Slunečná brána. To v překladu znamená název společnosti Sonnentor, která se zaměřuje na produkci biokoření a biočajů a jež spolupracuje výhradně s lokálními biofarmáři, většinou z Česka a Rakouska.
Najdete ji v Čejkovicích na jihu Moravy, v těsné blízkosti vinic. Specifické na této společnosti je, že udržitelnost je přítomná v celém jejím podnikatelském konceptu.
Když přijedete k sídlu firmy, skutečně si připadáte, že jste jen malý kousek od nebe. Ráj bylinek je vystavěný na kopci v místě, kde kdysi stával starý kravín. Na první dojem na mě po jednotvárné jízdě po dálnici působí jako osvěžující oáza.
Ten pocit se u mě ještě umocní, když si v jejich bylinkové kavárně objednávám osvěžující espresso s tonikem.
Právě tady si mě vyzvedá generální ředitel firmy Sonnentor a jeden ze tří spolumajitelů Josef Dvořáček, oblečený, tak jako všichni zaměstnanci, do trička se žlutým sluncem.
Nejen slunce je symbolem Sonnentoru. Neodmyslitelně k nim patří i motto, že „Tady roste radost“. Josef Dvořáček mi podává ruku, a než se zvedneme k prohlídce výrobních i návštěvnických prostor, přibližuje mi ve stručnosti historii firmy.
„Kdysi jsme tu koupili rozpadlý kravín a postupně, během třiceti let, jsme jej takto přebudovali. Nechtěli jsme postavit jednorázově nějakou obrovskou halu za dotační peníze. To tu vidím hodně kolem, že před deseti lety, když byl boom evropských peněz, vinaři nastavěli různé haciendy. Teď jsou poloprázdné, nemají život,“ popisuje a podotýká, že vdechnout budově život je ale podle něj důležité.
Stejně tak vybudovat tým lidí, kteří se o chod firmy starají. Z toho důvodu se v Sonnentoru rozhodli jít jinou cestou.
Josef Dvořáček totiž razí názor, že když nemáte peníze na všechno, je to vlastně dar. „Můžete budovat postupně. Sice to někdy vypadá jako přílepek, ale když máte tým skvělých zaměstnanců, dovedou místo zkrášlit,“ říká.
Když procházíme malým krámkem, který navazuje na kavárnu, míhá se tu spousta lidí s nákupními košíky. Živo tu je. A ta vůně. Ještě zesílí, když vstupujeme do výrobních a skladovacích prostor. Za dveřmi krámku je pro exkurze připravený malý kinosál, kde se mohou návštěvníci nejprve podívat na film o historii firmy. Také tu je plno.
Abychom nerušili, pan Dvořáček mě vede dál.
Postupně k udržitelnosti
Cestou mi ukazuje malá okénka, která jsou ještě pozůstatkem starého kravína. Pak se dostáváme do budovy další, kde se zastavíme u proskleného atria. Josef Dvořáček mě upozorňuje, že jsme se ocitli v nové části, která se jmenuje Solis.
„Měl jsem vizi postavit spolu se svým týmem nejvíce udržitelnou budovu ve střední Evropě,“ uvádí jeden z vlastníků a dodává, že další budova bude dokončena pravděpodobně až za tři roky.
Následně se dostává k tomu, proč je právě v objektu uprostřed vinic skleněné atrium. „Kdykoliv jsem chodil po fabrikách, vadilo mi, že všude chybí denní světlo. Tady si ale nepřipadáte jako ve výrobě, ale třeba jako v bance,“ zamýšlí se a ukazuje za sklo. „Když sem nahlédnete, vidíte dělníky z výroby, nahoře zase kanceláře,“ říká s tím, že denní světlo je pro zaměstnance důležité.
Poté popisuje, čím vším je budova udržitelná. To už vycházíme vstříc zážitkové stezce, která je o patro výš.
„Na stavbě se podíleli většinou jen lokální dodavatelé. Chtěli jsme používat i recyklované věci,“ vysvětluje a na důkaz otevírá dveře na toaletu, kde jsou z recyklovaných materiálů vyrobené dveře a přepážky.
Při plánování výstavby pro ně bylo důležité prý i to, jaký dopad bude mít budova na okolí a uvádí příklad: „Pár lidí od nás z firmy bylo postiženo tornádem. Když jsme tam viděli mraky tater, které odjížděly, v jednu chvíli jich bylo dvě stě, rozhodli jsme se materiál využít. Při stavbě jsme do betonových ploch v základech použili recyklát ze sutě,“ přibližuje jejich strategii udržitelnosti.
To už se dostáváme na začátek zážitkové trasy, která připomíná křivolakou chodbu s hnědými hliněnými zdmi na jedné straně. Druhá strana je obložená dřevěnými fošnami.
„Když jsme přestali dodávat věci do supermarketů, protože jsme odmítali tlak na snižování ceny, uvědomili jsme si, jak je důležité lidem ukázat, jak se produkty vyrábí. Být transparentní. Začít dělat marketing i přes návštěvnické centrum,“ zmiňuje jeden z impulzů pro vznik návštěvnické trasy.
„Od roku 2012 sem opravdu přijíždělo víc a víc lidí a značka rostla. Lidé se zajímali o filozofii firmy, spolupráci se sedláky, dopad na krajinu, o to, že uvažujeme ekologicky.“ Vybudování stezky tak bylo pro majitele unikátní příležitostí, jak jim to přiblížit.
„Protože nám dříve prohlídky výrobu trochu blokovaly, vytvořili jsme spolu s architekty trasu, která vede mimo tuto část, je v mezipatře, ale stejně je možné do výroby nahlédnout,“ rozvádí Josef Dvořáček a ukazuje, že po dostavbě další části bude mít zážitkový okruh, který návštěvníci projdou s průvodcem přibližně za čtyřicet minut a který vypráví příběh firmy Sonnentor, svůj vlastní vstup.
Než pokračujeme dál, upozorňuje mě, že i tady jsou použité recyklované materiály. Hliněné zdi vznikly ze zeminy po výkopech, dřevěné obložení v části chodby pochází ze staré stodoly. Stropní dekorace je vytvořená z odpadních pytlů.
S ohledem k přírodě
O pár metrů dál se zastavujeme u prosklené části, za níž je názorně ukázaná funkce geotermálních vrtů, jež se používají k vytápění.
„Máme jich třicet, jsou sto metrů hluboké,“ uvádí Josef Dvořáček. Doplňuje, že o uhlíkové stopě přemýšlejí hodně. A že už jsou v podstatě uhlíkově neutrální. Na střeše nové budovy mají zároveň solární panely, používají elektromobily.
Když přicházíme ke stěně, kde je podobizna všech tří spolumajitelů, doplňuje mi k ní jeden ze strůjců společnosti, že se společně už v počátcích domluvili, že veškeré peníze, které vydělají, zůstanou firmě. Nebudou je nikam vyvádět.
V rámci zážitkové stezky se pak najednou ocitáme na farmě. Uprostřed voňavých bylin. „Komunikujeme se zákazníky, jak to na takové farmě vypadá. Tady je mapa České republiky, kde můžete vidět, z které části země naše bylinky pocházejí,“ říká a vydáváme se dál.
Přecházíme do chodby, která je mírně zakřivená a má po stranách kruhová okna. Josef Dvořáček mi vysvětluje, že takto vypadá zcela záměrně. „Chtěli jsme, aby byl prostor organický, v přírodě nemá nic hranaté rohy,“ podotýká a přecházíme do části trasy, kde se návštěvníci seznamují s tím, jak se sleduje v Sonnentoru kvalita.
„Skutečně u každé várky provádíme laboratorní testy a zkoumáme obsah herbicidů a pesticidů,“ zmiňuje.
Pak pohled stočí přes sklo do výrobních prostor. „To jsou řezačky, kterými se byliny posekají, následně se sítují. Odpadem je bylinný prach, který peletujeme a vytápíme s ním. Nebo jej zkrmujeme zvířatům,“ popisuje a doplňuje, že ve velké míře přemýšlejí i o odpadech.
„Hodně využíváme digitální odpadové tržiště Cyrkl, tím způsobem jsme vytřídili většinu odpadu. A ten, který vytřídit nedovedeme, nařežeme a používáme jako výplň e‑shopových krabic. Tím jsme dokázali razantně redukovat počet obalů,“ shrnuje a přechází dál.
„Tady představujeme naše projekty v zemích třetího světa i v dalších částech Evropy,“ zastavuje se u velké tabule.
„V Peru dnes máme nový projekt na kávu, v Portugalsku spolupracujeme ohledně pěstování tymiánu,“ uvádí a pokračuje, že projekty mají ale i v dalších zemích a v každé z nich se snaží, aby obchodovali přímo. Osobně znali farmáře, od kterých nakupují.
„Chceme, aby ekologicky farmařili na původních malých polích, což je velmi důležité. Když si dnes koupíte některou ze značek italské kávy, tak často pochází z velkých monokulturních plantáží, kde se vykácejí lesy. Je to obrovská škoda pro místní krajinu a lidé z toho většinou nemají vůbec nic,“ myslí si. Proto je podle ředitele společnosti důležité, aby se podporovala lokální ekonomika.
„Když místní sedláci získají biocertifikaci, vydělají si více peněz, mohou se rozvíjet, vzdělává to i kraj,“ je přesvědčený.
Během další cesty mi Josef Dvořáček ještě vysvětluje, že všechny jejich obaly jsou plně kompostovatelné, při tisku se používají vodou ředitelné barvy, čajový sáček nemá žádnou sponku.
Následně se díváme do výrobního prostoru, kde se na automatické lince vyrábí a kompletují porcované čaje. Ty dnes patří díky metodě zpracování podle jeho slov k evropské špičce.
„Zpracovávají se velmi čerstvé suroviny přímo od sedláků, čaj se hned zabalí, tím se hermeticky uzavře a díky tomu má fantastické aroma,“ pochvaluje si.
Podnikání s přesahem
Josef Dvořáček tvrdí, že o podnikání přemýšlejí komplexně a s jistou mírou přesahu.
Z toho důvodu prý myslí i na lidi se sníženou schopností uplatnění. „V současnosti dáváme práci více než stovce handicapovaných nebo zdravotně znevýhodněných lidí. Přemýšlíme hodně o sociálním dopadu podnikání a důležitá je pro nás i firemní kultura. Snažíme se, aby lidé, kteří tu pracují, se s námi cítili dobře.,“ říká a jako příklad uvádí, že osobně pořádá každých 14 dní „kávu s Josefem“.
„Každý spolupracovník, který je tu zaměstnaný, může se mnou strávit čas. S každým si tykám. Jednou nebo dvakrát týdně chodím s týmy na společné obědy.“
Podle jeho názoru je propojení ve výrobních firmách důležité. „Aby měli zaměstnanci pocit, že jsou s námi na stejné lodi a všem nám jde o společnou věc,“ dodává.
Když naše prohlídka končí a usedáme zase v kavárně, zajímá mě, jestli udržitelné a ekologické myšlení bylo Josefu Dvořáčkovi vlastní vždycky. „Když mi bylo osmnáct, odešel jsem hned po revoluci do zahraničí. Nějakou dobu jsem žil na břehu Bodamského jezera. Na hranicích Německa, Rakouska a Švýcarska,“ vzpomíná
Vzhledem k tomu, že se jedná o tři nejekologičtější země v Evropě, začal tu vnímat, jak lidé třídí odpady, přemýšlejí o krajině. Byl to pro něj důležitý impulz.
Zásadně Josefa Dvořáčka ale prý ovlivnilo to, když se v roce 1993 náhodně dostal do kláštera benediktinů Anselma Grüna.
„Je to významný mnich, který píše knihy pro manažery. Tenkrát jsem ho neznal, ale jeho klášter vedl firmu, která má dvacet šest eseróček. Zpracovávali ovoce, měli les, vodní elektrárnu, tenkrát už i soláry. Byla tam dílna pro postižené lidi,“ vyjmenovává.
Stáhněte si přílohu v PDF
To, jak mnich o podnikání přemýšlel a jak se choval k lidem, bylo podle Josefa Dvořáčka něčím naprosto novým.
„Tady v 90. letech bývalí komunisti privatizovali fabriky a kupovali mercedesy. Jemu ale záleželo na tom, aby se kultivovala i krajina.“ Tehdy od něj dostal doporučení, aby dělal to, co má rád. A že co má přijít, přijde.
Potom ovšem začal v Česku pracovat v reklamě, dělal pro nadnárodní korporáty, jezdil v porsche.
„Žena a děti mě ale nakonec navedly zpátky k hodnotám, ke kterým jsem byl vychovávaný. A pak jsem náhodou potkal Johanesse (jednoho ze spolumajitelů – pozn. red.) a přijal nabídku to tady vést. Nikdy jsem to už nechtěl změnit,“ uvádí s tím, že je mu blízká pokora lidí, kteří v ekologickém zemědělství pracují.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost zemědělství.
