V Česku moc neslavíme svátky. Přesněji řečeno redukujeme je na volno, odjezd na chatu, buřty, pívo, kořalku. To všechno občas proložené aplikací nějakého lidového zvyku z 19. století. Jinak nic. Nemůžu se ubránit myšlence, že to není jen tím, že jsme neteatrální, domácký, v dobrém slova smyslu hobití národ. Ale že je to zejména tím, že máme pramalou ochotu zamýšlet se, co nám velké svátky chtějí říci a jaké nároky by na nás, nedejbože, mohly klást. Což nás paradoxně nikterak neosvobozuje. Ale naopak velmi brzdí.

Ano, předpokládáte správně, že mluvím hlavně o Velikonocích. „Slavíme“ je většinou ve stylu: „Vypadnout z práce, namalovat vejce, omýt okna, odjet na chatu, pohádat se o pomlázce, pár panáků, použít pomlázku, předat vejce, sníst vejce a zase do práce.“ Je to fajn, je „odslaveno“, hotovo. Ale šlo by to samozřejmě i trošičku jinak. Tak aby to mělo i jiný než jen rekreační smysl. Stačilo by opravdu málo: Připustit si, že velikonoční příběh, kvůli kterému koneckonců to rekreační volno máme, má potenciál promluvit i k totálním ateistům.

Jak? Tady je, pokud by byli nějací zájemci, pár možností či námětů pro následující dny mezi kraslicemi.

Zbývá vám ještě 80 % článku

Co se dočtete dál

  • Podléháme v davové mentalitě náladám a nenávisti?
  • Jsme skutečně schopni postavit jiné lidi na roveň sobě samým?
  • Proč jsou Velikonoce příležitostí zahnat slabost, alibismus a tradicionalismus?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.