MEXIKO
Útok na hvězdici plnou sladkostí
V Mexiku je jedním z vánočních symbolů takzvaná piñata – papírová nebo hliněná nádoba, většinou ve tvaru koule se sedmi hroty. Zavěšuje se na provaz, aby se houpala ve vzduchu, zatímco děti se do ní poslepu trefují dlouhými dřevěnými tyčemi. Když se jim podaří nádobu rozbít, zasype je sladkostmi nebo hračkami, kterými je naplněná.
Říká se, že tento zvyk pochází původně z Číny, odkud ho přes Evropu přinesli do Latinské Ameriky španělští kolonizátoři. Tradice má ale své kořeny i u původních obyvatel Mexika. Aztékové v závěru roku věšeli na konec dřevěné tyče hliněný hrnec plný cenností a zdobený barevnými pery. Lidé ho rituálně rozbíjeli a jeho obsah pak přinesli jako oběť k soše boha slunce a války.
I Mayové měli hru, při které se snažili se zavázanýma očima rozbít hliněný hrnec zavěšený na šňůře. Je tedy pravděpodobné, že španělští misionáři spíše využili místní tradice a dodali jim křesťanský význam. Ostny hvězdice tak dodnes znázorňují sedm smrtelných hříchů: pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Hůl pak symbolizuje ctnost a zavázané oči slepou víru.
Rozbíjení piñaty je oblíbenou součástí většiny mexických svátků, kromě Vánoc se objevuje třeba na oslavách narozenin. Když nemá podobu hvězdice, vypadá třeba jako osel nebo jiné zvíře.
JAPONSKO
Na rodinný kyblík do fastfoodu
Japonci ctí zvyk, že v období Vánoc víc než kdy jindy navštěvují řetězec rychlého občerstvení KFC. Tradice začala v roce 1974, kdy americká restaurace Kentucky Fried Chicken spustila v Japonsku sváteční marketingovou kampaň. Zdánlivě jednoduchý slogan „Kurisumasu ni wa kentakkii!“ (Kentucky na Vánoce!) dal vzniknout národní tradici, která se udržuje dodnes.
Přestože Vánoce nejsou v Japonsku státním svátkem, rodiny z celé země míří do místního KFC na speciální štědrovečerní jídlo. Tradičně si objednávají velký rodinný kyblík smažených stehýnek a křidýlek, které se servírují na speciální talířky s vánočním potiskem. Tradici podporuje i fakt, že od poloviny 80. let 20. století každoročně návštěvníky KFC vítají sochy plukovníka Sanderse, tedy zakladatele této sítě restaurací, v životní velikosti. Během svátků jsou tyto sochy převlečené za Santa Clause, což fascinuje davy Japonců po celé zemi. Podle serveru BBC takto Štědrý den uctívá 3,6 milionu japonských rodin (data roku 2020).
MONGOLSKO
Nejdřív popřát nejstarším
V buddhistickém Mongolsku se místo Vánoc slaví lunární Nový rok, kterému se říká Cagán sar – Bílý měsíc. Jeho datum je pohyblivé, vychází zhruba na přelom ledna a února a přesný termín každoročně ohlašují místní lámové (duchovní vůdci). Bílý měsíc je největší národní svátek, den zrození všech Mongolů. Tradičně jsou všichni Mongolové v tento den o rok starší. Předvečer před tímto svátkem se každá rodina loučí s odcházejícím rokem a ten nový vítá už za svítání. Mongolové se oblékají do tradičních zdobených krojů, schází se s rodinou a přáteli a blahopřejí nejdříve těm nejstarším. Potom následuje velká hostina. Na stole vždy musí být něco bílého. Podává se osolený čaj s mlékem, tradiční pečivo, vařené skopové, taštičky buuz a bramborový salát, který je svou recepturou velmi podobný tomu českému vánočnímu.
VENEZUELA
Do kostela na bruslích
Ve venezuelském hlavním městě Caracas se každý rok vždy mezi 16. a 24. prosincem uzavírají silnice. A to proto, aby se na nich místo aut mohli prohánět lidé na kolečkových bruslích a dostat se tak na ranní vánoční mši. Při této jízdě se navíc ve velkém odpalují ohňostroje a petardy. V některých oblastech se kolem trasy dokonce staví stánky s občerstvením a prodávají se v nich tradiční vánoční pokrmy. Po skončení mše se rodiny scházejí v domech i na ulicích, společně jedí, hrají si a tančí. Není přesně doloženo, jak tato neobvyklá tradice přesně vznikla, podle některých zdrojů se ale jedná o alternativu k sáňkování – prosincové teploty na jižní polokouli mohou dosahovat až 30 stupňů, takže místo sněžných sáněk lidé obouvají kolečkové brusle.
BULHARSKO
Kolik jisker, tolik kuřat, telat a dětí!
I když je Bulharsko pravoslavnou zemí, Vánoce se tu slaví 24. prosince, stejně jako v Česku. Na rozdíl od nás se tu ovšem komunistickému režimu podařilo vánoční svátky několik desetiletí potlačovat a přesunout pozornost k oslavám Nového roku. Tradice spojené s Vánocemi se proto v Bulharsku začaly více obnovovat až po revoluci. Dárky dnes místo dědy Mráze nosí dětem děda Koleda, což je něco mezi Mikulášem a Santa Clausem. Do bulharských domácností se vrátil vánoční stromeček a také některé původní vánoční zvyky.
Štědrý den se označuje jako Malá koleda. Městy a vesnicemi procházejí koledníci s dřínovými pruty, kterým se říká survačky a vzdáleně připomínají naše pomlázky. Jsou omotané barevnou přízí a řetězy s navlečeným popcornem, sušenými švestkami nebo paprikami a jablky. Poklepáváním survačkami na dveře domů se koledníci dožadují dárků, vánočních preclíků nebo dalších ozdob. Zpívají u toho koledy a také žehnají domům, které navštívili.
Štědrý den, tedy Malá koleda, je v Bulharsku postní, proto se ani večer nejí maso. Vánoční večeře je přesto bohatá, podává se lichý počet chodů (obvykle devět nebo jedenáct) a nechybí mezi nimi čočka, fazole, rýže a zelí. Typickým vánočním pečivem je pitka. To je slané pečivo kruhovitého tvaru, které trochu vypadá jako mazanec složený z menších bochánků. Před pečením se do těsta podle tradice ukryje mince, a kdo ji během štědrovečerní večeře najde ve svém kousku, může se těšit, že ho v nadcházejícím roce čeká finanční hojnost. Kapr je tradičním pokrmem na Mikuláše. Na rozdíl od našeho obalovaného je ale bulharský mikulášský kapr slano‑sladký: plní se oříšky a rozinkami.
Starší generace Bulharů si ještě pamatuje zvyk, podle kterého otec odcházel před štědrovečerní večeří společně s dalším mužským členem rodiny do zahrady nebo do lesa. Hledali tam stromy vhodné k pokácení a přípravě vánočního polena. Mohlo být z hruškového, dubového či bukového dřeva. Pří kácení hospodář říkal: „Pokácím tento strom.“ Jeho společník se ho zeptal: „Proč kácíš tento strom?“ Hospodář na to: „Už nerodí.“ Druhý pak reagoval: „Nech ho! Teď už bude rodit!“ A celý rozhovor se podle tradice opakoval třikrát za sebou.
Když se muži vrátili s připraveným polenem, udělali do dřeva zářez a do něj nalili červené víno. Pak přidali tymián a olivový olej pro plodnost. Řez se potom uzavřel včelím voskem, poleno se označilo křížkem a posvětilo svěcenou vodou. Pak hlava rodiny hodila poleno do ohně se slovy: „Kolik jisker, tolik kuřat, telat a dětí v tomto domě!“ Poleno se potom nechalo hořet celou noc a rodina doufala, že plamen vydrží až do rána. Podle jisker z ohně lidé předpovídali, co je příští rok čeká.
ISLAND
Oblékněte se do nového, jinak vás sežere kočka Yule
Kočka Yule, islandsky Jólakötturinn, je mytické stvoření z islandských folklorních tradic. Říká se, že je to velká a strašlivá kočka, která se v době Vánoc potuluje krajinou. Yule je prý aktivní zejména na Štědrý den. Podle legendy má Jólakötturinn velkou chuť na lidi, kteří před Štědrým dnem nedostali žádné nové oblečení, respektive nemají jej při štědrovečerní večeři na sobě. Traduje se, že takového člověka může kočka přijít sežrat. Tato tradice se pravděpodobně používala jako pobídka pro lidi, aby včas dokončili svou práci, a to zejména ve venkovských oblastech. Zemědělští dělníci, hlavně ti, kdo tvrdě pracovali, dostali totiž nové oblečení. Ale ti, kteří nepracovali, nedostali nic a mohla je sežrat tato obrovská kočkovitá šelma. Dnes je proto na Islandu zvykem, že si každý na Vánoce pořídí nové oblečení, aby se vyhnul tomuto nepříjemnému konci.
Kočka Yule je často spojována s dalšími islandskými vánočními tradicemi, jako jsou Yule Lads, což je 13 rozpustilých postav, které navštěvují děti během 13 předvánočních nocí, a dobrácký majitel vánoční kočky Gryla, což je postava podobná obávanému trollovi. V moderní době se kočka Yule stala spíše kulturním symbolem a často se objevuje ve vánočních dekoracích a příbězích. Islanďané ji neberou jako vážnou hrozbu, ale spíše jako svéráznou a zajímavou součást místního svátečního folkloru.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.
