„Co si dáte?“ zeptal jsem se po posledním rozhovoru, který jsem s ním vedl, Karla Schwarzenberga v jeho oblíbené Národní kavárně na stejnojmenné pražské třídě. A očekával jsem objednávku nějaké luxusní rakouské ovocné pálenky. „Já bych si dal fernet,“ odvětil kníže, „ten je nejlepší do rakve.“ Bylo to ještě v době, kdy byl ve slušné kondici, ale přesto mě trochu zamrazilo. Karel Schwarzenberg dokázal svůj humor, ve kterém se zvláštním způsobem propojovala prostořekost s noblesou a cynismus s empatií, vztáhnout i na sebe. Když nyní, ve věku 85 let, ve Vídni zemřel, je jasné, že česká politika bude bez něj nejen méně inteligentní, méně odpovědná a méně starosvětsky noblesní. Ale i mnohem, mnohem smutnější.
Život Karla Jana Nepomuka Josefa Norberta Bedřicha Antonína Vratislava Menase knížete ze Schwarzenbergu byl podobně košatý jako jeho celé jméno. A mohl by dobře posloužit jako námět hned pro několik scénářů. Nejpodstatnější je ale to, co o něm říká jeho politický souputník z poslední fáze života Miroslav Kalousek: „Karel Schwarzenberg celý život sloužil. Často mi říkal prostou větičku: Sloužit se musí. Karel Schwarzenberg tuhle větičku nejenom říkal, ale on tak žil.“
Pokud jde o scénáře, které by se podle Schwarzenbergova života daly napsat: Ten první by mohl pojednat o historii šlechty ve střední Evropě v průběhu velké části dvacátého a počátku jednadvacátého století. Za Středoevropana s českým a švýcarským pasem se označoval i sám Karel Schwarzenberg. Právem. Narodil se v Praze v roce 1937, dětství strávil na zámcích Orlík a Čimelice. Po roce 1948, když komunisté ukradli, podobně jako majetky jiných šlechtických rodů, všechny nemovitosti orlické větve Schwarzenbergů, rodina se uchýlila do emigrace do Vídně, odkud usilovala o návrat demokracie do Československa.
Karel Schwarzenberg tam například založil Československé dokumentační středisko, což byl archiv tehdy zakázané literatury – dnes je uložena v Národním muzeu. Všemožně pomáhal disentu, na dálku se přátelil s jeho nejvýznamnějšími představiteli včetně Václava Havla. Do Československa se vrátil po roce 1989, a to ve velkém stylu. Stal se kancléřem prvního polistopadového prezidenta, poté byl senátorem, poslancem, ministrem zahraničí, předsedou vládní strany, nakonec sám na českého prezidenta kandidoval. A odešel nyní jako všeobecně uznávaná osobnost. Z hlediska velkých dějin je to vlastně pro českou šlechtu takřka happy end.
Slabosti Zemana, ať je to alkohol nebo hulvátství, jsou českému člověku bohužel velmi blízké, říká Schwarzenberg
Druhý scénář by mohl být o české politice. Osobnost a život Karla Schwarzenberga velmi dobře vyjadřuje polistopadové trápení demokraticky smýšlejících lidí nelevicového zaměření, kterým nebyl blízký placatý ekonomismus reprezentovaný Václavem Klausem a jeho ODS. Schwarzenberg byl dlouho členem Občanské demokratické aliance. Senátorem byl zvolen na kandidátce Unie svobody. V roce 2006 se stal ministrem zahraničí ve vládě Mirka Topolánka za Stranu zelených, aby posléze spolu s Miroslavem Kalouskem vytvořil stranu TOP 09, za kterou jako ministr zahraničí pokračoval ve vládě Petra Nečase. Na první pohled to vypadá jako konjunkturální politická turistika, ale v druhém pohledu vidíme spíše snahu udržet při životě odpovědný politický směr, který měl v Česku každou chvíli tendenci zemřít na ambice jednotlivých představitelů a náročnost vlastních voličů.
A hlavně za tím vším lze vidět snahu sloužit zájmům Česka. Vliv a kontakty knížete byly pro zemi a její nejvyšší představitele neocenitelné. Jak to formuloval Mirek Topolánek: „Díky Karlu Schwarzenbergovi jsem měl v Evropě mnohem větší vliv, než jsem si zasloužil.“
Snaha sloužit zemi vyvrcholila skrze prezidentskou kandidaturu v roce 2013. Karel Schwarzenberg dobře věděl, že na Hrad neusedne. Po jednom rozhovoru mi se svou proslulou schopností prostořeké zkratky řekl: „Tři typy se nikdy nemůžou stát českým prezidentem. Šlechtic, černoprdelník a ženská.“ Čímž jen tak mimochodem předpověděl výsledek voleb posledních, kde relevantní ženská kandidátka Danuše Nerudová neprošla ani do druhého kola. Také jeho vlastní souboj s Milošem Zemanem v roce 2013 byl předem prohraný. Šlechtic, předseda pravicové strany, navrch s německy znějícím jménem, neměl v souboji se Zemanem, dokonale ztělesňujícím neformální heslo českého plebejství „buřty, pívo, nenávist“, ani teoretickou šanci.
Mělo to ovšem tu výhodu, že si Karel Schwarzenberg mohl užít kampaň po všech stránkách. Nemusel nic předstírat, nemusel hladit společnost po srsti. Klidně mluvil o nedostatcích české společnosti, o nespravedlnostech, které provázely vyhnání sudetských Němců, o vyhaslosti Benešových dekretů, zkrátka o všem, co patří mezi konstitutivní prvky malosti, která společností prostupuje a ničí ji. Prohlásil třeba: „Odchodem Židů a Němců se náš pohled ohromně zúžil. Už se díváme jen na vlastní pupek. Ještě před pár lety jsme se mohli dívat až na Michalovce. Teď už se díváme jen do Břeclavi. A to je samozřejmě další omezení. A protože s nikým nekomunikujeme, tak podle toho to u nás vypadá.“
Prohrál s Milošem Zemanem, samozřejmě výrazně, poměrem 45 : 55. Ale podstatné je, že se mu povedlo zvednout společenskou vlnu – oslovit lidi, kteří pochopili, že je nutné se postavit sebezmenšujícímu, a tím pádem sebezničujícímu populismu, který tehdy prezentoval Miloš Zeman a na který se posléze napojil Andrej Babiš. Dá se dokonce formulovat hypotéza, že bez této vlny, kterou v roce 2013 Karel Schwarzenberg zvedl a dal jí směr, bychom dnes těžko měli nepopulistickou vládu a nepopulistického prezidenta.
Jsou tady samozřejmě možné ještě další scénáře, které by mohl život Karla Schwarzenberga inspirovat. Třeba ten o penězích. Konkrétně o komplikovanosti majetkových vztahů, divokých devadesátých letech a o tom, co se už asi nikdy nedozvíme.
Karel VII. ze Schwarzenbergu, jak zní jeho tradiční jméno, finanční problémy, i přes komunistickou krádež rodového majetku a nucený útěk do Vídně, nikdy neměl. Poté, co ho v roce 1960 adoptoval jeho strýc ze starší rodové větve, měl zajištěný majetek v přepočtu za miliardy korun. Lesy, polnosti, zámky, rybníky, hotely… a také se o rodový majetek staral, nedokončil kvůli tomu ani studia.
Poslední odhad, včetně majetků nabytých v restitucích v Česku, mluví zhruba o čtyřech a půl miliardách korun, ale spíše je to mnohem víc. V devadesátých letech jméno Schwarzenberg byznysově figurovalo všude možně, včetně problematické privatizace Becherovky, vztahů s finančníky (například se Zdeňkem Bakalou vlastnil týdeník Respekt), probíral se i moment, kdy Miroslav Kalousek odpustil Schwarzenbergově firmě chyby v dotacích na rybníky a tak dále. Ovšem pokud by někdo chtěl skrze detaily dělat ze Schwarzenberga prvoplánového zlatokopa, rýžujícího v české restitučně-byznysové bonanze devadesátých let, bude jen k smíchu. Zlato už kníže dávno měl.
Lepší se bude podívat na to, co nám Karel Schwarzenberg říká, nejen coby nositel tradice, ale i odpovědnosti a racionality. A věru je čemu naslouchat. Schwarzenberg, s backgroundem rodu sahajícího do patnáctého století, si mohl dovolil nepodléhat módním trendům a vidět dopředu. Když nazval rakouské odpůrce Temelína se svou proslulou prostořekostí „magory“, leckdo mu to vyčítal, teď je ale jasné, že měl pravdu. Jádro má budoucnost, brání mu jen krátkodechá ideologie.
Pokud jde o zahraniční politiku, která byla jeho doménou, vynikne jeho racionalita zvláště dnes. Nejen že varoval před expanzivním Ruskem už v době, kdy bylo v kurzu mít o této zemi iluze, nebo jí dokonce podlézat, jak to prováděli někteří čeští politici. Ale díval se s realismem i na izraelsko-palestinský konflikt, což vynikne zejména po barbarském útoku Hamásu na Izrael. Schwarzenberg byl vždy spojencem Izraele, avšak současně říkal: „Právě proto, že jsme přátelé Izraele, musíme mu dokázat říci, když dělá něco špatně, od toho přece přátelé jsou.“ A před dvěma lety to precizoval: „Dokud se nepodaří dosáhnout opravdu mírového ujednání, terorismu se bude dařit vždy, a samozřejmě, pokud Izraelci boří palestinské domy a vysídlují palestinské obyvatelstvo, není možné dosáhnout klidu. Izraelci musí také pochopit, že není možné udržovat v té či oné formě okupační režim na palestinských územích, která jsou na Izraeli naprosto závislá a Izrael tam má opravdu vždy poslední slovo. S tím je třeba se vypořádat. Dokud nebude existovat rovnoprávný vztah, nemůžeme se divit, že se vždy objeví další teroristé.“ Pokud bychom Schwarzenberga poslechli a osvojili si perspektivu přesahující horizont aktuálních událostí, ubylo by mnoho neštěstí nejen v Izraeli a Palestině, ale všude na světě.
Samozřejmě Karel Schwarzenberg byl konzervativec. Což někdy bylo velmi užitečné, například pokud šlo o zahraniční politiku nebo rozpočtovou odpovědnost – hlavní motiv TOP 09, kterou spoluzakládal s Miroslavem Kalouskem. Pokud šlo o civilizační záležitosti, byl to, pravda, někdy už trochu problém. Občas to bylo vtipné, například v momentu, kdy se ho mladičká servírka v průběhu jednoho rozhovoru dotázala, zda si přeje do kávy mléko. Načež kníže odvětil: „Mléko?! Jsem snad tele?!“ Menší míru vtipnosti už ale vykazovaly jeho hlášky na podporu stranického juniora Dominika Feriho, podezřelého a nyní nepravomocně odsouzeného z několikanásobného znásilnění. Schwarzenberg hovořil v tom smyslu, že „za mých časů bylo normální, že se mladý kluk pokouší dostat holku do postele“. O. K., Karlu Schwarzenbergovi můžeme dodatečně vzkázat novinku, že je dobré, když se kluk té holky nejdřív zeptá.
Ale to je vlastně jen detail. S Karlem Schwarzenbergem ztrácí česká politika důležitou kotvu. Kotvu, která ji, jsouc založena na moudrosti plynoucí z historické paměti, ochraňovala před nerozumnými experimenty. Snad si ji dokáže naše politika, alespoň v některých svých částech, neb u populistů se to opravdu předpokládat nedá, občas zpřítomnit a knížeti ze Schwarzenbergu bude naslouchat i dál, takže se z ní úplně nevytratí imperativ služby, který zosobňoval. A že z ní úplně nezmizí inteligentní humor Schwarzenbergova stylu, který z ní, když už se to nedá vydržet, dělá přece jen snesitelnou oblast života společnosti.
