Na aukce svých fotek se nemůžu dívat. Omdlela bych, říká jedna z nejlépe prodávaných českých fotografek Alžběta Jungrová

Fotka je pro Alžbětu Jungrovou celkově terapií na všechno. „Je to velká část mě, a když je mi nejhůř, tak nejvíc pracuji, nejvíc fotím,“ říká fotografka, které v prostoru bývalé prádelny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze právě končí úspěšná výstava s názvem Já věřím.

Už několik let jste jednou z nejprodávanějších fotografek v aukčních síních. Překvapil vás takový zájem?

Překvapil mě hodně a na aukce se nedokážu vůbec dívat, protože bych omdlela už v půlce. Člověk je u toho strašně nervózní, pochopitelně si přeje, aby se jeho dílo někomu líbilo. Takže vždycky čekám, až mi někdo zavolá nebo napíše. Na dění na aukcích má vliv i to, jak jsme moji tvorbu nastavili. Spousta lidí prodává fotku, ale nečíslují ji, necertifikují a mají třeba od každé 50 kopií. My jsme hned na začátku stanovili, že mám limitované série, tři až pět fotek od každého kusu, proto je samozřejmě jiná i cena, než když jich máte 100. U nás se pořád s fotkou moc neobchoduje. Je to dané tím, že nám chybí kurátoři na fotografie. Přitom fotka je komodita, která má hodnotu, ale musí být jasně nastavené, za jakých podmínek se bude prodávat.

Začínala jste jako reportérka. Měla reportážní fotografie, místa, kde jste strávila kus života a byla přítomna extrémním situacím, vliv na to, že je teď z vašich fotek tolik vidět něha a křehkost? Byla to forma terapie?

Těžko říct, jestli to nebylo dané hodně i věkem. Když mi bylo 20, 30, měla jsem potřebu zaznamenávat a nějakým způsobem informovat, co se děje. Pak si projdete vnitřním vývojem, kdy začnete říkat věci sami za sebe, nejen zaznamenávat. Potřebujete emoce ventilovat. Z tohoto pohledu to určitě terapie byla. Pro mě je fotka celkově terapie na všechno. Je to velká část mě, a když je mi nejhůř, tak nejvíc pracuji, nejvíc fotím. Člověk se u toho uklidní, přestane myslet na všechno a urputně se soustředí na vizuál. Hodiny utečou a ani nevím, kam zmizely. V tu chvíli nemám hlad, nepotřebuju pít, je to jako pro někoho jóga, meditace. Tohle všechno mi pomohlo překonat nejen traumata z cest, ale i různé krize, rozchody v životě. Prostě je řeším fotkou.

S reportážní fotografií jste před lety skončila ze dne na den. Co se stalo bezprostředně poté?

Práci a kariéru, kterou jsem si vybudovala do pětatřiceti, jsem spláchla jedním telefonátem. Vrátit se po návratu z cest do novin by pro mě znamenalo jít fotit parlament, sněmovnu, hokej nebo fotbal. Byla by to cesta o několik kroků zpátky, a to jsem nechtěla. Ale cokoli v životě uděláte, vás vždycky někam vede. Takže jsem zůstala sedět doma a tím, že jsem měla vydělané peníze, jsem šest měsíců opravdu nepracovala. Jednu chvíli jsem zvažovala, že půjdu dělat do baru. Že sice budu fotit dál, ale peníze budu vydělávat jako barmanka nebo servírka. V průběhu té doby, co jsem seděla zavřená v bytě, ve vlastní depresi, jsem začala dělat koláže z fotek. S nimi jsem později vyhrála v Saatchi galerii v Londýně soutěž umělců do 35 let. To byl impulz, kdy jsem si najednou uvědomila, že můžu dělat cokoli. Do toho přišlo 4D‑Photo, které mě zastupuje dodnes na komerční věci. Začala mě živit i komerční fotka. To ale také nějakou dobu trvalo, než se postavilo portfolio. Tahle se všechno pomalu poskládalo a dovedlo mě to až sem.

Fotografka Alžběta Jungrová

Foto: Lukáš Bíba

V jednom rozhovoru jste zmínila, že na fotkách zobrazujete, kým nejste, ale chtěla byste být. Pochybujete o sobě, nemáte pocit, že jste výjimečná?

Strašně o sobě pochybuju. Závidím lidem, co mají sebevědomí, věřím tomu, že je pak život mnohem jednodušší. Ale já pochybuji o sobě, o svých fotkách a myslím, že nikdy člověku nedochází, v čem je výjimečný. Mám nějaké momenty, kdy si řeknu: to jsem udělala dobře. Dokázala jsem to. Přijdu na svoji výstavu a řeknu si, že je to skvělé. Ale jsou to takové vteřiny a pak zase sklouznu k pochybnostem, že jsem to mohla udělat lépe. Jenže nespokojenost je hnací motor v nás, který nás posouvá dál. Abychom byli lepší nebo se ve věcech aspoň zlepšovali, hledali nové cesty. Ve chvíli, kdy bych si řekla: „já jsem tak skvělá“, zamrznu a už nehledám pro zlepšení směr.

Snažíte se na fotkách zachycovat emoce. Nezabíjí je stylizovaná fotka?

To, co umím z dokumentu, se snažím nějakým způsobem přenést i do stylizované fotky. Pro mě je emoce hodně v pohybu, v nějakém výrazu, ve světle, v náladě. Stylizovaná fotka v tom pravém smyslu není taková, že někoho někam postavím, vedle něho dám kostku, trojúhelník a červené pozadí. To pro mě není cesta. Vždycky se budu i u té stylizace přiklánět k tomu, aby byla ze života, i když ve skutečnosti není. To je disciplína, která je hrozně těžko vytvořitelná. Je za tím strašně moc práce, kterou nikdo nevidí. Někdo si řekne, ona to cvakla jakoby náhodou, ale to je třeba celý den focení, ze kterého vzejde jedna fotka. Ale je to zároveň způsob, který mě baví.

Mám teď projekt zaměřený na masky. Fotím proměnu ženy v dravce.

Nemáte pocit, že dnešní doba fotografii nepřeje? Na jednu stranu dávají sociální sítě fotkám obrovský prostor, na druhou stranu vám kvůli jedné vyčnívající bradavce zablokují profil na několik týdnů, přestože jde třeba o nahotu u uměleckých děl.

Asi je těžké rozlišovat v tom množství, co je umělecké dílo a hlavně kdo to může říct. Samozřejmě když někde zablokují fotku Drtikola, je to bizarní situace, ale na druhou stranu neexistuje správné měřítko, co by o tom rozhodlo za nás. Pojďme si ale říct, že na těch sociálních sítích jsou děti. Ne že by tu nahotu neviděly jinde, ale mně přijde v pořádku, že ještě někde udržujeme svět v jistých mezích. Nemyslím si, že je nahota všude nezbytně nutná. Když je to umění, patří do galerie, a kdo chce, přijde se na to podívat. Já si v tomhle nestěžuji. Myslím naopak, že nám doba v určitém ohledu přeje, protože bych jinak nemohla dělat svých 400 fotografií denně, kdybychom byli pořád závislí na filmu.

Vnímáte to tedy spíš pozitivně?

Díky technologiím jsme dostali neomezené možnosti toho, jak moc můžeme tvořit. Pamatuji si dobu, kdy jsme v novinách vyfasovali jeden film na akci a bylo to strašné. Člověk nevěděl, jak focení dopadne. Začínala jsem v pražské příloze, fotila jsem hokej, kde byla tma, a přitom jde o sport, v němž je rozhodující rychlost. Vzpomínám si, jak jsem brečela, když jsem jela do redakce a modlila se, aby tam byli dva hráči a puk. Takže v tomhle si myslím, že je nám dnes přáno. Na druhou stranu jsou ale lidé přehlceni vším a já se to snažila reflektovat výstavou, u které jsem se pokusila divákovi zprostředkovat i jiný zážitek, než že vidí jen fotku v rámu na zdi. Myslím ale, že žijeme v dobré době. I my fotografové.

Kým jste byla před třiceti lety, co byste dnes vzkázala svému mladšímu já?

Že všechno bude dobré. Ať se netrápím kvůli nesmyslům. Na mém věku je nejhezčí, že se vyklidníte. Přestanete řešit blbosti, nebo se o to aspoň z větší části budete snažit. Nebude vám tolik záležet na tom, jak vypadáte. Dokážu se víc koncentrovat na práci, lépe věci stavět. Moje máma mi vždycky říkala: „Počkej, s tím věkem ti bude vnitřně čím dál líp se sebou samou.“ V tomhle měla stoprocentní pravdu. Odpadne spousta hloupostí. Život mi přijde čím dál zábavnější. Dokud člověk drží pohromadě a nic ho nebolí, je to dobré.

Co si myslíte o fotografiích vygenerovaných umělou inteligencí?

Myslím, že by se tomu nemělo říkat fotografie. S fotkou to nemá nic společného, protože fotka je něco, co je tvořené světlem. Ale pokud někdo dokáže vytvořit něco, co ponese nějakou emoci nebo to bude jiným způsobem obsahově smysluplné, pak je to další forma uměleckého vyjádření. Ovládat počítačový jazyk není jednoduché, a když se to správně uchopí, může se z toho stát druh umění. I když umělou inteligenci neodsuzuji, určitě to nikdy dělat nebudu. Mě baví proces vzniku fotky. U umělé inteligence jsou neomezené možnosti, mohou se vytvořit věci, které by v reálném světě vytvořit nešly, ale není to fotografie.

Jak se vyrovnáváte s kritikou?

Velmi vážně. Mnohem víc zpracovávám kritiku než chválu. Kritika samozřejmě člověka zasáhne, nějakým způsobem ho donutí vlastní práci zhodnotit, jestli je to, co dělá, vůbec nosné. Na výstavu samozřejmě přijdou i lidé, kteří řeknou, že takovou fotku by udělali taky. V takovou chvíli si řeknu ano, jděte, nikdo vám v tom nebrání. Někdy je kritika taková, že lidé prostě chtějí kritizovat. Sociální sítě umožnily lidem bez nutnosti tváří v tvář kritizovat všechny a všechno, aby si srovnali svoje ego. Na druhou stranu kritika může být dobrá, někam vás posunout. Nebráním se jí a jsem za ni vděčná, pokud ke mně směřuje třeba od fotografů, kterých si vážím a které mám kolem sebe. Dělám hodně editace s fotografem Petrem Joskem a cokoli přijde z jeho strany, vím, že je to dobře mířená a upřímná kritika.

Výstavu v prádelně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vidělo několik tisíc lidí. Komu patří tváře na vystavených fotkách?

Je to různé. Je to moc těžké najít model, ať už profesionální, nebo neprofesionální. Ta holka v sobě musí něco mít. Krása nestačí. Když se podívám do objektivu, musím se nějak napojit, něco cítit, ať už je to cokoli. Spousta focení dopadne tak, že nespatří světlo světa, protože to tam jednoduše není. Ženy z mých fotek jsou modelky, jsou to moje kamarádky, je tam galeristka, kurátorka… Když někoho potkám a mám pocit, že tam „něco“ je, poprosím ho.

Alžběta Jungrová na své výstavě Já věřím, která 29. října v prádelně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze končí.

Foto: Lukáš Bíba

Na jakých projektech teď pracujete?

Mám skvělý projekt zaměřený na masky, na nějž se bude vázat výstava v Berlíně. Je to taková série „Proměna ženy v dravce“. Takhle to zní šíleně, ale jde o linii, kdy jsme vyšli trochu z pohádky o Krabatovi. Jedná se o větší výpravu, děláme na tom dva roky, spolupracuji s kostymérkou Terezou Dvořákovou, která je úplně geniální. Masky dělá Margita Střenková. Po výstavě v prádelně, která byla taková éterická, přecházím k síle ženy a dravosti. Nedávno jsem dokončila také soubor fotek pod vodou. Tělo pod vodou funguje úplně jinak, jinak se nese světlo, bylo to pro mě zase něco nového, nová výzva.

Vracíte se i k dokumentární fotografii? V jiné podobě než v minulosti?

Dokument je pro mě v současné době spíš koníček. Dofocuji soubor z věznice, kde jsem před pár lety fotila ženy. Z původních 20 žen je jich nyní 10 na svobodě a chceme zachytit, co s těmi zbývajícími je. Těším se, že je zase uvidím. Přibližně pět let a podle toho, jak mi to dovolí práce, zachycuji také české tradice. Začalo to s holkami, co založily spolek Krásná práce a začaly sbírat tradiční řemeslné věci, které pořád přežívají, dědí se z generace na generaci. Oslovily mě, že by chtěly dělat portréty lidí, co to všechno vytvářejí, a když jsem do toho šla, řekla jsem jim, pojďme to udělat včetně tradic, které jsou s lidmi naprosto spjaté. Myslely jsme, že to budeme mít za dva roky hotové. Po roce nám došlo, že je to práce na celý život. Všechno kolem se mění víceméně vesnice od vesnice, ať už je to jižní Morava, nebo jiné oblasti.

Už roky zachycujete na fotkách také New York. Jak se tenhle váš vztah vyvíjí?

New York miluji. Samozřejmě se spousta věcí změnila, Manhattan je dnes úplně jiné místo, spousta zábavných věcí se posunula do Brooklynu. Na tomhle městě mám ráda ze všeho nejvíc světlo. Ty vysoké skleněné budovy, všechno se odráží, dějí se tam malé světelné zázraky. A samozřejmě mě po 15 letech baví proměna jako taková. Letos tam budeme na Halloween. To je taková bizarní doba, Američani ji strašně prožívají a kulturně ji vytěží maximálně. Člověk třeba jede v metru a má kolem sebe šílené masky.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Dostala jste někdy nabídku učit fotku?

Dostala jsem jich několik a moc si jich vážím. Nejsem na to ale ještě připravená. Teď mám pocit, že mám fotit a to zabere spoustu času. Učení není o tom, že zajdu někam párkrát týdně na hodinu, musí se dělat pořádně. Jednoho dne nejspíš učit budu, ale vidím to tak za 15 až 20 let. Myslím, že i dokument se o mně natáčel brzy. Za 15 let budu někde úplně jinde a bude to přínosnější. Veškerý svůj čas teď chci věnovat vlastní tvorbě. Mám správný drive, sílu a před sebou ještě spoustu věcí, které chci udělat. Ať je to dokument, výtvarné projekty, nebo komerční fotka. Kdybych se u toho měla připravovat na výuku, učení to odnese.

Vaše životní krédo zůstává pořád stejné?

Zůstává. „Nikdo nesliboval, že to bude jednoduché.“ To je vlastně krédo mojí mámy. Teď si navíc s věkem čím dál víc uvědomuji, že všechno je v naší hlavě. Všechno si dokážeme udělat tak, jak budeme chtít, když si to správně nastavíme. A zároveň se ničemu nevyhneme, všechno nás dožene.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.