Kam na podzim za uměním

Akvarel mezi Prahou a Vídní

Veletržní palác, Praha | 22. 9. 2023 – 7. 1. 2024

V prvních desetiletích 19. století přestávala být akvarelová tvorba v Čechách pouze způsobem, jak kolorovat rytiny, ale začínala se osamostatňovat coby nový prostředek uměleckého projevu. Málo probádané počátky českého akvarelu v období biedermeieru zkoumá nová výstava ve Veletržním paláci, která se zaměřuje na to, jak se akvarel emancipoval a přecházel od vedut a drobných portrétů ke krajinářským pracím, ale především zkoumá vzájemné vztahy umělců české a rakouské metropole. Vídeň byla ve své době centrem akvarelu a aktuální pražská výstava ukazuje díla jeho předních aktérů, jako byli Rudolf von Alt, Thomas Ender či Josef Kriehuber. Ale také to, jak se s touto technikou na pomezí kresby a malby, která se vyznačuje lehkostí a malým prostorem pro omyl, popasovali čeští umělci Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký nebo Antonie Mánesová.

Infamous Beauty

Dox, Praha | 8. 6. 2023 – 7. 1. 2024

Hned při vstupu do úvodní místnosti přehlídky amerického fotografa Andrese Serrana návštěvník znejistí, na co se vlastně dívá. Serrano totiž využívá fotografické médium k silně stylizovaným snímkům, z nichž mnohé spíše připomínají malbu. Obzvlášť vidět je to právě na úvodních abstraktních kompozicích, které na první pohled připomenou tvorbu autorů typu Pieta Mondriana či Marka Rothka. Jen dva obdélníky v červené a bílé, dokud se nepřiblížíte k tomuto výtvoru z cyklu Tělesné tekutiny z konce 80. let a nezjistíte, že jde o fotografii dvou nádob s krví a spermatem. Podobně zneklidňující jsou i Serranovy portréty, v nichž se čistě formální krása kříží s tím, co vlastně zachycují. V cyklu Nomádi jde o portréty bezdomovců, jimž dává umělec důstojnost. V souboru Klan tvůrce hispánského původu zachytil zástupce Ku‑klux‑klanu. Nevysmívá se, neironizuje, z jeho fotek především mrazí. Podobně jako ze série zachycující americké produkty plné rasismu a stereotypů, v nichž se nostalgie a vizuálně výrazné barvené kompozice mísí se zachycením černého svědomí Ameriky.

Lubomír Přibyl: Retrospektiva

Museum Kampa, Praha | 15. 7. – 5. 11. 2023

Jeho monochromatické obrazy a grafiky jsou nezaměnitelné. Šestaosmdesátiletý výtvarník Lubomír Přibyl není širší veřejnosti příliš znám, byť jako někteří jeho pováleční souputníci patřící k širšímu proudu takzvané nové citlivosti pracuje neotřelými způsoby s geometrií. Dosud nejrozsáhlejší Přibylova retrospektiva v Museu Kampa zahrnuje též rané figurativní olejomalby inspirované lidovým uměním, ale největší důraz je kladen na přísně geometrické obrazy, reliéfy a grafiky tohoto osobitého představitele konstruktivismu. Ze sítí a provazů překrývaných hutnou černou olejovou barvou či pláty hliníku vznikají podmanivé plochy, které při pohybu galerijním prostorem ožívají, z každého úhlu se jeví jinak.

Marina Abramovičová

Royal Academy of Arts, Londýn | 1. 9. 2023 – 1. 1. 2024

Když divák vstupuje do prostor londýnské Královské akademie na velkou retrospektivu performerky Mariny Abramovičové, může už ve vchodu pocítit zvláštní záchvěv minulosti. Ve dveřích stojí nahý muž a nahá žena, mezi jejich těly je jen úzký prostor, jak se dostat dovnitř. Takhle odhalená kdysi stávala sama srbská umělkyně se svým německým partnerem Ulayem, poprvé se tato performance s názvem Imponderabilia uskutečnila v roce 1977. Nyní její roli přebrala modelka a jako by se tímto rozhodnutím stvrdilo, že i oblast body artu a performance, jimž se tvůrkyně během své padesátileté kariéry věnovala, je dnes běžnou součástí galerijního provozu. Přesto četné obrazovky a reprodukce zachycují, jak nebezpečným kouskům se Abramovičová oddávala. Na jednom videu rychle bodá nožem mezi prsty ruky, když se bodne, bez mrknutí oka pokračuje s novým nožem. A o kus dál čeká replika jejího nejspíš nejslavnějšího vystoupení Rhytm O z roku 1974, v němž nabízela návštěvníkům různé předměty a vyzývala je, aby s nimi a jejím tělem zacházeli dle vlastního uvážení. Jako připomínka, jak kdysi uměla zaskočit publikum i umělecký svět, tu leží řetězy, biče, nůžky či nabitá zbraň. Výstava připomíná a shrnuje, proč se sama Abramovičová titulovala „babičkou umělecké performance“.

Eva Kmentová

Dům umění, Brno | 23. 8. 2023 – 19. 11. 2023

Ve svém žižkovském ateliéru přezdívaném Doupě stvořila Eva Kmentová v 60. letech minulého století svá stěžejní díla, která rozvíjela možnosti moderní sochy. Výtvarnice kladla důraz na gesto a kompozici, její reliéfní odlitky pracují se strukturami dřeva i s otisky vlastních rukou a nohou, většina její tvorby má introvertní, až intimní charakter. Brněnská retrospektiva není tak obsáhlá jako ta pražská z roku 2006, kurátor Tomáš Pospiszyl se ve svém výběru soustředil na to, jak Kmentové dílo působí navenek, jak ho vnímá dnešní divák. Velkorysé prostory Domu umění poskytují možnost klást si otázku, co je na jejích sochách viditelné na první pohled a co se zprvu skrývá. Expozice též zkoumá, jak Kmentová navazovala na trendy světového sochařství, ale i to, jak fungovala ve specificky lokálních podmínkách tvorby v době socialismu a v systému tehdejších veřejných zakázek. A v neposlední řadě se retrospektiva také zamýšlí nad tím, jak se Kmentová cítila coby žena umělkyně a jak se to odráželo v její tvorbě.

Michelangelo and Beyond

Albertina, Vídeň | 15. 9. 2023 – 14. 2. 2024

Letošní velká výstava ve vídeňské Albertině se nezaměřuje jen na dílo renesančního sochaře a malíře Michelangela Buonarrotiho. Geniální tvůrce posedlý hledáním dokonalosti, jenž oživil antické představy o vyobrazení ideálního těla, pochopitelně stojí ve středu pozornosti. Kurátoři však též odhalují, jak ovlivnil řadu umělců své doby, a také to, jak se inspirace jeho dílem projevují až do počátků 20. století, byť mnohdy právě tím, že se Michelangelovi následovníci snaží vymezit a odlišit. Vedle prozkoumávání Michelangelových až revolučních vynálezů v oblasti ztvárnění lidských proporcí vídeňská přehlídka vystavuje například některá slavná díla Albrechta Dürera, Rembrandta či Rubense, ale také tvorbu Klimta a Schieleho, kteří ideu michelangelovského ideálního těla po svém deformují a pohřbívají. Michelangelo kdysi řekl, že uviděl anděla v mramoru a tesal tak dlouho, dokud ho neosvobodil. Jeho pokračovatelé ovšem nacházejí bytosti mnohem méně nebeské.

Yoshitomo Nara: All My Little Works

Albertina Modern, Vídeň | 10. 5. 2023 – 1. 11. 2023

Zlověstně se tvářící dívky, leckdy s noži v rukou, na jejichž tvářích se mísí nevinnost s nebezpečím, patří k jasně rozpoznatelnému rukopisu japonského malíře, který se řadí k nejvýraznějším umělcům své generace. Yoshitomo Nara vyrůstal o samotě, vstřebával vlivy amerického rocku a country i domácí popkultury. Během 90. let se mezinárodně prosadil svými nezaměnitelnými kresbami a malbami plnými protikladů. Počátkem nového tisíciletí se Nara stal součástí hnutí nazývaného Superlat, které bylo jakousi japonskou odpovědí na pop‑art a mísilo vlivy komiksů manga s různými subkulturními proudy i zachycením všednodenního života. Nara pracuje se specificky japonskou roztomilostí označovanou slůvkem kawai, ale vnáší do ní mnohem temnější proudy.

Mark Rothko

Fondation Louis Vuitton, Paříž | 18. 10. 2023 – 2. 4. 2024

Poslední velká retrospektiva děl jednoho z nejvlivnějších amerických představitelů abstraktního expresionismu proběhla ve Francii před takřka 25 lety. Nová přehlídka představí 115 děl, od figurativních počátků tvorby ve 30. letech po autorovy slavné ponory do hlubin okrových, temně rudých a modrých ploch. Rothko začal malovat, protože chtěl dát malbě jímavost hudby či poezie. A přesně tak jeho plátna fungují, umí zcela pohltit, pokud před nimi stojíte a vnímáte je v jejich pravé velikosti. Reprodukce tuto zkušenost nedovedou ani přiblížit. Tyto kvality mají už rané městské krajiny a výjevy z newyorského metra či mytické malby reflektující tragický lidský úděl během války. Ale s plnou silou se projeví až v malířově abstraktní poválečné tvorbě, jíž se začal věnovat v roce 1946. Od konce 50. let v ní převládají temnější tóny, v nichž se lze ztratit na dlouhé minuty.

Picasso. Endlessly Drawing

Centre Pompidou, Paříž | 18. 10. 2023 – 15. 1. 2024

K 50. výročí úmrtí Pabla Picassa uspořádá pařížské Centre Pompidou španělskému otci kubismu „největší retrospektivu, jaká kdy byla zorganizována“. Tedy alespoň pokud je řeč o jeho kresbách. Pro Picassa představovaly skici a črty prostor, kde neustále – až umanutě – rozvíjel nové nápady. Deníkové kresby poskytují ponor do srdce umělcovy tvorby, výstava nabízí jak ty nejslavnější, tak mnohé vůbec poprvé vystavené. Jde zhruba o tisícovku děl, která nejsou seřazena lineárně, spíše návštěvníky pozvou do víru dennodenní umělecké posedlosti, mezi stránky takřka nekonečného deníku, kde se prolíná osobní a umělecké.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.