Sbohem, sestřenice a bratranci. Struktura rodin se do konce století zcela změní

Demografie je osud. Jestliže platí tento poněkud zlověstně znějící výrok, jehož autorství je připisováno francouzskému filozofovi Augustu Comtovi, osud lidstva se na konci tohoto století zásadně promění. Předpokládá se, že právě kolem roku 2100 se populační růst lidstva na Zemi uzavře a skončí tak statisíce let trvající období, kdy se náš druh postupně rozrůstal a opanoval v podstatě veškeré kouty planety Země. Naplní‑li se tyto předpoklady, bude to mít pro společnosti na celém světě významné důsledky. A jak se ukazuje, jeden ze zásadních dopadů pocítí rodiny.

Jak tvrdí studie nedávno publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, demografickým osudem rodin celého světa bude jejich postupné (někdy ale poměrně rychlé) zmenšování a změna jejich struktury. Autoři studie, Diego Alburez‑Gutierrez z Institutu Maxe Plancka pro demografický výzkum v Rostocku společně s Ivánem Williamsem z Univerzity v Buenos Aires a Halem Caswellem z Amsterdamské univerzity, pro svou analýzu použili model, který procházel data světových populačních výhledů OSN.

„Používáme matematické modely, které představují vztah mezi člověkem, jeho předky a jeho potomky v daném časovém období. Model poskytuje průměrné rozložení věku a pohlaví pro různé typy příbuzenských vztahů pro každý kalendářní rok,“ uvedl Alburez‑Gutierrez pro web společnosti Maxe Plancka pro rozvoj vědy, což je nevládní a nezisková asociace německých výzkumných ústavů.

Výsledky jejich výpočtů ukazují, že rodiny budou koncem století mnohem menší než v minulosti. V celosvětovém měřítku vědci odhadli, že 65letá žena žijící v roce 1950 měla ve své širší rodině 41 žijících příbuzných. Do sčítání jsou zahrnuta pravnoučata, vnoučata, děti, neteře, synovci, bratranci a sestřenice z prvního kolene, sourozenci, rodiče, tety, strýcové, prarodiče a praprarodiče. Jak se ukázalo, do roku 2100 bude mít taková žena jen 25 příbuzných.

„Očekáváme, že celková velikost rodin bude trvale klesat ve všech regionech světa. Největší pokles oče­káváme v Jižní Americe a Karibiku,“ říká Alburez‑Gutierrez. Zatímco v roce 1950 měla tamní průměrná 65letá žena 56 žijících příbuzných, do roku 2095 by měl tento počet klesnout na 18,3 příbuzného, což představuje 67procentní pokles.

Ještě výrazněji se během zmíněných 150 let změní rodinné podmínky 65leté ženy žijící v Číně. Zatímco v roce 1950 měla 61 žijících příbuzných (včetně 21 bratranců a sestřenic a 15 vnoučat), dnes má stejně stará žena 49 příbuzných a v roce 2100 jich bude mít jen 14. Čína je v tomto ohledu samozřejmě specifická. Předpokládá se, že kvůli následkům desítky let trvající politiky jednoho dítěte, chabému hospodářskému růstu, vysokým nákladům na výchovu dětí a téměř neexistující mezinárodní imigraci klesne počet obyvatel Číny z dnešních 1,4 miliardy na méně než 800 milionů v roce 2100.

Daleko menší dopady by měly pocítit rodiny v Severní Americe a Evropě, které jsou již nyní poměrně malé. Zde měla žena ve věku 65 let v roce 1950 přibližně 25 žijících příbuzných, v roce 2095 jich bude mít zhruba 16.

Tento vývoj bude mít samozřejmě důležité společenské dopady. Zatímco v současné době je v řadě míst světa běžné, že se dospělí vnuci, dospělé děti, sourozenci a bratranci starají o seniory, za několik desetiletí takové rodinné zdroje prostě nebudou existovat. Jak popisují výzkumníci, rodiny se stanou spíše „vertikálními“ než „horizontálními“. Jinými slovy, bude v nich mnohem méně bratranců a sestřenic a o něco více pravnoučat a praprarodičů. Například v Číně tvořili bratranci a sestřenice v roce 1950 okolo 39 procent rodinné sítě novorozence, v roce 2095 už ale budou tvořit pouhých sedm procent jeho příbuzných.

To také znamená, že dospělí ve středním věku ve většině zemí budou pravděpodobně pod rostoucím tlakem. Vzhledem k tomu, že lidé stále častěji odkládají pořízení dětí do pozdějšího věku, věkové rozdíly mezi generacemi se zvětšují. Prarodiče jsou a budou mnohem starší než dříve, a tudíž méně schopní postarat se o vnoučata a pravnoučata. „Například v Itálii se očekává, že průměrný věk babičky 35leté ženy vzroste ze 77,9 roku v roce 1950 na 87,7 roku v roce 2095,“ napsali autoři.

Naopak bude stále běžnější, že senioři budou vyžadovat péči od svých dospělých dětí v době, kdy ty samy vychovávají vlastní malé děti. Tato situace by se mohla stát pro dospělé v nejlepších letech, od kterých se očekává, že budou současně pohánět ekonomiku země, stále neudržitelnější.

Studie proto zdůrazňuje potřebu investovat do systémů sociální podpory, které zajistí blahobyt jednotlivců ve všech fázích života. „Naše zjištění podporují volání po větších investicích do péče o děti a stárnoucí, aby se zmírnila zátěž, již pociťují senioři, kteří mají méně příbuzenských zdrojů, na něž se mohou spolehnout,“ uvedli autoři studie.