Většinu zaměstnanců, kteří se starají o vesnici Neratov, tvoří lidé s postižením. To místu dodává specifický charakter. Za projektem stojí Sdružení Neratov, které se ruku v ruce s handicapovanými podílí na obnově kdysi vysídlené pohraniční obce. „Neděláme to pro ně, ale s nimi,“ vysvětlují lidé ze sdružení, jaké je motto jejich společného úsilí.
„Metr, svetr, metr, svetr,“ opakuje s neskrývanou radostí asi dvanáctiletý Matouš, zatímco rukou ukazuje na obrázkové kartičky rozložené před ním na školní lavici. Všechnu svou energii soustřeďuje na správnou výslovnost. Pak se hlasitě rozesměje. V Základní škole speciální Neratov je jedním z mála žáků, kteří celkem srozumitelně mluví, i když si u toho šlape na jazyk a občas plete slova. „Rozmluvil se až u nás,“ říká ředitelka školy Bronislava Havlíková o chlapci, který ještě před pár lety neuměl verbálně komunikovat a dnes je jedním z nejupovídanějších dětí ve škole.
Někteří Matoušovi spolužáci podobnou hru s kartičkami zvládnou, jiní se dorozumívají znakováním nebo ukazováním na piktogramy. Jsou tu i téměř nepohyblivé děti, ty během vyučování cvičí pomocí speciálních pomůcek hrubou nebo jemnou motoriku.
Potom se jde zpívat. Celá škola se shromáždí ve vstupní hale a za kytarového doprovodu charismatického pedagoga nacvičuje písničku na chystané vystoupení. Nechybí u toho výskání a hlasité břinkání na poklice. Mluvit, chodit, vidět nebo slyšet umí jen někteří, vyjadřovat radost ale dokážou všichni.
Vybydlená vesnice se proměnila
V Bartošovicích v Orlických horách, jen malý kousek od česko‑polské hranice, není speciální škola náhodou. Sídlí tu Sdružení Neratov a lidé s handicapem jsou tu už více než třicet let zapojeni do obnovy života ve vysídlené pohraniční obci Neratov, kde se začátkem devadesátých let vytvořila živá komunita kolem opravy zříceného kostela. Majestátní chrám s dnes už proslulou skleněnou střechou se tu stal symbolem myšlenky, že všechno rozbité se dá opravit a že každý člověk může být užitečný. To první platí o vesnici poznamenané poválečným odsunem obyvatel, to druhé o lidech s fyzickým nebo mentálním postižením, kteří zde dnes vyrůstají, pracují, starají se o návštěvníky a dodávají místu neobyčejně vlídnou atmosféru. „Magické místo. Já to tam miluju,“ píšou fanoušci Neratova na sociálních sítích. A myslí tím nejen kostel a divokou okolní přírodu, ale také přívětivou komunitu, která o poutní místo pečuje. A která je z velké části tvořena právě lidmi se zdravotním nebo jiným znevýhodněním.
Sociální práce byla v Neratově spojená s obnovou vesnice hned od začátku. Sdružení Neratov tu nejdřív začalo zaměstnávat lidi s postižením v zázemí pro návštěvníky, tedy v prádelně, ubytovně, hospodě a obchůdku. Postupně se činnost rozšiřovala na řemeslné chráněné dílny, zahradnictví, pivovar a další pracoviště nejen v Neratově, ale i v okolí. Vzniklo zde chráněné bydlení, denní stacionář a také speciální základní škola, která příští rok oslaví deset let od svého založení.
Kapacita školy je 24 žáků, aktuálně jich sem chodí 21 a rozděleni jsou do čtyř tříd. „Máme tu děti se středně těžkým, těžkým i hlubokým mentálním postižením, děti s poruchami autistického spektra, děti s kombinací mentálního postižení se smyslovými vadami, nevidomé i neslyšící. Ještě se nám nestalo, že bychom nějakého žáka nemohli přijmout kvůli závažnosti jeho postižení,“ říká ředitelka Havlíková. Škola usiluje o to, aby žáci mohli trávit čas v podnětném prostředí mezi svými vrstevníky a dokázali se v rámci svých možností co nejvíce osamostatnit. A zároveň se snaží odlehčit rodičům, kteří o ně doma pečují. Díky napojení na Sdružení Neratov však nabízí lidem s postižením ještě jednu důležitou věc a tou je perspektiva jejich budoucího uplatnění.
Žáci totiž vyrůstají v úzkém kontaktu s ostatními pracovišti sdružení, a když jim to zdravotní stav dovolí, mohou po ukončení školní docházky najít zaměstnání v nedalekých chráněných dílnách. Nebo využít služeb denního stacionáře, případně chráněného bydlení. V každém případě zůstanou v kolektivu známých lidí, k nimž mají důvěru, a v prostředí, které mají rádi. „Je pro ně velmi důležité, aby nepřišli o své kamarády a o svůj svět, kde je jim dobře,“ potvrzuje Havlíková. Dává jim to také smysluplnou náplň života. Jsou tu nejen opečovávaní, ale i doopravdy užiteční. A v zázemí, které jim Sdružení Neratov poskytuje, mohou – pokud chtějí – zůstat vlastně celý svůj život.
Serepetičky neděláme
Nejbližší pracoviště je od školy vzdálené jen asi čtyři sta metrů. Jmenuje se Kopeček a je to třípatrová chalupa, kde se nachází stylový obchůdek a chráněné dílny. Keramická, tkalcovská, šicí a košíkářská. „Pracuje tu 35 lidí, z toho 28 handicapovaných,“ představuje podnik jeho vedoucí Romana Bukáčková. Ta spolu se svým manželem přímo na Kopečku už šestnáct let i bydlí.
V keramické dílně hraje rádio, jeden pracovník tu právě pečlivě smirkuje povrch hrnků, ostatní jsou zrovna na obědě. V policích kolem stěn jsou vyrovnané hliněné nádoby, které čekají na dekoraci a glazuru. „Vyrábíme tu dva druhy keramických výrobků. Jeden se odlévá do sádrových forem a druhý se vytáčí na hrnčířském kruhu,“ popisuje Bukáčková. Nikdo ze zaměstnanců sem přitom nepřišel jako profesionální keramik, všichni se řemeslo naučili až tady. V dílně vznikají užitkové dárkové předměty, jako jsou džbánky, misky, květináče nebo formy na bábovku. Ty se pak prodávají v obchůdku zde v Bartošovicích nebo v nedalekém Neratově. „Když ale přijde velká firemní zakázka, třeba na několik stovek hrnků, všichni opustí svoji práci a dělají to, co je potřeba vyrobit,“ dodává Bukáčková.
Objednávky dárkových předmětů pro firmy se začaly kupit poté, co Sdružení Neratov získalo jako člen Asociace veřejně prospěšných organizací značku České kvality. „Některé firmy na to hodně dbají a objednávají si jen zboží, které má tuto certifikaci. Je pro ně zárukou, že spolupracují s renomovanou organizací,“ vysvětluje finanční ředitel sdružení Antonín Nekvinda, který nás chráněnou dílnou provází. Sdružení je kromě toho také držitelem značky Originální produkt Orlické hory, která se vztahuje na keramické výrobky, košíky a řemeslné pivo Prorok.
„Vsadili jsme na užitkovost. Neděláme žádné serepetičky, ale vyrábíme praktické věci,“ zdůrazňuje Bukáčková. Nechce, aby si návštěvníci kupovali od Sdružení nepotřebné zboží jen kvůli tomu, aby přispěli na dobrou věc. „Když nás chce někdo podpořit, ať si koupí něco, co mu bude sloužit,“ dodává.
I nároky na zaměstnance jsou v tomto smyslu důsledné, jak popisuje šéfka chráněných dílen: „Od každého zaměstnance požadujeme, aby byl schopen samostatné práce. V dílnách je vždy asistent, který handicapovaným pomáhá, ale každý musí umět pracovat sám.“ Propouštět sdružení nemuselo ani během pandemie nebo finanční krize, pracovníci ale byli nuceni se přizpůsobit měnícím se podmínkám provozu a místo práce v jídelně třeba dočasně pomáhat v montážní dílně.
Na chráněném pracovišti se uplatní lidé s různými handicapy. Pracuje tu například zaměstnankyně, která má po mozkové obrně částečně nefunkční ruku, přesto ale dokáže vyrývat do keramiky nádherné dekorace. „O práci s postiženými lidmi se někdy vyprávějí pohádky, ale pravda je taková, že tu řešíme stejné problémy jako každý jiný pracovní kolektiv. Občas jsou mezi nimi žabomyší války, občas si to tu někdo chce jen tak odsedět… V tom nejsou jiní než ostatní zaměstnanci,“ shrnuje zkušenosti s handicapovanými pracovníky Nekvinda. A Bukáčková potvrzuje, že v tomto ohledu nemají ani žádné zvláštní výhody. Kdo nechce pracovat, toho klidně propustí.
Přijeď, podívej se, pochop
Sdružení Neratov má v současné době více než 230 zaměstnanců, z toho 170 handicapovaných. „Celkem máme asi dvanáct středisek,“ představuje různá pracoviště sdružení jeho finanční ředitel, když se přesuneme na místo, kde všechno začalo, do Neratova. Od místní restaurace U Proroka velkou část z nich vidíme před sebou jako na dlani. Pod svahem, na kterém stojí neratovský kostel Nanebevzetí Panny Marie, jsou dvě chaty pro ubytování poutníků, jídelna, prádelna a informační centrum. Dole u křižovatky se krčí hospoda s obchůdkem a naproti ní je malé zahradnictví a pivovar. Za ním už teče Divoká Orlice, která tu tvoří přirozenou hranici mezi Českem a Polskem. „V Neratově se všechna práce točí kolem servisu pro návštěvníky. V Bartošovicích jsou pak řemeslné dílny, kde se vyrábí dárkové předměty. Kromě toho máme ještě jedno chráněné bistro v Žamberku. A několik montážních dílen, kde děláme jednoduché manuální práce,“ vypočítává Nekvinda. Rozmanitost činností podle něj dobře pomáhá rozmělnit finanční riziko sociálního podnikání, což se potvrdilo především během pandemie.
Na svou hlavní činnost, kterou je provoz chráněného bydlení a denního stacionáře, si musí Sdružení Neratov z velké části vydělat samo. V minulém roce mu vlastní tržby pokryly více než polovinu celkových nákladů, čtvrtinu pak financovalo ze státního příspěvku na chráněný trh práce a asi desetinu pomocí darů. „Chtěli bychom dosáhnout toho, aby náš přínos byl kolem 75 procent. To by pro nás znamenalo velkou ekonomickou soběstačnost, včetně vytváření rezerv,“ prozrazuje své ambice Nekvinda. Byznysově jsou podle něj nejlépe nastavené montážní práce, kde jsou jasné zakázky, jasná pracovní činnost a silní strategičtí partneři. Když není zrovna pandemie, vydělá si na sebe i ubytování a hospoda. Pivovar by byl bez zátěže úvěru plusový, v současnosti se pohybuje kolem nuly. Provoz prádelny a zahradnictví se naopak ekonomicky nevyplatí, v mozaice činností má ale svoje místo.
Stáhněte si přílohu v PDF
Právě dlouhodobá perspektiva a slušná ekonomická soběstačnost se líbí firmám, které Sdružení Neratov podporují. „Vnímají nás jako partnera, který nemá jen nataženou ruku, ale dokáže si na některé mimořádné investice vydělat sám,“ komentuje spolupráci s firemními dárci Nekvinda. Ani současná ekonomická krize podle něj nezpůsobila citelný úbytek donátorů nebo snížení jejich darů. „U jedné firmy se dokonce stalo, že nám poslala peníze už v únoru, protože měla obavy, že na konci roku už by na to nemusela mít. Řekli si, že nás radši podpoří hned,“ vypráví s úsměvem.
Oficiálnímu fundraisingu se sdružení moc nevěnuje. Využívá raději osobní zkušenost lidí, kteří přijedou Neratov zažít. „Máme to nastavené takhle: přijeď, podívej se, pochop,“ popisuje Nekvinda. Ze zkušenosti ví, že manažeři firem rychle porozumí tomu, jak sdružení funguje a zda si zaslouží jejich důvěru a podporu.
K návštěvě ostatně zve celá vesnice, která za posledních třicet let vyrostla doslova z trosek. Svah vedle cesty vedoucí ke kostelu je osázený jabloněmi, králíkárny a voliéry lákají děti k prohlídce malého hospodářství, od záhonů se zeleninou zdraví návštěvníky mladá zahradnice a před hospodou i pivovarem postávají dobře naladění milovníci místního piva Prorok. Kostel se nikdy nezamyká. Otevřené je tu nejenom nebe prosvítající jeho skleněnou střechou, ale i dveře všem lidem, kteří chtějí poznat příběh Neratova a nechat se jím oslovit.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Byznys pomáhá.
