Karel přivezl auto plné toaletního papíru a vložek. Věděl, co je tu za bolševika potřeba, vzpomíná Dobrovský na knížete

Patří k lidem, kteří zesnulého Karla Schwarzenberga poznali nejlépe. Podnikatel, filantrop a bývalý novinář Jan Dobrovský v rozhovoru pro HN popisuje jejich první osobní setkání před listopadem 1989. I to, jak se po pádu komunistického režimu Schwarzenberg vrátil do Česka, nadchnul pro Václava Havla nebo čím si ho získal Miroslav Kalousek, s nímž zakládal TOP 09.

Vzpomínáte si, kdy jste coby člověk z disidentské rodiny, který v osmdesátých letech pracoval jako topič nebo krmič dobytka, začal vnímat, že je tady někdo jako Karel Schwarzenberg?

Ještě několik let před revolucí, v disentu. Karel Schwarzenberg byl předsedou helsinského výboru, což byla obrovská věc. Protože po podepsání výsledků helsinské konference se i socialistický blok přihlásil k plnění závazků ohledně lidských práv. A Karel z pozice předsedy na to dohlížel. Navíc zřizoval na svém panství v Scheinfeldu veškeré podmínky pro to, aby tam historik Vilém Prečan mohl provozovat Československé dokumentační středisko, které uchovávalo záznamy o fungování českého disentu. Nebyly to jen knížky, ale veškerá korespondence mezi disidenty. Karla jsem díky tomu znal, poprvé osobně jsme se pak potkali asi rok nebo dva před sametovou revolucí.

Takže zhruba kolem jeho padesátin?

Ano. Dorazil, protože ho požádala československá strana, aby přijel zkontrolovat hrobku v Třeboni. Jinak by se sem dostat nemohl. Karel nás s větší skupinou potkal v jedné vinárně. V paměti mi utkvělo, jak přivezl plné auto toaletního papíru a dámských vložek, které se tady zrovna nedaly sehnat, protože jak bylo v socialismu běžné, byl zase nějaký problém. Karel přesně pochopil, co je tu za bolševika potřeba. Po revoluci jsme se pak začali vídat víckrát a netrvalo to dlouho, než se z nás stali přátelé.

Bylo tehdy znát, že přijíždí člověk, který nestrávil přes 40 let v komunistickém Československu?

S Karlem sem přijel svět. Přijela noblesa a způsob přemýšlení o zahraniční politice, včetně osobních kontaktů, které pro nás byly zcela nové. A které pak předával lidem, již se dostávali k moci. Ale byl pro nás inspirací třeba i v tom, jak se obléct, aby člověk nevypadal jako buran.

Tady se nemohu ubránit klišé: Máte z té doby nějaké veselé historky? Třeba jak to vypadalo, když kníže začal v 90. letech obrážet české hospody?

Těch historek je moc a možná se trochu rozmělňují. Asi nejdůležitější věc je ale ten pocit. Karel přijel a nebyl tu cizincem. Jako by tu s námi žil celý život. Hospody, do kterých chodil s Václavem Havlem, byly pro něj místo, které důvěrně znal. A měl radost ze setkávání s lidmi, kteří byli úplně obyčejní pohrobci socialismu. Vždycky byl hodně závislý na tom, že potřeboval kolem sebe lidi. A když se s nimi setkával po hospodách, neměl pocit, že by to bylo něco pod úroveň. Naopak, jemu se zdálo, že ta západní úroveň je poněkud přehnaná. Že je lepší obyčejná česká hospoda než restaurace, která se tváří, že kdovíco lidem nenabízí, ale přitom je to jen reklamní trik. Ta autentičnost mu byla strašně milá. Když sem Karel po revoluci přijel, cítil se jako ryba ve vodě, vnímal to podhoubí, ze kterého může vyrůst svobodný, demokratický stát – zjistil, že najednou teď je to ta služba. Předtím se sice staral o rakouskou politiku, ale tohle byl pro něj nový svět. Velice se také zhlédl ve Václavu Havlovi, na němž mu imponovalo, že je to intelektuál a literát, kterého znal už z helsinského výboru. Tedy nebyl to pro něj nějaký nový politik a nepopsaný list papíru.

Nekrolog

Zemřel Karel Schwarzenberg, muž moudrosti, služby a vtipu, který dělal českou politiku snesitelnou

13. 11. 2023 ▪ 8 min. čtení

Čím si přesto vysvětlujete, že ho politika tak pohltila? Mohl se v Rakousku starat o správu schwarzenberského majetku, což by samo o sobě obnášelo dost práce.

Schwarzenbergové byli česká šlechta. Možná někdy o tom byly pochyby, ale po většinu těch asi 800 let to skutečně byli Češi. A v tom byl vychován. Druhá věc je, že Karel o sobě věděl, že není bůhvíjak nadaným manažerem, takže na správu majetku si radši někoho najal – bylo to pro něho spíš trápení, než aby ho to bavilo. Určité aspekty si tam pro sebe našel. Bavilo ho lesnictví, které studoval. Ale to češství, vzpomínka na to, jak jste malý kluk a maminka vás v roce 1948 vede z vašeho domu ve Vršovické ulici na vlak, abyste zamával Praze, a po cestě jsou kordony pionýrů, které na vás plivou, to se vám vryje do paměti. Měl hodně času o tom přemýšlet. A tak když se mohl po roce 1989 vrátit, měl jasno a říkal: Jdeme do toho!

Po spolupráci s Václavem Havlem byl nějaký čas mimo politiku, pak byl v roce 2004 zvolen senátorem za ODA a krátce před rozpuštěním této strany přijal nabídku stát se za Zelené ministrem zahraničí ve vládě Mirka Topolánka. Co ho k Zeleným přivedlo?

Osobní vztahy. Důvod, proč se pustil do práce se Zelenými, byl Martin Bursík a Kateřina Jacques. Když ODA zanikala, Karel věděl, že potřebuje nějakou politickou sílu, ke které by se přimkl – pokud by chtěl dělat politiku. Martin Bursík měl Karlovu důvěru. A Karel environmentální témata docela silně vnímal už v Rakousku, byť tehdy o aktivistech protestujících zejména na českých hranicích proti dostavbám jaderných elektráren říkal, že tyhle – s prominutím – magory on zná. Politika Zelených, jak ji představoval Martin Bursík, mu ale nebyla vzdálená. Navíc pozice ministra zahraničí je věc, která je tak mimo politickou ideologii doma, že měl především radost. Radost, že někdo ocenil jeho zahraničněpolitickou erudici.

A čím si ho o dva roky později získal Miroslav Kalousek natolik, že mu pomohl založit TOP 09?

Od prvních neformálních setkání si docela padli do oka. Když pak spolu seděli v Topolánkově vládě, hodně se spolu bavili. Karlovi imponoval jeho smysl pro humor, to, jak Mirek na různých místech psal žertovné básničky. Lidsky to mezi nimi fungovalo. A když Mirek zakládal stranu, potřeboval k sobě osobu, která je nezpochybnitelná. Karel o tom nějaký čas přemýšlel. A protože Mirkův zápal pro věc vnímal jako skutečně věrohodný, řekl si, že to stojí za to. V Mirkovi zároveň viděl člověka, který zvládne obstarat exekutivu, která Karla tolik nebavila. Ten mu za to na oplátku poskytl svou hlavní politickou devízu – důvěryhodnost.

Nakolik se mu vlastně v roce 2013 chtělo kandidovat na prezidenta? Měl jsem pocit, že o to nijak zvlášť nestál.

Zpočátku se mu do toho také vůbec nechtělo. Ale posléze měl dojem, který nebyl nijak racionální, že by to měl udělat. Byla to kampaň před první přímou prezidentskou volbou. On tehdy říkal, že bude určitě hnusná a že se pokusí tu kampaň kultivovat. Jeho předtucha vyšla dokonale, jen netušil, že bude hnusná především vůči jemu samotnému.

Jak pak prožíval poslední roky ve sněmovně, kdy už ho limitovalo zdraví, kvůli čemuž se například moc neúčastnil schůzí?

Hodně ho to trápilo. Měl problém s tím, aby se nezachoval nedůstojně a nezabil celou svoji práci, která byla na důstojnosti postavena. Když vám to pořád myslí, ale máte neuropatii, skoro neslyšíte a k tomu už i velmi špatně vidíte, je vám jasné, kolik chyb můžete udělat. Vedli jsme spolu debaty, jestli náhodou neměl víc využít toho obrovského potenciálu a podpory, které se mu dostalo v prezidentské volbě. Ale mluvil o tom tak, že neví jak – protože nechce dávat lidem falešnou naději. Tato úvaha asi vedla k postupnému útlumu jeho politické angažovanosti. Na jednu stranu ho mrzelo, že tomu nemohl dát víc. Na druhou, to, co naší zemi dal, nebylo k zahození. Ani náhodou.

Kultivoval naši zahraniční politiku po boku Václava Havla, panovníci a prezidenti ve světě si ho vážili za jeho práci v helsinském výboru, byl jedním z těch, kteří pomáhali utvářet dobré jméno polistopadového Československa a pozdější České republiky. Příběh a zkušenost, jež s sebou nesl, zahrnující vyhnání a návrat do rodné země, už asi nikdy nikdo mít nebude. Protože se pojí s tou strašnou dobou, ve které jeho generace žila. A která se snad už nebude opakovat.