Thea Krečová si horní díl bezpečnostního pásu v autě sundávala často. Prý ji moc škrtil, tak si ho dávala pod ruku nebo posouvala dolů. Sama si to přesně nepamatuje, ale pravděpodobně to udělala i loni, jednoho srpnového sobotního odpoledne při rodinné cestě na pronajatou chatu do Janských Lázní.
Dětská nerozvážnost se promítla do rodinné tragédie. Její maminka u Jičína dostala za volantem mikrospánek, sjela ze silnice a nabourala do betonového sloupku u cesty. Sama ze zdemolovaného Volkswagenu Touran vyvázla s menšími zraněními, stejně jako její nejstarší dcera Ema a nejmladší syn Eliáš.
„Ten den bylo vedro a máma byla unavená. Zastavili jsme na benzince, ona si dala kafe a my nanuka a bonbony. Vlezla jsem do auta, usnula jsem a pak jsem se probrala až v nemocnici,“ vypráví dnes jedenáctiletá Thea, kterou náraz kvůli posunutému pásu v podstatě „přepůlil“ – s potrhanými vnitřnostmi a polámanými kostmi ji vrtulník dopravil do nemocnice v Hradci Králové.
„Doktorka, která Theu operovala, říkala, že ji držela pohromadě jen kůže a žíly,“ říká její tatínek Luboš Kreč.
Sám byl v době nehody doma, a když mu na mobilu zazvonilo neznámé číslo, pracoval zrovna na terase na počítači – Luboš je novinář, který prošel vícerem významných redakcí, největší část své profesní kariéry strávil s námi v Hospodářských novinách a dnes působí na serveru CzechCrunch.
K vyprávění silných příběhů měl vždy blízko, ale nikdy by ho nenapadlo, že jeden vznikne i z nešťastné události v jeho vlastní rodině. Thea je po sérii operací a dlouhé rekonvalescenci na invalidním vozíku a sžívá se s novou životní situací, kdy je odkázaná na pomoc druhých.
V situaci, kdy by leckdo zatrpknul nebo se minimálně schoval do ulity příbuzných a nejbližších přátel, Luboš s Theou zvolili naprosto otevřený přístup. Rozjeli instagramový profil Thea & táta, který sleduje už 22 tisíc lidí, a ukazují na něm, co vše život malé vozíčkářky a její rodiny obnáší. A nově spustili také vlastní e-shop, který může Thee pomoci do budoucna. Nebojí se o tragédii mluvit veřejně, včetně vystoupení u Lucie Výborné na Radiožurnálu, v reportáži Respektu a dalších médiích.
„Hodně lidí nám říká, že o tom mluvíme odvážně, ale mně to přijde normální. V nemocnici i v lázních jsme viděli, že jsou rodiny, které jsou na tom násobně hůř než my,“ říká Luboš Kreč. „Nejsme v situaci, kdy bychom to nezvládali, takže nemá smysl se utápět v depresi. Chceme jít příkladem a ukázat, že život a svět nekončí. Třeba někoho inspirujeme a nakopneme ho k pozitivnějšímu přístupu.“
I Thea o nehodě i svém handicapu mluví vyrovnaně a prakticky jako dospělá, i když sem tam problesknou předpubertální tóny. „Zažila jsem něco, co ostatní nezažili, přece jen jsem tím trošku výjimečná. Ráda o tom mluvím, každý si pak o mně pomyslí, jak jsem hustá,“ povídá.
Nejdůležitější věc na světě
Ještě před pár měsíci přitom zažívala úplně jiné pocity. Když se probudila z umělého spánku, první věc, co řekla, bylo, že chce umřít. „Všechno mě strašlivě bolelo,“ vzpomíná a vybavuje si i děsivé sny z tehdejší doby. „V nemocnici se mi zdálo, že jsem umřela a vstala z mrtvých. Pak jsem měla sny ve stylu seriálu Stranger Things a netvora Vecny. Byla jsem kostra v Africe, co létá a umí dýchat pod vodou, nebo jsem běžela a země se mi pod nohama rozpadala na kusy a my jsme po těch ostrůvcích s tátou a psem na vodítku skákali,“ vypráví Thea.
Rybičky–rybáři na vozíčku
Thea byla druhá nejrychlejší holka ve třídě a v atletice jí šla zejména štafeta a skok do dálky. Dnes svůj výkon měří v úplně jiných disciplínách. Třeba že už dokáže vyjet do mírného kopečku. Krátká rampa mezi obývacím pokojem a kuchyní je zatím nad její síly. Je to jedna z mála věcí, které se u Krečových doma po nehodě musely změnit: z herny v přízemí se stal bezbariérový pokojíček a kočičí hlavy před domem nahradily velké dlaždice. Teď je ještě čeká rekonstrukce koupelny, místo vany v ní bude sprchový kout.
S pohybem po škole Thee pomáhá asistent a také nově pořízený schodolez. „Každý malý schůdek, obrubník nebo práh jsou najednou obrovská překážka,“ říká s tím, že nemá ráda, když jí někdo cizí nabízí pomoc. „Většinou ani není s čím,“ krčí rameny.
„Nechce pomoct ani od nás doma a to je někdy otravné. Občas by se všechno dost urychlilo, kdybych ji třeba mohl vzít a z vozíku přendat do vany. Thea místo toho sama přelézá, zpívá si, kouká do mobilu… Ale nesmíme tam vstoupit ani jí pomoct,“ dodává Luboš, který má každou noc nařízený budík na 2:30, aby tvrdě spící Theu otočil. „Jinak by celou noc spala v poloze, ve které usnula. Bez nohou je pro ni skoro nemožné se v posteli otočit. To jsou věci, které si normálně vůbec neuvědomujeme.“
Výuky v páté třídě kladenské základky už se jeho dcera účastní na 100 procent. Dokonce chodí i na tělocvik. „Buď sedím u laviček a pozoruju, nebo se zapojím tam, kde to jde. Třeba se mnou holky jezdí rybičky–rybáři,“ popisuje. Před pár dny se hlásila na gymnázium a teď čeká na výsledek. „Chceme, aby měla v sobě zakódované, že čeho chce, toho může dosáhnout. Nechci,
aby se utápěla v tom, že je na vozíku a život k ní byl nefér,“ dodává Luboš.
V tomto nastavení má pomoci i otevřenost na Instagramu. Nápad na společný profil Luboš dostal v královéhradecké nemocnici, když přemýšlel, jak desetiletou dceru namotivuje k zdlouhavé rekonvalescenci a jak jí dodá energii do těžkých dnů sžívání s životem na vozíčku. „Je to silný příběh, napadlo mě, že by to mohlo fungovat. Myslel jsem si, že to nějaký zájem vyvolá, ale nenapadlo mě, že by to mohlo mít až takovou odezvu,“ podotýká Luboš.
Thea se do instagramového dobrodružství pustila s vervou, přece jen o kariéře influencerky či youtuberky před nehodou snila – i když určitě ne v takovém pojetí... „Ukázalo se, že je to docela náročné. Pořád musíme něco přidávat, aby náš profil žil. Je to něco jiného než na to jenom koukat z mobilu,“ říká Thea a přibližuje rozdělení rolí: „Já jsem modelka a táta je fotograf.“ Luboš dodává: „Člověk na to musí myslet, je to zodpovědnost. Je to nenasytná saň, kterou je potřeba pořád krmit.“
V nablýskaném světě Instagramu působí jejich příspěvky jako připomínka naší křehkosti a zranitelnosti, přitom nejde o žádné ždímání emocí a soucitu. Profil ukazuje běžné činnosti i starosti mladé vozíčkářky, ale s pozitivním vyzněním. „Chtěli jsme ukázat, že i nejtěžší věci v životě se dají brát s určitým nadhledem,“ říká Luboš s tím, že se nevyhýbá ani těžkým momentům – například když se Thea v motolské nemocnici na vozíku převrátila dozadu –, i když těch je ve feedu poskrovnu. „Je spousta situací, kdy jsme naštvaní, otrávení, unavení. Ale zároveň si nemyslím, že bychom to nějak lakovali – že bychom byli celý den v depresi, pak se na pět vteřin usmějeme a dáme to na Instagram.“
Hořící srdce a okno do nikam
Nečekanou popularitu na sociálních sítích se Krečovi snaží propojit s Theinou velkou vášní – kreslením. Proto před pár dny rozjeli e-shop s oblečením, které zdobí její obrázky: například tričko s hořícím srdcem nebo mikina s motivem dveří či okna. Nebo také s logem T&T, které vytvořila umělá inteligence, konkrétně nástroj Dall-E.
„Celé to vzniklo tak, že jsme sdíleli fotku Theina obrázku a někdo nám pod to napsal, že by bylo hezké dát to na tričko,“ popisuje Luboš. „Dost lidí nám také volalo a psalo, že nás chtějí podpořit, my jsme ale nechtěli jen natahovat ruku a vybírat peníze na transparentní účet. Takže se to propojilo – můžou nás podpořit tak, že si mikinu nebo tričko koupí a je to přímo od They.“
Theina zdravotní prognóza není moc dobrá, dosavadní posuny jsou miniaturní. „Nemá cenu se upínat ke vzdušným zámkům. Chystáme se na to, že to bude dlouhodobé, i když nějaké šance vkládám do vědecko-technického pokroku. Samo se to každopádně neopraví,“ říká Luboš a jedním dechem apeluje na rodiče, ať si na bezpečnostní pásy v autě u svých dětí dávají pozor.
I tři čtvrtě roku po nehodě se Thea a její okolí s novou situací stále sžívají, což přináší i bolavé momenty. Třeba když mají děti ve škole necitlivé narážky. „Všichni hledají způsob, jak o tom komunikovat. I já občas udělám vtípek, o němž mám pocit, že je neškodný, ale ve skutečnosti je zbytečný,“ říká Luboš. Příklad? „Třeba během nakupování řeknu: Počkej tady, hlavně mi nikam neuteč…“ Thea se na tátu usměje a oči jí blýsknou nápadem. „Víš, co je oblíbené pití vozíčkářů? Točená kola.“
„Od ní to vyzní úplně jinak, než kdybych to řekl já, že?“ usmívá se Luboš. A Thea dodává: „Jo, už si z toho občas dokážu dělat srandu.“
