Když dokončím velký obraz, většinou ho otočím čelem ke stěně

Nazvat vás malířem by bylo velmi málo. Jak byste charakterizoval svoje umění, kdo je Adam Kašpar? Jste víc geologem, astrologem, amatérským znalcem přírodních věd…?

Každé označení nebo určení sebe sama je zavádějící a v čase se mění. Asi bych se ani sám nechtěl zařadit do nějaké škatulky. Ale je pravda, že finální obrazy tvoří jen část toho, co považuji za svou práci, své umění. Studium přírodních věd tam spadá také, stejně jako zkoumání vlastních vnitřních světů a způsobů, jakými jako člověk přistupuji k přírodě. Obrazy jsou jen špička ledovce, nebo jak jednou hezky napsal Karel Stibral – jen vedlejší produkty mého zkoumání přírody.

Jste známý tím, že hodiny pozorujete místo, které chcete namalovat. Co se při takovém pozorování dozví člověk o sobě?

Pozorování přírody je do nějaké míry vždy pozorováním sebe sama. Nakonec totiž, když člověk zaměří svou pozornost a ,,propadne“ se hluboko do věcí, začne být obtížné rozeznat hranici mezi pozorovatelem a pozorovaným. Kde končím já a začíná les? Ta hranice není ani zdaleka tak ostrá, jak si obvykle myslíme. Svět prostupuje mě a já prostupuji svět, navzájem se ovlivňujeme. A přece je tu pořád malé omezené vědomí, které si říká Adam Kašpar a racionálně ví, že není kapradinou v mechu. Ale racionálno je jen malou částí lidského vědomí. Možná je to právě taková špička ledovce jako ty obrazy.

Stalo se vám někdy, že jste pozoroval místo, které jste nedokázal zachytit v obraze? Nebo vám přišlo natolik výjimečné, že byl osobní prožitek silnější?

Prožitek je vždycky silnější. Příroda je absolutní zjevení, nejde pochopit nebo dokonale zobrazit. Čím hlouběji se člověk dostává, tím větší propast se pod ním otevírá. Obrazy, slova, cokoliv, čím zkouším vyjádřit svoji zkušenost s ní, je nemotorné, omezené a má jen dočasnou platnost. Takže ano, to se mi děje pořád – ale přesto mám tu touhu promluvit o nevyslovitelném a tím se vyznat z velké lásky k věcem, které nás tak samozřejmě obklopují na každém rohu, že je už ani nevidíme. Játrovky ve spárách chodníku, tlející klády u potoka, nicotnosti, které jsou pro mě zároveň dřímající mocnosti.

Arthur Conan Doyle řekl, že „Svět je plný samozřejmostí, kterých si jakživ nikdo nevšimne“. Když jsem byla poprvé na vaší výstavě, měla jsem pocit, že mohu do vašich obrazů vstoupit jako do dalšího světa. Každý z těch obrazů pro mě byla hodina přírodních věd. Kdo si vaše díla kupuje?

Jestli vás moje obrazy přiměly dívat se na přírodu aspoň trochu jinak, pak splnily svůj účel a mám z toho radost. Co se týká zájemců a sběratelů, jde o tak široký okruh lidí, že se nedá moc zobecnit. Moje obrazy si kupují úplně obyčejní lidé, z nichž někteří si pořídí právě ten jeden obraz, s nímž chtějí žít. Ale také velcí sběratelé, kteří své sbírky systematicky budují. Samozřejmě i všichni mezi tím.

Vaše diplomová práce se týkala Jeseníků, našel jste v nich i místo pro život. Máte tam pořád co objevovat?

Ano, to rozhodně. Krajina se jen tak nevyčerpá. Moje diplomka byla věnovaná hlavně geologii Jeseníků, která je sama o sobě ohromně zajímavá, ale je tady toho pro mě mnohem víc co objevovat. Fragmenty starých horských lesů a rokle řek, vzácné druhy vrcholového bezlesí, staré stromy v krajině nebo relikty ledovcové krajiny na severu. Hlavně jsou ale Jeseníky krajinou, která mi velmi dobře odpovídá, mám pocit, že do ní zapadám jako dílek skládačky, a cítím se tu doma, ačkoliv odsud nepocházím.

Adam Kašpar (31 let)

Patří mezi nejtalentovanější osobnosti současné české realistické malby. Už v době studia na Akademii výtvarných umění zaujal sběratele i kurátory.

Při své tvorbě kromě plátna a štětců používá i fotoaparát, mikroskop nebo dalekohledy k pozorování vesmírných těles. Jeho silným tématem je krajina prostá jakéhokoli zásahu lidské existence. Více na www.adamkaspar.cz

Zajímají vás ekosystémy, do kterých nezasahuje lidská ruka. Jak se díváte na to, jak se lidé k přírodě staví. Dolní Morava, Krkonoše – to jsou místa, kde je lidská ruka čím dál viditelnější. 

Žijeme ve zcela kulturní krajině, bohužel. To, čemu v rámci střední Evropy říkáme příroda, přírodou v pravém slova smyslu není. Třeba 95 procent lesů u nás nejsou ani ekosystémy, jsou to prostě plantáže na dřevo, kterým jsme si zvykli říkat les. Pak veřejnost nese dost nelibě, když přijde kůrovec, požár, polom… to jsou ale všechno věci, které do skutečného lesa patří. Jsou naprosto v pořádku, jen vnáší do té uspořádané, organizované kulturní krajiny prvek divokosti a chaosu. To se valně nelíbí a pak se křičí tu na lesníky, tu na ochranáře, problém je ale jinde.

Les potřebuje divokost?

Často používám termín divočina a zjistil jsem, že je dost špatně přijímaný a chápaný. Mockrát už mi někdo vysvětloval, že u nás přece žádná divočina není, všude už člověk zasáhl. Ale pro mě divočina není jen panenský prales, ale i rumiště na kraji Prahy s dvoumetrovými kopřivami. Divočina je každé místo, kde nad organizovaností kulturní krajiny začíná převládat chaos. Respektive ono to vypadá jako chaos, ale je to mnohem hlubší druh řádu než smrčky v řádcích. A to je kvalita, kterou v přírodě hledám, maluju a uctívám.

Vaše tvorba se netýká jen krajiny, ale světa jako celku. Americký astronom Robert Clark říká, že hvězdné nebe je tu pro každého. Tisíce hvězd, z nichž mnohé jsou větší než naše Slunce, v nás vzbuzuje pocit vlastní malosti. Jak vypadá ve vašem pojetí pozorování nebe?

Hned na začátek musím říct, že hvězdné nebe už zdaleka není pro každého. Obloha bez světelného smogu je velevzácná věc a sám jsem ji v životě viděl tak dvakrát. Od nějakých třinácti mě strašně baví vizuální pozorování vesmíru. Postupně jsem si pořizoval větší a větší dalekohledy, ale vždy jen optické. Nepoužívám při pozorování žádné zobrazovací metody a opravdu si jen soustavou čoček prodlužuji oko. Časem jsem začal vesmír, tak jak vypadá v dalekohledu, i malovat. Ono je to totiž úplně něco jiného než astrofotografie. Mnohem jemnější, subtilnější a podle mě krásnější. Když vidím barevné fotky z Webbova teleskopu, vlastně musím říct, že se mi nelíbí, ačkoliv uznávám jejich vědeckou hodnotu. Přijde mi to přepálené a nevkusné. Znám tyto objekty v dalekohledu a takhle prostě nevypadají. Takovým prozatímním vyvrcholením mého astronomického cyklu byla velká výstava Bright Stellar Core v galerii Kvalitář.

Co zažíváte po dokončení obrazu? Je to radost z dokončené práce, nebo naopak smutek z loučení? Jaké to vůbec je, rozloučit se s takovým obrazem?

Upřímně, když je to velký obraz a dělal jsem na něm dlouho, většinou ho otočím čelem ke stěně a jsem rád, že mám od něj pokoj. Celý ten proces je někdy strašně vyčerpávající a nevím, jestli to někdy třeba návštěvníkům výstavy dojde. Namalovat třímetrový obraz, to není takové odpolední malováníčko, ale práce náročná fyzicky i duševně. Až třeba za pár měsíců nebo půl roku ho můžu zase vytáhnout a podívat se na něj s klidem a radostí z toho, co se podařilo, a smířlivě k tomu, co tak dobře nevyšlo. U menších obrazů, třeba plenérů, se někdy stává, že to splyne tak samo, s lehkostí, ale taky ne vždy.

Byly obrazy, se kterými jsem se nechtěl loučit a pár jsem si jich i nechal. Zároveň z dlouhodobého hlediska mám teď sice nějaké favority, ale za rok to budou zase jiné, nové obrazy. Takže nemá moc smysl je z nějakého sentimentu držet. To, co já mám z celého malování, je proces, který je sice náročný, ale taky krásný a někdy hluboký. To je moje odměna. Nepotřebuju držet i ten artefakt. No, a nakonec přichází obchodní stránka věci, kdy mi prodané obrazy umožňují živit sebe i rodinu a dál se věnovat umění.

Ještě mi u vašeho přístupu ke krajině jako celku chybí písemné vyjádření. Píšete si deníky? Pokud ano, uvažoval jste někdy o tom, že je uvidí i veřejnost?

Sice ne nějak systematicky a pravidelně, ale píšu. Obecně rád formuluji myšlenky ať už jen sám pro sebe, nebo v rámci rozhovorů a textů do katalogů a knih nebo třeba komentovaných prohlídek výstav. Myslím, že kdo se po tom bude pídit, různé mé texty a vyjádření najde.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Na čem teď pracujete. Je nějaká výstava v přípravě?

Ano, připravuji další velkou výstavu v Praze. Pravděpodobně by to mělo být v průběhu příštího roku, opět v galerii Kvalitář. Tentokrát se zaměřím na výtrusné rostliny a vůbec počátky suchozemského života na zemi. To bude ta vnější linka výstavy. Vnitřní by měla být o nějakém přiznání se k osobnímu mýtu, nebo jak to nazvat. Z probíhajících výstav je možné navštívit Ve stínu stromů v Severočeské galerii v Litoměřicích, kde mám dva velké obrazy, výstavu Poklady země v Muzeu v Novém Jičíně, kde jsou velké geologické formáty, a nakonec mou samostatnou výstavu The ore of vision, která bude až do příštího roku k vidění v Residenzschloss v Drážďanech jako doprovodná k velké výstavě Caspara Davida Friedricha. 

Ještě na závěr: Kdy nastává největší harmonie a klid ve vaší krajině vnitřní?

Asi když sedím s šálkem dobrého čaje v podzimním lese nebo koukám na hvězdné nebe ve tři ráno, když celý svět spí. To je moje odměna.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.