V českých rodinných firmách dochází ke generační obměně. Ti, kteří během bouřlivých devadesátek firmy budovali, teď předávají otěže svým dětem. Právě tyto menší a středně velké firmy přitom tvoří páteř české ekonomiky – 90 procent soukromých podniků jsou právě ty rodinné. Nejen o tom, jak se daří dosazovat děti do ředitelských křesel rodičů, byla řeč v předvánoční debatě Hospodářských novin.

„Představa, že táta zacinká klíči od firmy, tu mi předá, zaměstnanci mě budou brát a hned mi říkat šéfe, je vtipná,“ říká Jiří Vašíček z firmy Colorprofi. Jiří patří do druhé generace šéfů, které tato firma má. Aby se ale v byznysu neztratil, připravoval ho otec odmlada. „Začínalo se s brigádami. Tam mě táta přivedl k dalším zaměstnancům a vedoucímu dal pokyny, aby speciálně na mě byl obzvláště tvrdý,“ s úsměvem vzpomíná mladý muž na dobu, kdy ve firmě svého otce sám začínal. Podle Vašíčka mělo takové jednání smysl. Když po letech společnost od svého táty přebíral, přesně věděl, jak funguje, kde jsou její slabá místa nebo jak firmu provést i těžšími roky. Že ale takové časy přijdou hned první rok, kdy Jiří Vašíček firmu od otce přebere, sám nečekal. „Byl to křest ohněm. Ale ty těžké časy člověka zocelí,“ vzpomíná Vašíček s poněkud trpkým úsměvem na rtech na dobu před patnácti lety, kdy se trhy prohnala celosvětová hospodářská krize. 

Naopak Jitku Hurábovou ještě předání vlastní firmy jejím dvěma synům čeká. Energická žena v předdůchodovém věku přitom nepůsobí, že by z čela společnosti plánovala v brzké době odejít. „Synové mi začali pomáhat už během studia na vysoké škole. Z té pomoci se pak vytvořila trvalá spolupráce. Zjistili jsme, že je nám tak fajn,“ popisuje práci s vlastními potomky Jitka Hurábová, majitelka a zakladatelka společnosti LD Seating. Práce s vlastní rodinou podle ní vyžaduje preciznější starost o vztahy. Aktuální rodinné rozpoložení se totiž velmi snadno dokáže přelít i do atmosféry na pracovišti.

Když šéf neumí odejít 

Obě strany – ať už ti, kteří z firmy odchází, nebo naopak ti, kteří přebírají otěže – se ale shodují na jednom: aby změny proběhly bezbolestně, je dobré komunikovat a mluvit i o vizích, které by zakladatel rád předal. Takové vize chtěl znát od majitelů rodinné firmy Gatema Holding Stanislav Sýkora, který v současnosti ve společnosti působí jako výkonný ředitel a předseda představenstva. Jeho cesta do čela Gatema Holding ale nebyla stejná jako v předchozích případech. Jeden z původních majitelů zemřel, a tak rodina hledala někoho, kdo by dokázal zachovat současný přístup a zároveň firmu dál posunul. V rodinných řadách na nikoho takového zbylí zakladatelé nenarazili, a tak volba padla na Stanislava Sýkoru. Sami majitelé přitom dál zůstávají v pozadí firmy. „Směrem k zakladatelům působím často i jako takový mentor. Chci po nich, aby mi řekli, jak by podle jejich názoru měla firma vypadat za 10 let, co od toho očekávají,“ popisuje Sýkora společnou komunikaci.

Úskalí předání podniku se ale podle odborníků skrývá především ve správném načasování. Pokud zakladatel zůstává v šéfovské roli příliš dlouho, rozhodnou se často jeho děti realizovat své sny a plány jinde. Když pak chce majitel odejít a společnost předat, nemá už komu. „Zakladatelé často nemají trpělivost. A i když tu firmu předají, tak se do ní vrací a mají pocit, že to dělají nejlépe. Nedávají prostor novému vedení,“ shrnuje zkušenosti ze svého byznysového okolí Stanislav Sýkora. „Původní majitelé jsou často velmi silné osobnosti a nechtějí, aby někdo vedl firmu jinak, než ji vedli oni sami,“ dodává.

 I přes riziko střetů s novým vedením si tak část zakladatelů i po odchodu ponechává právo posledního slova. Podobnou zkušenost má i Boris Láník. Stejnojmennou společnost vybudoval jeho otec před desítkami let. Podnik už před lety předal svým třem synům, když jde ale do tuhého a má pocit, že by měl říct svůj názor, zasáhne. „Na každodenní bázi do vedení firmy nepromlouvá ani nezasahuje. Ale náš otec si zachoval právo veta. Když vidí, že loď pluje špatným směrem, tak se ujme kormidla a kurz opraví,“ vysvětluje Boris Láník ze společnosti Lanik. 

Region jako rodina

Úskalí, které rodinné firmy v poslední době často řeší, se ale skrývá nejen v předání otěží a výchově další generace šéfů, ale také vlastních zaměstnanců. Jak firmy během uplynulých dekád rostly, bobtnala taky základna jejich pracovníků. Právě středně velké firmy proto o to silněji kladou důraz nejen na jejich pracovní pohodu, ale taky na provázanost s regionem. „My jsme s tím regionem absolutně spjatí a myslím si, že všichni se snažíme s ním nějak spolupracovat, podporovat ho. Jsme jeden organismus,“ naráží Jitka Hurábová z LD Seating na fakt, že všechny zmiňované firmy působí na Boskovicku. A protože jde o poměrně malou lokalitu, znají se navzájem nejen šéfové podniků, ale dobrý přehled mají také o pracovnících, kteří v oblasti žijí a do podniků denně dojíždí. „Na Boskovicku funguje komunita personalistů, kteří se s námi průběžně scházejí. Navíc si takto velmi snadno zjistíme reference na lidi, kteří se k nám do firem hlásí. Zvedneme telefon a zavoláme si,“ říká Jiří Vašíček z Colorprofi.

Že se doba změnila a firmy si pomáhají, potvrzuje i Boris Láník. „V devadesátkách si každý hrabal na svém písečku, teď si spíš pomáháme,“ krčí rameny Láník. Vůbec nejvíc se pak sounáležitost mezi firmami v regionu ukázala během koronavirové pandemie. Společnosti se tak podle všech čtyř šéfů nevnímají jako konkurence, ale spíš jako přátelé, kteří musí spolupracovat nejen proto, že díky tomu sami profitují, ale především kvůli svým zaměstnancům.

Partnery debaty jsou společnosti Colorprofi, Gatema Holding, Lanik a LD Seating.