Volala mi tento týden rozrušená dcera, která je na rok na střední škole ve Španělsku. Učitel jim na hodině dějepisu rozdal pracovní listy se stručnou historií Ukrajiny, aby se něco o této pro Španěly hodně vzdálené zemi při příležitosti výročí ruského vpádu dozvěděli. A také si vysvětlili, proč válka vypukla.

„Vzpomněla jsem si na to ráno, jak jsi nám říkal, že vypukla válka,“ říkala mi do telefonu dcera.

Ocenili jsme přístup španělského učitele. Ale pouhé připomenutí toho rána před rokem dceru rozrušilo. Pro její generaci Evropanů bude 24. únor 2022 podobně silným definičním momentem, jako byl 21. srpen 1968 pro generaci jejích prarodičů a jako byl 17. listopad 1989 rozhodujícím datem pro generaci moji.

Když jsem dceři vysvětloval, co se stalo a jaký to má dopad na Česko, použil jsem úplně stejný argument, kterým jsem loni 24. února ráno uklidňoval svoji matku, která tehdy prokládala svoje vzpomínky na srpen 1968 nepublikovatelnými výrazy směrem k současnému vládci Kremlu. Řekl jsem: Jsme členy NATO. Nám se tohle nemůže stát.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.