miliard korun a má napomáhat tomu, abychom spotřebovanou vodu zase vraceli zpátky do přirozeného vodního cyklu. Potom jsou to investice do trubního vedení, konkrétně rekonstrukce káranských přivaděčů. Praha má tři velké zdroje vody: úpravnu Želivka, úpravnu Káraný a teď nově rozběhlé Podolí. A právě ty káranské přivaděče jsou už velmi staré, jeden je z roku 1914 a druhý z roku 1928. Od doby výstavby se s nimi nic nedělalo. Až předloni jsme se dostali do stavu, kdy tam docházelo trvale k haváriím, a protože jsou to páteřní stavby, je už nutné je obnovit. A potom se připravuje propojení úpravny vody v Podolí na vodojemy Flora.

Můžete přiblížit, o co se jedná?

Jde o to, že vodárenská soustava nebyla dělaná na tak velké přenosy. Praha dnes kromě toho, že je největším spotřebištěm sama o sobě, představuje pro vodu i významný transportní uzel, protože směrem na západ od Prahy vlastně nejsou žádné významné vodní zdroje. Celé Berounsko a Kladensko nemá vlastní vydatný zdroj vody a pořád je tam velký rozvoj území, takže je tam potřeba přivádět čím dál větší množství vody. A na to se už musí připravovat naše páteřní přenosová infrastruktura. Kromě těchto významných investic je v rozpočtu také obnova vodohospodářské infrastruktury, aby byla dlouhodobě udržitelná a abychom ji předali našim potomkům v lepším stavu, než jsme ji po komunistech dostali. Před revolucí se to strašným způsobem zanedbávalo.

Budoucnost vody

Cena vody vzrostla i o třetinu. Vodohospodáři: Zdražování jsme odkládali, jak to jen šlo

16. 2. 2023 ▪ 6 min. čtení

Dlouhodobý investiční plán do roku 2035 zahrnuje investice ve výši 70 miliard korun. S jakými příjmy v následujících letech počítáte?

Investiční rozpočet společnosti PVS, která investice realizuje, je letos 2,7 miliardy korun a pořád se zvyšuje. Rostou samozřejmě i náklady, takže i při zvýšení investic uděláme podobný objem projektů. Dlouhodobě bychom chtěli, aby cena vodného a stočného rostla dvě procenta nad inflaci. A veškeré nárůsty půjdou právě do obnovy vodohospodářského majetku.

Je tento plán dlouhodobě udržitelný?

My jsme přesvědčení, že je. V hlavním městě jsme totiž poměrně hluboko pod takzvanou sociálně únosnou cenou. Tu stanovuje pro Česko ministerstvo životního prostředí a odpovídá dvěma procentům čistých příjmů domácností. V Praze to vychází včetně DPH na 198 korun za kubík a my máme pro letošek cenu 128. V rámci spotřebního koše domácností tvoří tedy voda 1,3 procenta a nárůst čistých příjmů domácností nás v Praze neustále předbíhá.

V průběhu minulého roku se nám sice zvyšovaly vstupy, ale zároveň většina firem přidávala zaměstnancům formou různých bonusů a zvyšování mezd. My jsme tohle pečlivě sledovali přes Český statistický úřad a díky tomu jsme věděli, že když letos navýšíme cenu vodného a stočného o 18,5 procenta, hravě se vejdeme do limitu a zůstaneme přibližně na té hodnotě 1,3 procenta spotřebního koše.

Takže ani v budoucnu nehrozí, že by se cena vody v hlavním městě přiblížila ke stropu sociální únosnosti?

Praha je specifická tím, že tu jsou vysoké příjmy, a já jsem přesvědčen, že nás tu nárůst čistých příjmů vždycky předběhne. Pokud by se z nějakého důvodu nepodařilo inflaci zkrotit, byla by každopádně krmena z obou stran – jak z té příjmové, tak z té nákladové. Takže bychom sice rychleji zdražovali, ale zároveň by rychle rostly příjmy domácností. A zcela určitě bychom se nedostali nad ta stanovená dvě procenta čistých příjmů.

Jak velký vliv má na vodohospodářství aktuální konflikt na Ukrajině?

V souvislosti s Ukrajinou jde hlavně o oblast chemikálií. Spousta chemikálií, hlavně těch na bázi hliníku, závisela na dodávkách z Ukrajiny a tam došlo k nárůstu cen. Bohužel zároveň s úbytkem dodavatelů z Ukrajiny se trh částečně monopolizoval a já si myslím, že někteří dodavatelé chemikálií toho rychle zneužili a začali zvyšovat ceny. V průběhu loňského roku nám ceny základních chemikálií, které používáme, vzrostly skoro o 40 procent.

A druhý výrazný dopad jsou samozřejmě ceny energií. Ty se u nás projevily meziročně, protože nakupujeme vždycky tak, abychom měli ceny na celý rok fixované. Minulý rok byla tedy cena ještě fixovaná a letos se nám zvedla na dvojnásobek.

Změní se něco podstatného s novým vedením hlavního města?

Nemyslím si, že to bude mít na vodu dopad. Všechno směřuje k tomu, že to nebude nějaká významná revoluce. Navíc náš strategický dokument, který počítá s navýšením ceny a s vývojem investic, schválilo pražské zastupitelstvo jednomyslně. Hlasovala pro něj i opozice, která byla zastoupena hlavně ODS. Takže nevidím důvod, proč by se cokoli mělo měnit. Je to i otázka zdravého rozumu, protože nikdo asi nechceme žít tak, že budeme nechávat dluh našim dětem.

Jsou ale i města, která se rozhodla jinak. Například Plzeň nenavýšila cenu vodného a stočného ani o korunu.

Plzeň na tento rok cenu vůbec nezvýšila a výsledkem bude dluh, který je časem dožene. Takže v době, kdy ostatní už nebudou muset zvyšovat cenu, dojde v Plzni k výraznému zdražení vody a politici budou muset lidem vysvětlovat, že už sice nerostou ceny, ale za vodu si připlatí. Je to logické, protože takhle velký nárůst nákladů se dá ušetřit na jediné položce – a tou je péče o majetek. Nikde jinde se to ušetřit nedá.

Za posledních dvacet let se podařilo snížit ztráty vody v pražském potrubí o 18 procentních bodů. Co za tím rozdílem stojí?

Kroků, které se dělají, aby se únikům vody zabránilo, je obrovské množství. Třeba před dvěma lety jsme začali ke sledování úniků vody využívat satelit. Máme smlouvu s izraelskou společností, která k tomu využívá satelit japonské vesmírné agentury.

Jak takový satelit ztráty vody monitoruje?

Funguje to na principu dlouhých radarových vln, které pronikají pod povrch země. Izraelci si na to pronajímají kapacity družice a mají patentovaný algoritmus, kterým dokážou nejen zjistit, kde je podzemní voda, ale také identifikovat, že je to voda z vodovodního potrubí, a ne třeba dešťová.

Jak jste úniky vody zjišťovali předtím?

Jsou na to různé metody a my je kombinujme. Když se například někde stane havárie, potřebujeme ji přesně lokalizovat, abychom věděli, kde kopat. To se dělá pomocí hydroakustického průzkumu, kdy se okolí potrubí osadí sondou a sleduje se, jak voda šumí. Když voda narazí na nějakou skulinu nebo překážku, vytváří jiný zvuk. Ten se analyzuje počítačem nebo na to máme vycvičené experty, kteří to slyší. Takže mají na uších sluchátka a podle zvuku, který voda vydává, jsou schopni anomálii lokalizovat. Jenže tahle metoda funguje v řádu desítek nebo stovek metrů. A pražské potrubí má 4400 kilometrů! Lokalizovat úniky vody tímto způsobem by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. K tomu se nám právě hodí ta družice, která nás upozorní na určitou oblast, kde je závada, a my už jsme pak schopni pomocí hydroakustického průzkumu místo najít.

Loni bylo na pražské vodovodní síti méně havárií než v uplynulých letech. Jak to?

Poruchovost na síti hodně ovlivňuje počasí. Když jsou dlouhodobě mrazy, dochází v půdě k pohybu a také během tání, jak půda povoluje, se znovu hýbe. U staršího potrubí pak může dojít k prasklinám. Poslední zimy byly trochu mírnější, což mohlo mít vliv na to, že počty havárií mírně klesly. Podobně působí na potrubí i sucho a deště. Když byly velmi suché roky 2017–2019, tak půda během léta seschla a začala se hýbat. Stejně jako poté, co se znovu nasákla vodou.

Má sucho vliv i na zdroje vody?

Praha má obrovskou výhodu, že Želivka je zdroj s obrovskou akumulací. Tam je teď zásoba vody kolem 300 milionů kubíků. To znamená, že i kdyby tam tři roky nic nepřiteklo, tak odtamtud můžeme vodu odebírat. A i v těch nejsušších letech se to na podzim vždy dorovnalo díky srážkám. Díky tomu hlavní město nikdy nebude mít s nedostatkem vody problém.

Kromě hlavního města ale zásobujete vodou i část Středočeského kraje, kde spotřeba stále narůstá. Bude to v budoucnu znamenat i potřebu nových vodních zdrojů?

Není to ani tak otázka zdrojů jako kapacity přenosové infrastruktury. Speciálně se to týká oblasti Berounska, kam se voda musí vést přes celou Prahu. A druhým problémem je akumulace, protože spotřeba vody není rovnoměrná. Večer, když se lidé vrátí z práce a začnou se sprchovat, splachovat a vařit, spotřeba vody prudce stoupne. Proto je potřeba rozšířit vodojem Kopanina, ze kterého je zásobovaná celá ta oblast. A Berounsko má stop stavy na výstavbu, protože tam zatím nejsme schopni dostat další kapacity vody.

Plánujete nějaké inovace v čištění odpadních vod, které by pomohly snižovat energetickou náročnost?

Projektů je řada. Jednak je v běhu příprava výstavby fotovoltaických elektráren, protože máme poměrně velké plochy v Praze na vodojemech. Potom nám aktuálně běží dva projekty na ústřední čistírně. První z nich je už skoro před dokončením a týká se využití bioplynu. Stavíme tam stanici, která ho má transformovat na bioCNG a využívat ho třeba k vytápění v Praze.

Budoucnost vody

Stáhněte si přílohu v PDF

A ten druhý projekt?

Tím je výstavba Energocentra. Už dnes máme po metropoli několik tepelných čerpadel, která využívají tepelný potenciál odpadní nebo pitné vody. Třeba celá budova V Toweru je vytápěna tepelnými čerpadly z kanalizace. A podobný nápad je na ústřední čistírně, protože tam je teplota vody velice stabilní, i v zimních měsících se pohybuje okolo 15 stupňů. Chceme tam postavit velké tepelné čerpadlo, které by mohlo zásobit až 200 tisíc obyvatel. Jinak jsme zapojeni do řady grantových projektů. Zkoumá se třeba využití šedých odpadních vod pro zalévání.

Kde vznikají tyhle nápady na technologické inovace?

U nás je to hlavně díky spolupráci s akademickou sférou. Vděčíme za to mimo jiné tomu, že Vysoká škola chemicko‑technologická je tady přímo ve městě a máme tu spoustu studentů na stážích. Spolupracujeme i s ČVUT a je to spolupráce na opravdu vysoké úrovni. Aktuálně máme osm grantových projektů, které společně řešíme, a objevuje se řada dalších nápadů, na nichž chceme spolupracovat.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody.