Ačkoli by se mohlo zdát, že kouzlo ruční výroby nic nenahradí, zakladatel společnosti Marlenka Gevorg Avetisjan si to nemyslí. Neustále investuje do nových výrobních linek, aby medové dorty, kuličky i další výrobky společnosti Marlenka byly co nejkvalitnější. „Chci dokázat, že ruční práce neznamená, že je výrobek nejlepší. Stroj zvládne dokonalejší práci, která se podepisuje i na chuti,” říká.
Marlenka letos slaví 20 let na trhu, vyváží do více než padesáti zemí, každým rokem roste. Máte kromě tajného receptu na dort recept i na úspěšný byznys?
Musím se přiznat, že když jsem v roce 2003 nesl dort do první kavárny, vůbec jsem takový posun nečekal a neplánoval. Představoval jsem si rodinný byznys, který by pomohl mojí sestře. Postupem let jsme rostli, investovali, modernizovali, ale naše základní přesvědčení se nezměnilo – pořád děláme práci srdcem a s nadšením. Nehledím primárně na zisk, ale na radost, kterou produkt přinese. Peníze přijdou samy.
Moc dlouho se u vás ale neohřejí. Posledních pár let se věnujete investicím.
To je také základ byznysu. Neustále se dívat dopředu a modernizovat. 90 procent zisku proměňuji v investice. I s vědomím, že podstupuji určité riziko.
Vraťme se na začátek. Jak jste s podnikáním začal?
Když jsem přišel do Čech, pozval jsem k sobě sestru, ale netušil jsem, jak ji uživím. Napadlo mě, že by mohla zkusit péct dorty, jejichž recepty se dědily několik generací. Upekla dort a já ho nabídl několika kavárníkům. Nic jsem neočekával. Nejednou ale začala mít zájem kavárna za kavárnou. Pronajal jsem místnost, koupil za pár tisíc sporák a hrnec a začali jsme vyrábět několik dortů denně. Nejdřív jsem je vozil z Frýdku do Ostravy, pak do Brna, Prahy i zbytku republiky. Už Brno pro mě byl šok. A pak se přidalo i zahraničí.
Kolik procent tvoří vývoz?
V České republice zůstává jen 25 procent výrobků, zbytek putuje pryč. První zahraniční distributor začal fungovat už před 18 lety na Slovensku a v popředí zůstává tato země dodnes. Po ní je Maďarsko a Rakousko. Myslím ale, že brzy bude na prvním místě Německo, protože nám dává takové zakázky, které už skoro nejsme schopni stíhat.
Dostali jste se dokonce i do Jižní Koreje. To je poměrně specifický trh.
Ano. Říkal jsem si, že pro Korejce je chuť Marlenky dost netradiční, a nepředpokládal jsem, že by je mohla oslovit. Jejich sladkosti mají úplně jinou podobu. Ale naštěstí jsem se zmýlil a Korea je nyní jedním z našich největších odběratelů. Marlenku tam zná téměř každé malé dítě.
Čelili jste za posledních dvacet let nějakým překážkám?
První dort jsme upekli v roce 2003 a už za tři roky jsem začal přemýšlet o tom, že ruční výroba poptávku nezvládne. Prozkoumal jsem různé trhy a nabídku moderních linek, ale zjistil jsem, že žádná taková neexistuje. Obrátil jsem se na švédské a nizozemské firmy, které sice s linkami na výrobu podobných dortů neměly zkušenosti, ale vidina spolupráce je zaujala. Dva roky u nás sbírali informace a za další dva se ozvali s tím, že mají funkční maketu, která dort zvládne vyrobit. Jel jsem se podívat a byl výsledkem nadšený. Těsto mělo požadovanou měkkost i chuť. Okamžitě jsme se domluvili na výrobě skutečné linky, která byla vlastně naším společným prototypem. Linku dovezli do nové haly v roce 2009 a musím říct, že tehdy začaly černé dny mého života.
Výroba nešla podle vašich představ?
Když jsem byl v Nizozemsku, viděl jsem vlastně jen plát těsta. Výsledný sestavený dort byl ale ve skutečnosti katastrofa, byl křivý, placatý, prostě zmetek. První čtvrtrok jsme každý měsíc vyhodili tři tuny dortů, které byly špatně nakrájené, měly nehezký tvar nebo výšku. Nová budova stála 170 milionů, nová linka 180 milionů a já měl produkt, který neodpovídal mým představám. Firma téměř krachovala, a já ve dvě hodiny v noci prodělal v továrně dokonce i jeden infarkt.
Příběh má ale šťastný konec. Jak jste situaci vyřešil?
Krachu firmy jsem předešel nápadem, který jsem zrealizoval hned po návratu z nemocnice. Šel jsem do bedny se zmetky a rukama uplácal kuličky, poslal jsem je nákupčímu sítě supermarketů, jestli by je nechtěli zařadit do sortimentu. Naštěstí to vyšlo a kuličky jsou naším druhým nejprodávanějším produktem.
A jaký byl osud linky vyrábějící zmetky?
Podařilo se mi přesvědčit nizozemského inženýra, aby u nás jeden rok zůstal a pomohl nám linku seřídit. A zároveň zaučil naše techniky, jak s linkami pracovat. Bylo to hodně těžké období, které ale nakonec vedlo k dalším linkám. Poslední, kterou máme, už vnímám skoro jako nějakého mimozemšťana. Umí neskutečné věci.
V čem jsou nové linky lepší?
První linka zvládla uhníst, rozválet a upéct těsto a dokázala poskládat dort. Druhá linka už se postarala o to, že dort vypadá jako domácí, že pláty nejsou třeba úplně pravidelné. A co bude umět linka v novém závodě, si nechám jako překvapení. Chci dokázat, že ruční práce neznamená, že výrobek je nejlepší.
Takže podle vás to stroj zvládne líp ve všech směrech? Včetně chuti?
Stroj zvládne dokonalejší práci než ruka. Řeknu vám to na jednom příkladu. Aby byl plát nadýchanější, přidává se do těsta jedlá soda. Když jí ale dáte moc, cítíte takovou divnou pachuť. Stroj ale dokáže plát zvýšit pomocí vzduchu a výsledek je mnohem chutnější. Sody pak přidáváme úplně minimálně. Také krém, který stroj umixuje, je kvalitnější. A pak samozřejmě hraje roli úspora pracovní síly. Máme 350 lidí, ale pořád nám ještě chybějí.
Rostoucí počet vývozů i zaměstnanců vás dovedl k přemýšlení o další výrobní hale. Jak jste s těmito plány daleko?
Rádi bychom, aby začala fungovat do tří let. Koupili jsme areál bývalé Lembergerovy továrny ve Frýdku‑Místku o velikosti téměř 45 000 m². Zde vyrostou nejen nové výrobní haly, ale bude také zrekonstruována původní administrativní budova, ve které plánujeme muzeum, prodejnu, kavárnu a další věci. Zajistíme tak kapacitu výroby na další dekádu, ale zároveň poskytneme našemu městu nové kulturní centrum.
Jak velké investice vás čekají?
První etapa bude stát jednu miliardu. Velká část investice bude na rekonstrukci historické budovy, plánujeme postavit tři nové haly, ve kterých bude osm až deset linek. Současnou továrnu samozřejmě zachováme, výroba se nepřesune, ale pouze rozšíří. Stometrová linka nás nyní vyjde zhruba na dvě stě milionů.
Článek vznikl ve spolupráci se společností Marlenka. Text nevyjadřuje názor redakce.
