Česká cesta, jak cokoli posunout vpřed: Ošulit systém, který jsme si sami vymysleli

Konec dobrý, všechno dobré, řeklo by se. Systém elektronického přihlašování na střední školy nakonec přes počáteční škobrtání celkově nehavaroval, ustál i hackerské útoky. Využila ho drtivá většina rodičů, přihlášek přišlo 143 tisíc. Papírovým přihláškám tak můžeme konečně zamávat jako ozvěně minulého století. Hurá. Jenže nadšení není tak úplně namístě. Celý (ve finále) úspěch ve skutečnosti paradoxně ukázal, co je na české veřejné správě špatně. A co naši zemi brzdí.

Když se podíváme na celý příběh, je to především story úspěšné protisystémové guerilly. Posuďte: Šéf organizace Cermat Miroslav Krejčí to nejdřív zkusil podle pravidel. Uspořádal výběrové řízení na systém přihlášek, vybral dodavatele, jenže tendr nakonec kvůli odvolání jedné z firem zkrachoval. A tak to zkusil po partyzánsku. Sestavil tým, který byl ochotný zkusit připravit systém v nemožném termínu za nemožně málo peněz. Složitý IT produkt, který měly využít desetitisíce lidí, se nakonec dodělával na poslední chvíli u Krejčích v kuchyni, kde na něm kutil i ředitelův nezletilý syn. A klaplo to. Krejčí by měl možná za odvahu a finální úspěch dostat státní vyznamenání, jak teď kdekdo navrhuje. Ale taková partyzánština může být sotva vzorem fungování státu v 21. století.

Aby bylo jasno: To není v žádném případě kritika ředitele Krejčího. Ten skutečně prokázal kreativitu a nasazení, které by jeden ve státních službách pohledal. To, co je třeba kritizovat, je celkový systém fungování veřejné správy. Vadná jsou už neuvěřitelně složitá pravidla výběrových řízení, zatížená lhůtami, byrokracií, nekonečným odvoláváním neúspěšných a strachem vypisovatelů, že jsou jednou nohou v kriminále. Výsledky jsou pak logicky tristní. Všechno hapruje, kulhá a zpomaluje se, což jsme viděli nejen na elektronických přihláškách na školy, ale třeba i na digitalizaci stavebního řízení.

Komentář Julie Hrstkové

Web Cermatu funguje, sláva! Na střední školy se ale stále nemusí dostat každý, kdo na to má

17. 1. 2024 ▪ 2 min. čtení

Další věcí jsou peníze. Všichni volají po digitalizaci všeho, ale když se schopní vývojáři podívají na platy, které jim mohou státní organizace nabídnout, protírají si oči, jestli je to míněno vážně. A když si je protřou a zjistí, že ano, začnou se z plna hrdla smát. Za tak málo peněz jde pro stát pracovat jen totální idealista nebo například nezletilý syn ředitele Cermatu, aby pak jeho otec musel nedůstojně vymýšlet, jak mu poslat aspoň almužnu pár desítek tisíc, protože napřímo to podle státních pravidel nejde. Pak je jasné, že stát musí všechno outsourcovat, což je ve finále dražší, pomalejší a někdy, jak jsme viděli na elektronických přihláškách, řešitelné zase nakonec jen jakousi dobrovolnickou guerillou.

Prostě když to shrneme: Vymýšlíme si tak složitá pravidla a tak nemožné podmínky pro cokoli, že to až připomíná pověstnou Hlavu 22, takže v Česku se standardním způsobem a v rozumném čase ve státní režii nedá udělat skoro nic. Vidíme to na digitalizaci, infrastruktuře, stavbách, na všem, na co si vzpomenete. Před pěti lety to hezky pojmenoval šéf NKÚ Miloslav Kala: Stát je zasukovaný. Kdyby se v Česku všechno dělalo přesně podle pravidel, systém by se zcela zadřel. A ne, není to kvůli EU. Děláme si to většinou sami.

Naší výhodou coby Čechů je samozřejmě to, že jsme kreativní a dokážeme pravidla, která jsme si sami vymysleli, obcházet, najít v nich skulinky, chcete-li, umíme cokoli ošulit. A tak se občas díky kreativním jedincům, jako je šéf Cermatu Krejčí, něco povede a začne to i ve státní správě fungovat. A pak radostně zvoláme: „Výborně! A je to!“

Jenže problémy jsou dva. Zaprvé takto partyzánsky se může povést ošulit byrokratický systém zhruba do úrovně přihlášek na střední školy. V případě složitějších a nákladnějších IT systémů, natožpak třeba staveb dopravní infrastruktury nebo systému zemědělských dotací, to už nejde. A druhý problém: Šulíme tak sami sebe. Na jednu stranu vymýšlíme zamotaná pravidla a na druhou stranu tleskáme, když je někdo obejde. Jaký tohle má smysl? Většina úředníků si nakonec logicky řekne, že v tom žádný smysl není a co by se snažili, když jim v případě neúspěchu snahu každý omlátí o hlavu. Výsledkem je pak pověstná česká věta „nejde to“.

Takže si nakonec můžeme položit otázku, nakolik je funkční stát, který je sám sobě největší překážkou. A pokud v něčem zafunguje, jako se to stalo v případě elektronických přihlášek na střední školy, tak vlastně sám sobě navzdory. Odpověď je jasná: Český stát funguje mizerně. A je zralý na totální rekonstrukci.

(Text je upraveným a rozšířeným komentářem pro ČRo PLUS)