Prozření Jiřího Ovčáčka? Kdepak, dotyčný je dokonalým archetypem zmetkovitosti

Odcházení Miloše Zemana s sebou nese zajímavé úkazy. Jedním z nich je „prozření“ hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka. Osoba, která urážela lidi na potkání, najednou dává všude možně rozhovory, ve kterých se kaje, že se stydí, že byl hrubý, že se dopustil hříchu nenávisti a podobně. Copak se mu přihodilo? A máme mu jeho lítost věřit?

Odpověď na první otázku je prostá. Když byl Ovčáček tak říkajíc u lizu, měl pocit, že má moc, povyšoval se nad kdekoho. Nyní, když o vlivnou pozici a bezpečí Hradu přichází, začíná kňourat a tvářit se jako že nic, že to tak nemyslel, že už bude hodný. Je to stejný případ, jaký všichni známe ze základní školy. Malý zmetek se přilísá k bandě, která šikanuje ostatní, a aby se kápovi zalíbil, nakonec je ze všech šikanátorů nejhorší. No a když kápo propadne a zmetek se ocitne sám, rychle přiběhne za těmi, které dosud terorizoval, a žadoní: Já to tak nemyslel, já musel, oni mě přinutili, já se tak stydím, nechcete se se mnou kamarádit?!

To je přesně Ovčáček. Pro milovníky psychopatologie představuje pravý poklad. Zmetkovitost se v jeho osobě projevila v naprosto krystalické, takřka archetypální podobě.