Nám se to nemůže stát, říkal jsem před rokem. Teď už si tím nejsem tak jistý

Volala mi tento týden rozrušená dcera, která je na rok na střední škole ve Španělsku. Učitel jim na hodině dějepisu rozdal pracovní listy se stručnou historií Ukrajiny, aby se něco o této pro Španěly hodně vzdálené zemi při příležitosti výročí ruského vpádu dozvěděli. A také si vysvětlili, proč válka vypukla.

„Vzpomněla jsem si na to ráno, jak jsi nám říkal, že vypukla válka,“ říkala mi do telefonu dcera.

Ocenili jsme přístup španělského učitele. Ale pouhé připomenutí toho rána před rokem dceru rozrušilo. Pro její generaci Evropanů bude 24. únor 2022 podobně silným definičním momentem, jako byl 21. srpen 1968 pro generaci jejích prarodičů a jako byl 17. listopad 1989 rozhodujícím datem pro generaci moji.

Když jsem dceři vysvětloval, co se stalo a jaký to má dopad na Česko, použil jsem úplně stejný argument, kterým jsem loni 24. února ráno uklidňoval svoji matku, která tehdy prokládala svoje vzpomínky na srpen 1968 nepublikovatelnými výrazy směrem k současnému vládci Kremlu. Řekl jsem: Jsme členy NATO. Nám se tohle nemůže stát.