V Česku moc neslavíme svátky. Přesněji řečeno redukujeme je na volno, odjezd na chatu, buřty, pívo, kořalku. To všechno občas proložené aplikací nějakého lidového zvyku z 19. století. Jinak nic. Nemůžu se ubránit myšlence, že to není jen tím, že jsme neteatrální, domácký, v dobrém slova smyslu hobití národ. Ale že je to zejména tím, že máme pramalou ochotu zamýšlet se, co nám velké svátky chtějí říci a jaké nároky by na nás, nedejbože, mohly klást. Což nás paradoxně nikterak neosvobozuje. Ale naopak velmi brzdí.
Ano, předpokládáte správně, že mluvím hlavně o Velikonocích. „Slavíme“ je většinou ve stylu: „Vypadnout z práce, namalovat vejce, omýt okna, odjet na chatu, pohádat se o pomlázce, pár panáků, použít pomlázku, předat vejce, sníst vejce a zase do práce.“ Je to fajn, je „odslaveno“, hotovo. Ale šlo by to samozřejmě i trošičku jinak. Tak aby to mělo i jiný než jen rekreační smysl. Stačilo by opravdu málo: Připustit si, že velikonoční příběh, kvůli kterému koneckonců to rekreační volno máme, má potenciál promluvit i k totálním ateistům.
Jak? Tady je, pokud by byli nějací zájemci, pár možností či námětů pro následující dny mezi kraslicemi.
Co se dočtete dál
- Podléháme v davové mentalitě náladám a nenávisti?
- Jsme skutečně schopni postavit jiné lidi na roveň sobě samým?
- Proč jsou Velikonoce příležitostí zahnat slabost, alibismus a tradicionalismus?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
