Proč je Česko na fotbalovém Euru totálním outsiderem. A proč přesto může vystoupat až na vrchol

Český fotbalový tým v úterý vstupuje do mistrovství Evropy utkáním s Portugalskem. Jaké má v tomto zápase a hlavně v celém turnaji šance? Když se na to podíváme z byznysového pohledu, zjistíme, že to není beznadějné. Jeden, byť superdůležitý parametr sice vyznívá katastrofálně, ale dva další ho mohou vyrovnat – a možná i přebít. Takže jak jsme na tom celkově?

První parametr je čistě finanční. A podle něj si Češi kdovíjaké naděje dělat nemohou. Když se podíváme na hodnotu hráčského kádru podle webu Transfermarkt, uvidíme, že naše reprezentace je ze všech čtyřiadvaceti týmů, které v Německu nastupují, sedmá „nejlevnější“. Celý náš kádr stojí 187 milionů eur, což je ve srovnání s nejdražšími Angličany skoro desetkrát méně. Co nás může vyděsit možná ještě víc, je to, že významně dražší kádr mají i dva naši soupeři v základní skupině. Turci jsou dvakrát hodnotnější a Portugalci šestkrát. Jen Gruzínci, které máme tendenci považovat za outsidery, se kterými se prostě vyhrát musí, jsou o něco málo lacinější než Češi. Takže jakýkoli optimismus by bylo možné označit za hrubě nedůvodný.

Naštěstí se to ale takto jednoduše počítat nedá.

Kdyby proti sobě nastupovaly jen peníze, musel by Čechy porazit i samotný Jude Bellingham, přičemž by k sobě nepotřeboval ani brankaře. A při vší úctě k této dvacetileté hvězdě Realu Madrid, a v tomto případě anglické reprezentace, si troufnu říci, že by to, ač oceněna na 180 milionů eur, nedokázala.

Další záležitostí je, že útočníci bývají obecně násobně dražší než obránci podobné výkonnosti. Pro představu – náš top útočník Patrik Schick stojí 22 milionů eur, top obránce Ladislav Krejčí „jen“ deset milionů. Takže i mnohem levnější týmy, které sice nemají nic moc útok, ale zato silnou obranu, mohou útočné peníze běhající po trávníku občas vynulovat.

No a třetí důvod, proč z tržní hodnoty hráčů nejde jednoduše odvozovat výsledky týmů: Cenu playerů neurčuje jen jejich aktuální sportovní výkonnost, ale hlavně perspektiva a potenciální výkonnost marketingová. Mladší hráči stejných sportovních kvalit jsou dražší než ti starší. To mimochodem vysvětluje zdánlivě překvapivou skutečnost, že největší evropská hvězda, devětatřicetiletý Portugalec Cristiano Ronaldo je nyní „za babku“. Stojí na přestupovém trhu „jen“ nějakých 15 milionů eur. Důvod je jednoduchý. Nikdo už nepředpokládá, že by mohl zahrát v dalších letech ještě bůhvíjakou fotbalovou muziku. 

Fotbalové Euro 2024

Před lopatou dostal přednost mikrofon. Jak se Zdeněk Folprecht vydal za snem stát se sportovním Leošem Marešem

15. 6. 2024 ▪ 17 min. čtení

Jak vidno, pouhé částky uvedené na Transfekmarktu nejsou všechno. Ale upřímně řečeno – ani ve faktorech, které vztah ceny týmu a jeho předpokládaného výkonu relativizují, nemůžeme spatřovat nějakou velkou naději pro český tým. Finanční rozdíl mezi Čechy a špičkou je opravdu příliš velký. Většina týmů prostě disponuje mnohem kvalitnějším kádrem než výběr Ivana Haška.

Takže je to beznadějné? 

Vůbec ne! 

Z byznysu víme, že kromě čistě finančních ukazatelů jsou podstatné a někdy i podstatnější další momenty. Tím prvním je precizní a dokonale dodržený plán. Tak jako z mizerných výchozích podmínek lze ve výjimečných případech vybudovat úspěšnou firmu, lze i z nic moc fotbalového týmu ve výjimečných případech udělat tým mistrovský. Stalo se to v historii evropských šampionátů už několikrát, přičemž jsme z toho někdy profitovali, jindy na tom zase ztratili.

V roce 1996 v Anglii se dokonale zorganizovaný český tým probránil až do finále. V roce 2004 se pro změnu probetonovali k vítězství Řekové, když v semifinále vynulovali asi nejlepší český výběr historie v čele s Pavlem Nedvědem. Z toho plyne, že když bude český tým disciplinovaný, může i bez hvězd, které stojí víc než roční rozpočet Liberce nebo Olomouce (tím myslím celých měst, ne fotbalových týmů), dojít dál, než by se čekalo.

Druhou naději můžeme spatřovat v entuziasmu. Z historie opět víme, že nadšení pro věc mnohdy rozhodne o úspěchu, ať už v byznysu nebo politice. Kdo by třeba v osmdesátých letech minulého století vsadil na vcelku nevýznamnou garážovou firmu Billa Gatese? Ve fotbalové Evropě máme ekvivalent ve vítězství týmu Dánska v roce 1992, což byla parta, která původně přijela vlastně na dovolenou, ale šla dál a dál, až ve finále porazila Němce. Máme samozřejmě i aktuálnější příklad i z jiného sportu: Kdo ještě před dvěma měsíci čekal, že Česko vyhraje hokejové mistrovství světa?

Realisticky vzato, když vezmeme v úvahu všechny výše uvedené faktory, tak pohár pro vítěze fotbalového mistrovství Evropy 14. července v Berlíně asi naši hráči nezvednou. Ale legrace, jakož i hrdosti si můžeme na fotbalovém Euru užít o hodně víc, než by se z pouhých finančních ukazatelů zdálo.