Sběratelé umění se mohou zaměřit pouze na jediné médium, téma či autora, ale častěji se autorské fotografie stávají součástí různorodých kolekcí, které zahrnují obrazy, objekty nebo videa. Zkušený sběratel dává přednost známým jménům a koupě je pro něj také důležitou investicí. Výhodou sbírání fotografie je však její dostupnost: peníze na ni má každý. „Kupte si, co se vám líbí, nejhorší, co se může stát, je, že vás to bude bavit ještě mnoho let,“ radí vtipně začínajícím sběratelům Penelope Dixon, americká teoretička s dlouholetou zkušeností se sbíráním a prodejem fotografií.
Malá exkurze do historie
Možná je to překvapivé, ale první aukce fotografií se konala v Londýně v roce 1854, v Americe pak až téměř o sto let později v roce 1952. Sbírání fotografií probíhalo vlastně souběžně s vynálezem tohoto média. Evropané si oblíbili „selfie“ a tyto podobizny si ve formě jakýchsi vizitek vyměňovali a vytvářeli z nich celá alba. Fascinovali je také obrázky slavných osobností. V Čechách se aranžovaným portrétům věnovaly slavné fotoateliéry od 90. let 19. století – jako například pražský Langhans či konkurenční Drtikol.
Oblíbeným žánrem počátku sběratelství byly rovněž fotografie z cest. Publikovaná alba byla určena k prodeji právě sběratelům nebo institucím. Mezi oblíbené evropské autory té doby patřil například Charles Clifford, působící ve Španělsku. Jeho svazky španělských míst zakoupili dokonce královna Viktorie a princ Albert a ve Španělsku byl jmenován dvorním fotografem.
V 19. století má počátek rovněž sponzorství fotografie. Vláda nebo nejrůznější korporace si najímaly fotografy, aby zdokumentovali třeba architekturu, ale také například různá sociální prostředí a exotická místa. Autoři pracovali na zakázku. Jejich práce byla považována za dokumentování, avšak od počátku 20. století se začalo diskutovat o fotografii jako o umění: z fotografie se stal sběratelský předmět a z autora umělecký fotograf. V době meziválečné avantgardy fotografové experimentovali s abstrakcí a dodnes jsou jejich díla žádaná. Konkrétně jde třeba o tvorbu Man Raye nebo Františka Drtikola.
Fotografie se proto začaly objevovat ve výstavních síních vedle děl moderních umělců. Galerie specializované pouze na fotografii vznikaly v Evropě až v 60. letech minulého století. První pionýrkou se stala italská Il Diaframma, založená podnikatelem a fotografickým nadšencem Lanfrancem Colombem v Miláně v roce 1966, následovala londýnská The Photographers’ Gallery. V 60. letech jsme se v Praze přidali k progresivním trendům s Galerií Fotochema/FOMA na Jungmannově náměstí, která zanikla až začátkem 90. let po restituci domu.
Na trhu
Fotografický trh, tak jak jej známe dnes, se ve světě rozvinul v 70. letech 20. století. V první desítce žebříčku nejdražších snímků najdeme jména Man Ray (jeho snímek byl v aukci vydražen za téměř 12,5 milionu dolarů v roce 2022), ale také Andreas Gursky, Richard Prince či Cindy Sherman. Český trh s fotografií se sice rozběhl, ale trochu se plouží. Sběratelé jsou vůči fotografii nedůvěřiví, nakupují spíše jména ověřená trhem (František Drtikol, Josef Sudek, Miroslav Tichý) a na současnou fotku si netroufají. Přesto se ale žádný sběratel nesplete, když zvolí některé na trhu etablované autory jako například Tona Stana, Ivana Pinkavu nebo Alžbětu Jungrovou. Někdy se objevují kýčovité a eklektické trendy, do jejichž propagace byly vloženy nemalé peníze a jejichž nátlaku lze těžko odolat. V takových případech je dobré dát si delší čas na rozmyšlenou. Jak se tedy správně zorientovat v současné fotografii a na co dát pozor?
Proč fotografie
Na otázku, proč vyhledávat práce klasiků, je zřejmá odpověď: investiční potenciál. Estetická hlediska jsou však pro mnohé nadšence důležitější. Na trhu je obrovský výběr témat, formátů, konceptů a fotografie mají navíc velmi příznivé ceny. Pokud to s nimi myslíte vážně, je jim potřeba věnovat pozornost i péči – jde o křehké a citlivé artefakty.
Investice do fotografie
Co na trhu současné fotografie hledat, záleží čistě na preferencích kupce. Díky sociálním sítím se kdokoli dostane i k jiným zdrojům, než jsou aukční katalogy. V množství obrázků se ale každý rychle ztratí. Doporučení je jednoduché: hledejte poučení v zavedených galeriích a médiích.
Současné autory fotografie vystavuje třeba Galerie hlavního města Prahy ve svém specializovaném Domě fotografie v Revoluční ulici, galerie Fotograf, Ateliér Josefa Sudka, Kvalitář či Fotografic – ty jsou rozhodně zárukou kvality, pokud sběratel tápe v nabídce. Pravidelné fotografické aukce provozuje aukční síň Prague Auction, kde je možné najít fotografii v tradičnějších podobách. Fotografie nabízí také artkunst galerie, která prodává nyní velmi žádané práce Libuše Jarcovjákové. Pokud hledáme nějaké aktuálnější formy tohoto média, je k dispozici skvělý e‑shop FotografContemporary.cz, který provozuje nezávislá platforma Fotograf Contemporary. Upozorňuje na limitované a cenově dostupné edice, ve kterých jsou fotografie vydávány v archivní kvalitě znemožňující jejich dodatečné rozmnožování.
Kritéria výběru
Na co se tedy při sbírání fotografií zaměřit? Je třeba se řídit řadou kritérií. Na prvním místě stojí umělec. Je dobré si zjistit jeho místo v dobovém kontextu, případně v dějinách umění, důležité je jeho místo na trhu, zda je vystavován a kde, jak o něm píší kritici. Hned poté je důležitá konkrétní fotografie. Na otázky „líbí se vám, co v ní hledáte“ je dobré si odpovědět, že fotografie si hledá vás. Nejdřív by vás měla zasáhnout do srdce a pak do očí. Když se to stane, už si vás našla.
Přichází moment zjištění datace. Kdy fotografie vznikla a kdo ji vyrobil? Byla vytištěna znovu až po smrti autora? Jde o zvětšeninu ze starého negativu? Je vintage tisk lepší než současný? Tyto otázky vám zodpoví jedině odborník. Další položkou je materiál – dost často je složitě a nesrozumitelně popisován. Pro zjednodušení můžeme shrnout nejdůležitější vlastnosti díla. Jednou z nich je jeho trvanlivost, tedy citlivost na světlo. Dnes existují skvělá muzeální skla vzdorující slunečním paprskům k adjustaci fotografie, přesto je dobré si všímat také kvality papíru (stoprocentní bavlna) a stálobarevné pigmentace tisku. Spektrum fotografických technik je velmi široké: od historických, jako je cyanotypie či daguerrotypie, přes klasické, ve fotokomoře ručně vytvořené printy.
Fotografii bez podpisu nebo identifikace spíše nelze doporučit, zvlášť když je nabízena za vysokou cenu. U žijícího autora se kupující nesplete nebo se může řídit poučkou: kupte si fotografii pro to, co je na přední, a ne na zadní straně. Jistotou je samozřejmě autorský certifikát, který stvrzuje pravost fotografie na základě podrobných informací o edici (počtu originálů), formátu a způsobu vyhotovení.
Počet tisků, které autor pustí na trh, by neměl být vysoký – každý to ale praktikuje jinak. Je známo, že fotografové tiskli po letech znovu ze starých negativů. Tato informace by měla ale být obecně známá. Pokud existuje velká řada kopií (je přiznaná), odrazí se tento fakt na ceně. Většina fotografů své práce čísluje, a tak je zřejmé, jak vzácná práce je. Důležitým faktorem na trhu je také provenience (původ) fotografie. Známe‑li její cestu po galeriích či sběratelích, máme vyhráno.
Druh sbírky
Vytvořit sbírku takzvaného investičního stupně znamená koncentrovat se na známá jména, vyšší ceny za fotografie a koncepci celé sbírky. Vybírat si témata nebo okruh autorů v určitém dobovém kontextu a také například sledovat zahraniční aukce a pořídit si nějaký skutečný „masterpiece“ od světově známého fotografa. Jít za tím, co se mi líbí, je dobrodružnější cesta, ale přináší velmi pozitivní emoce. Aktuální trend je pořizování anonymních prací – zde ale platí, že co je dnes módní, můžete zítra vyhodit. Nákup fotografie oblíbeného žijícího autora v místním prostředí je radostná střední volba.
Kde nakoupit?
Už jsme mluvili o tom, kde se začínající sběratel může nechat inspirovat. Nakoupit může na zmíněných aukcích či e‑shopu. Existují i kamenné galerie, se kterými lze navázat dlouhodobý přátelský vztah a pro nové kousky se tam stále vracet. V Česku jich sice není moc, ale už v nedalekém Berlíně se lze slušně odvázat při výběru „svého“ oblíbeného prodejce.
Postupem času se každý sběratel v nabídkách začne orientovat a realisticky odhadovat ceny sám. Zajímavým modelem prodeje jsou rovněž charitativní aukce, na kterých si zkušenější sběratel pořídí fotografie za dobré ceny.
Existují také velké obchodní veletrhy, na nichž si své prezentační místo kupují galerie z celého světa. Úroveň těchto prodejců hlídá odborná komise, takže se na takové veletrhy nedostanou úplně mizerné věci. Projít si několik podobných veletrhů dříve, než do fotografií investujete, je doporučeníhodná zkušenost. Od 9. listopadu 2023 se koná asi nejznámější evropský veletrh Paris Photo, tak proč to nezkusit? Přehled o dalších veletrzích a akcích kolem fotografie přináší All‑about‑photo.com.
V síti pojmů
Jak bylo řečeno již na začátku, fotografie se původně považovala za řemeslnou techniku. Teprve 20. století jí přidělilo přívlastek umělecká. Ve vysokoškolském uměleckém provozu se jako umělecký žánr začala v tuzemsku vyučovat na Filmové a televizní fakultě v Praze, která byla založena v roce 1946. Ovšem samostatná katedra fotografie vznikla až v roce 1975 a patří k nejstarším v Evropě.
Stáhněte si přílohu v PDF
V té době se fotografie třídila na uměleckou a dokumentární – tedy autorskou, kam spadaly žánry jako portrét, zátiší, krajina či akt, nebo fotografii, která mapovala život a společnost v její reálné podobě. V 90. letech se v teorii začal používat pojem médium fotografie a přestalo se za nesouhlasu konzervativních teoretiků i umělců škatulkovat. S médiem fotografie pracovali a pracují umělci různým způsobem i vedle jiných technik. Fotografie je prostředkem k dosažení určité autorské koncepce, cílem není jen estetické formální převedení nějaké skutečnosti. Později se fotografie začala vyučovat také na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a dalších českých univerzitách.
Konceptuální přístupy k fotografické tvorbě dosud zavedené pojmosloví rozbouraly a 21. století si vyžaduje nový slovník. Podobně jako osobní genderová identita se škála uměleckých oborů rozšiřuje, proměňuje, variuje, otevírá a sublimuje.
Zdá se, že v tekuté době ale stále více a více převažují právě fotografické a filmové obrazy. Jejich reference o světě jsou nespočitatelné. Sběratel fotografie je může vyjmout, zadržet a uchovat jako důkaz. Zpomalit obrazovou smršť a stát se spolutvůrcem historie.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
Investice do fotografie
