Nerespektuji hry na ceny a dělám si, co chci, říká jeden z nejžádanějších umělců Česka Krištof Kintera

V jednom rozhovoru jste o sobě kdysi řekl, že jste chronicky nevyléčitelný workoholik. Je tomu tak stále?

Ano je, ale už nejsem na všechno sám, takže ta diagnóza není tak bolestivá.

V devadesátkách jste bral umění na procházku. Pro mě představují dobu, kdy bylo možné skoro všechno. Udělal byste to i dnes?

Mám pocit, že se ty devadesátky trochu mytizují. Podobně jako je tomu u něčeho v šedesátých letech. Ale samozřejmě časy se mění, doba se mění a my s ní. TO je támhle pod stolem. Je už starší, ale stále mě provází. Na procházky už nechodí, jenže za to můžu já. Kdybych byl důsledný, chodil bych ho venčit. Je to pro mě takový průvodce a něco, co skutečně odkazuje k roli jakéhosi partnera, což jsem od té sochy očekával. Jak je vidět, svoji úlohu stále plní, i když je mu už přes třicet let. Mám teď pro něho dokonce nabídku. Měl by hrát ve filmu. Bude mít docela důležitou roli, takže se blíží zase chvíle, kdy ho vezmu na procházku.

Jak se TO dostalo k roli?

Produkční společnost Negativ přišla s nabídkou natočit o mně film. To mě trochu zaskočilo, protože mě nikdy nenapadlo, že bych na něčem takovém měl pracovat. Na začátku se mělo jednat o dokument o Kinterovi. To se mi úplně nezdálo. Takhle klasicky televizně se mi to dělat nechtělo. Na filmu už se ale pracuje a zatím z toho vychází taková obrazová esej, která by měla mít jiné parametry než jen nějaký dokument o umělci. Bude to spíš zamyšlení a rozvádění témat, která se řešila přes některé moje práce a realizace. Film by měl navíc nabídnout rozšíření mentálního pole – co ty věci, práce a sochy v sobě už měly.

Chápu to tak, že si určujete sám, jak se bude film vyvíjet?

Opravdu vybočuje z formátu dokumentu, kdy nějaká filmová produkce točí o někom a ten někdo příliš neovlivňuje výstup. My jsme se k tomu pokusili přistoupit jinak. Je to hlavně kolektivní práce, film režíruje Šimon Šafránek, se kterým momentálně dovytváříme scénář, a současně se už i něco točí. Pro mě jde o dost zajímavou výzvu a samotného by mě nic takového nenapadlo. Je to složitý úkol a zároveň se těším, že by to mohlo být dobré.

Máte nějaký časový rámec, dokdy by to mohlo být hotové?

No někdy by to hotové být mělo. Mluví se o roku 2026. To je mimochodem také jedna z věcí, co mi na tom vyhovuje, že se tolik netlačí na čas.

Umělec nemusí nic umět. To jsou také vaše slova. Je to opravdu tak?

Ano. Je to samozřejmě záměrně vyhrocená formulace, která trochu provokuje. Ale narážím na to, že se neustále a pořád dokola setkávám s archaickým vnímáním toho, co vlastně umění je. A už v základu toho slova se všichni chytají toho, že musí jít o nějaké řemeslo, nějakou dovednost. To samozřejmě být může. Ale daleko důležitější je mentální dovednost než ta rukodělná. To je to, co jsem tím chtěl říct. Protože umělec je čtenář, čtenář světa. A dobrý čtenář musí svět umět dobře přečíst. Na rozdíl od čtenáře umělec přináší navíc ještě nějaký výstup, ve kterém má být zakódovaná jeho zpráva o četbě. Takže dovednost je pro mě jistým způsobem přežitek.

A co potom znamená „rozumět umění“? Jestli vůbec něco takového existuje.

No to je přesně věc, kterou bych chtěl řešit ve filmu. Tak jako většinová společnost chce, aby umění něco umělo, hned vzápětí si žádá, aby tomu bylo rozuměno. A to rozumění je taky možná zbytečné. Velmi často nerozumíme sami sobě. Nerozumíme stromům, řece, Stravinskému. Na něm to nejraději demonstruji. Většina lidí, kteří jdou do Rudolfina na koncert vážné hudby, jí také nerozumí, ale nějak ji cítí. A stejné je to s obrazem nebo sochou. Proč bychom tomu měli, sakra, rozumět. Nemusí to tak být.

Krištof Kintera patří mezi nežádanější české umělce současnosti. Sám ale říká, že je mu úplně jedno, co si kdo myslí, protože na tom jeho štěstí nestojí.

Foto: Libor Fojtík

Největší emoce budí umění ve veřejném prostoru. Jak vás napadlo Dvorecký most, který je momentálně rozestavěný, osadit lampami z celého světa?

Veřejný prostor je strašně složité kolbiště. Je to zaklínadlo, kterým se každý ohání, každý má pocit, že má právo k tomu něco říct. A taky že má. Ale tím je to i zároveň něčím přitažlivé. Svět galerií a institucí osobně miluju pro svobodu, kterou nabízí. Izoluje umění od veřejného prostoru. Galerie je samozřejmě také veřejný prostor, ale je to laboratoř, kde můžeme všechno, a venku jsou úplně jiné podmínky. Už jen výběr materiálu, který musí vydržet všechno, odolat například vlivům počasí. Ale také vlivům investorů, památkářů, kolemjdoucích. Ve výsledku je to hodně zátěžová disciplína.

Je to víc zodpovědnost než svoboda?

Ano a je to iritující.

Jak dlouho jste lampy sháněli a co všechno to obnáší? Souvisí s tím i nějaké bizarní příběhy?

Je to celá nůše bizarních příběhů. A tady je důležité zmínit, že se tu sice bavíte se mnou, ale za vším stojí kolektiv lidí, který se mnou pracuje, a každý jednotlivě tomu dává svoje. Jednou z těch důležitých postav, kterou jsme přizvali ke shánění, je Jana Ptáčková, která předvedla neuvěřitelný výkon. Během jednoho roku sehnala svítidla veřejného osvětlení z téměř 80 států. Když se nad tím člověk zamyslí, musí mu dojít, že jde o heroický výkon.

Krištof Kintera

Foto: Libor Fojtík

V letech 1992–1999 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Michaela Bielického, Milana Knížáka, Aleše Veselého a Jiřího Lindovského.

V roce 2003 pokračoval v postgraduálním studiu na Rijksakademie van beeldende kunsten – Amsterdam.

Patří k nejvýznamnějším současným českým multimediálním umělcům. Je spoluzakladatelem experimentální divadelní skupiny Jednotka, autorem výtvarné koncepce každoročního festivalu 4+4 dny v pohybu.

Jeho dílo by se dalo charakterizovat jako hravá a vtipná kritika konzumní, globalizované a přetechnizované moderní společnosti, která v sobě zároveň nese jakési tíživé memento špatného konce.

Kolik už jich máte tedy fyzicky?

Jsou tu už téměř všechny. Teď je na cestě lampa z Rijádu i Vatikánu. Je zatím spousta mravenčí práce produkčního typu. Ještě složitější je celá administrace. Bavíme se o 80 svítidlech, ale jde o 153 světelných objektů, které tvoří nějaký celek. Naprojektovat takovou věc, aby splnila všechny parametry stavebního řízení a kolaudace, je náročný projekt. Ale také výzva, která nás přivedla do úplně jiné etapy. Most má dvě strany a tohle je jen jedna. Má být dokončený na přelomu roku 2025 a 2026 a na jaře 2026 se to celé spustí.

Je tu ještě jedna skutečnost, která pakliže se povede, půjde o zázrak. Instalace, jež se jmenuje Light removes darkness, má v sobě symboliku poselství světla. Světlo jako takové je nositelem života a něčeho pozitivního. Zároveň jde o celosvětovou synergii, která se v parku potká na jednom místě, tím vznikne unikátní prostor pro spočinutí. Ale v bezprostřední blízkosti toho všeho je benzinová pumpa a to vytváří dost protikladný náboj. Už delší dobu usilujeme o to a vedeme dialog o tom, že by pumpa konvertovala a stalo se z ní knihkupectví a kavárna s možností natankovat. Kdyby se projekt podařilo dotáhnout do zdárného konce, budu to považovat za solidní zázrak.

A už se na tom nějak pracuje, jaká je na projekt odezva?

Velmi pozitivní, všichni zúčastnění jej berou vážně. Zatím je to ještě jedna velká majetkoprávní pavučina. Ale už jen fakt, že se to vůbec řeší, je pozitivní. Spousta lidí i přátel, před kterými jsem zmínil, že půjdu za dotyčnou firmou, která toto provozuje, si klepala na čelo, že je to naprosto nereálné. Přitom se to už děje.

Vaše dílo jde proti konzumní, přetechnizované společnosti. Není to čím dál těžší najít opravdu rezonující téma? Není kolem nás už tolik chaosu, že je těžké cokoli pojmenovat?

Určitě jsem součástí toho průšvihu, což bych chtěl říct hned pro začátek. Často slýchám, že jsem kritik konzumní společnosti, a zároveň jsem si vědom, že jsem toho bezprostřední součástí. Najít témata, to je to, co musí každý autor odvádět. To je z mého pohledu možná práce nejtěžší. Samotné realizace už jsou jen zaťatost a výdrž doprovázená nějakou šikovností, ale to se vracím na začátek. Sice říkám, že umělec nemusí nic umět, ale on stejně toho nakonec dost umí, když něco dělá.

Témata jsou tedy nejdůležitější?

Ano. Záleží na přemýšlení každého z nás. Něco tu lítá ještě horem dolem, protože kromě mostu mám hobby nedělního malíře. Potřebuju téměř terapeuticky narážet a komentovat úplně elementární věci na psychologických úrovních. Před pár dny se tu odehrála bezvadná historka, která mě nabila. Objevila se tu mladá dáma, která potřebovala nutně pro svého manžela k narozeninám obraz. Vybrala si poměrně radikální věc, kresbu, na které je napsáno Sám hovnem jsi. Darovala ji svému muži. Ten ovšem se správným nadhledem nebral zprávu osobně, ale pochopil, že jde sice o vulgární výkřik, ale znamená, že když jsme na světě sami, jsme ztracení. Těší mě, že jsou mezi námi lidé, kteří dokážou umění číst a dovedou si najít radost v takových poměrně hraničních věcech.

Jste vysoce ceněným umělcem. Není to obrovský tlak přinášet pořád něco nového?

Zrovna tohle moc jako tlak nevnímám. Zjistil jsem, že nejlepší je, když je vám to jedno. Od výstavy v Rudolfinu, která byla takovým nečekaným bodem zlomu, nade mnou spousta lidí i z výtvarné scény zlomila hůl, že to je pop, umění pro rodiny s dětmi, protože to pravé umění je přece někde v undergroundovém prostoru, kde jsem se celou dobu pohyboval. Na začátku mě reakce trochu zarazila, ale trvalo to asi jen jeden den. Je mi to úplně jedno, co si kdo myslí, protože na tom moje štěstí nestojí. Vědomě rád nabourávám galerijní struktury, protože každý biotop, který má svého škůdce, je zdravý. Nerespektuji hry na ceny a dělám si, co chci.

To platí jako pohled na umělce z ateliéru. Jak se na to díváte jako umělec z veřejného prostoru?

Tam je zajímavý moment, který jsem si dřív neuvědomoval. Vy, jako autor, máte jen pár nábojů. Skoro jako v pistoli, možná šest šancí. V českém prostředí, když uděláte první věc a povede se, je to fajn. Uděláte druhou, docela dobrý. Třetí, ježíš, zase Kintera, čtvrtá, není toho už moc? Šestá, jdi se vycpat. To je něco, co mě teď vede k zamyšlení.

A nepotkalo právě tohle Davida Černého?

No samozřejmě, absolutně, on je toho vzorem. On těch nábojů poslal do Prahy asi 35 a já mluvím o šesti. Světových autorů, kterým se poštěstilo být na piedestalu úspěchu, se to netýká. Tím, že se šíří po světě, to není tolik vidět. Objekty Dana Grahama nebo Richarda Serry stojí po celém světě před všemi muzei. Tím, že se nekoncentrují na jednom místě, to tak nepůsobí.

Když vytváříte velké instalace, přemýšlíte nad tím, co s nimi bude dál? Jak se k tomu staví instituce, jako třeba Národní galerie (NG)?

To je zrovna chronický průšvih. Ta budova je zakletá. Nevím, snad se jednou podaří se z toho nějak dostat. Nic mě tam netáhne, nechodím tam, nechtěl bych tam vystavovat, je to škoda. Obecně je ten problém systémový, takové instituce to nemají lehké, zejména kvůli rozpočtům a dalším věcem. Ale je tu řada dalších, které se snaží. Sbírkotvorná činnost NG je dlouhodobě tak bídná, že deficit, který tu od sametové revoluce je, se už nikdy nenapraví. Jejím úkolem je přece mimo jiné konzervovat a ochraňovat kulturní dědictví konkrétní doby a to absolutně nenaplňuje. A to, že to vedení není schopné obhájit před politiky, je k pláči.

Na vaší výstavě v Doxu byly barely naplněné emocemi. Co bylo podnětem? Je něčeho mezi námi málo a něčeho moc?

Pořád v tom ještě jedu. Všechno začalo takovou nevinnou hříčkou, což je právě často spouštěč poměrně dlouhých a komplikovaných realizací. Tohle je zrovna dobrý příklad. Je to asi sedm let, co jsem vzal skleničku od majonézy a od okurek a na jednu jsem napsal radost a na druhou starost, nebo něco podobného. Dva protiklady, které každý den utvářejí náš stav mysli. Někdo si to vzal domů a pak se to nějak vrátilo a říkal jsem si: počkej, vždyť těch výrazů, které nějak pojmenovávají stav naší psýché, je poměrně dost.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Trochu víc jsem se do toho zanořil a vynořil a s kluky z ateliéru jsme sehnali nějaké barely. Pak přijela celá dodávka plná různých nádob. Říkal jsem si, že to nemůžu všechno popsat. Začal jsem psát a za týden přijela další, pak třetí dodávka a doteď objevuji další a další výraziva, která jsou buď archaická, nebo je člověk dlouho neřekl. Mám strašně dlouhý seznam a pořád mě to baví.

Ve vchodu ateliéru jsem se dívala na plakát z výstavy a myslela na to, jestli při popisování hrála roli i velikost nádob, nebo to byla náhoda?

Nic není náhoda. Samozřejmě jsem věděl, že základní entity nebo ingredience je potřeba zesílit. Lásky není nikdy dost, té je tam celý barel, ale zároveň i smutku je hodně. Sebechvála, posedlost, malátnost, tápání, bezduchost, duchapřítomnost… každé to slovo je hodno eseje.

Máte obavy z budoucnosti?

Jestli se bavíme o stavu světa, snažím se je nemít. Ale mám.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.