Věděl jsem, že se ta chvíle blíží, ale na některé věci člověk nemůže být úplně připraven. Smrt Karla Schwarzenberga je úder. Je mi velmi smutno. Na Karla Schwarzenberga budu vždycky vzpomínat jako na jednoho z nejlaskavějších a nejinspirativnějších lidí, které jsem ve svém životě směl potkat. Nejen jako na politika, a jestli to tak mohu říci, profesního spolupracovníka, se kterým jsme zakládali TOP 09 jako poměrně ojedinělý politický projekt. Ale především jako na moudrého přítele, morální vzor a rádce. Věkově mohl být mým otcem a také skutečně jsem se na něj občas jako na otce obracel.
Málokdo v České republice si uvědomuje, co pro ni Karel Schwarzenberg vykonal. Nikdo vedle Václava Havla neměl v Evropě a ve světě takový sociální kapitál a takovou autoritu. A to jak mezi politickou reprezentací jiných států, tak mezi všemi důležitými lidmi, kteří se podílejí na řízení svých zemí. A on tento kapitál a svou autoritu dával coby ministr zahraničí k dispozici nejen svým premiérům – ať už to byl Mirek Topolánek, nebo Petr Nečas – a svým vládám. Ale když byl zrovna v opozici, tak ji poskytoval celé naší zemi. A to zcela nezištně.
Mirek Topolánek to popsal ve své knize „100 dní v čele Evropy“ jednoduchou a dokonale výstižnou větou: „Díky Karlu Schwarzenbergovi jsem měl v Evropě mnohem větší autoritu, než jsem si zasloužil.“
Ano, Karel Schwarzenberg skutečně celý život sloužil. Často mi říkal prostou větičku: „Sloužit se musí.“ Když se podíváme kolem sebe, vidíme, že to není žádná banalita, že je to skutečná vzácnost. O to větší, že Karel Schwarzenberg tuhle větičku nejenom říkal, ale on tak žil. Zcela bez patosu se dá říci, že život naplnil službou pro svoji zemi. Bude nám moc chybět.
