Zvonilo se klíči za svobodu a demokracii? Hezký mýtus, ale ve skutečnosti šlo o něco mnohem přízemnějšího

V neděli slavíme den boje za svobodu a demokracii. Padají vznešená slova, zní projevy, dojímáme se nad sametem. Měli bychom si ale přestat lhát do kapsy. Mnohem více než za svobodu a demokracii se před pětatřiceti lety zvonilo klíči za něco přízemnějšího. Za co nejrychlejší cestu z materiálního nedostatku reálného socialismu do konzumního ráje. Důkaz tohoto dosud ne zcela přiznaného faktu vidíme názorně právě nyní, v době, kdy je demokratický systém pod tlakem a plnohodnotná demokracie se nám může začít nepozorovaně rozplývat pod rukama. A důvod je opět přízemní: nespokojenost většiny voličů s tím, jak se jim materiálně žije.

Že v listopadu 89 nešlo v první řadě o svobodu, nás samozřejmě mohlo napadnout mnohem dřív. Když se podíváme, jaké byly v 80. letech nejčastější výrazy nesouhlasu s realitou komunistického režimu, zjistíme, že více než lidí, kteří riskovali kriminál z důvodů politických, bylo těch, kteří riskovali z důvodů ekonomických. Signatářů Charty 77, kteří byli zavíráni za autentický boj za svobodu, bylo pár stovek. Těch, kdo ve svém ekonomickém zájmu porušovali socialistické rovnostářské zákony a byli pak odsuzováni za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, byly desetitisíce. Lidem zkrátka většinově šlo spíš o vlastní kapsu než o politickou svobodu.

Komentář

Nespokojení a bez víry v lepší budoucnost svých dětí – Češi 35 let po sametové revoluci

15. 11. 2024 ▪ 8 min. čtení

Za pětatřicet let od revoluce se na tom žel vůbec nic nezměnilo. Vidíme to dnes, kdy se hodnotová politika, která stojí na heslech z listopadu 1989, stává stále častěji předmětem výsměchu populistů a stále většímu množství lidí se jeví jako ryzí bullshit. Ne že by tito lidé chtěli rovnou zničení demokracie a návrat zpět do doby totální nesvobody. Ovšem  začínají přitakávat těm politikům, kteří si demokratických institucí příliš neváží. Silný vůdce, notabene takový, který „v tom umí chodit“, se podle jejich přesvědčení postará o jejich blahobyt lépe, než to dokáže současný systém. Hrubě řečeno: Klidně by nakonec vyměnili parlamentní „žvanírnu“ za kilo koblih.

Dá se oponovat, že nic tak strašného nehrozí, že před pohybem od svobody k autoritářství nás  chrání kapitalistický ekonomický systém, který je v principu na svobodě založen. Jenže to je iluze. Z četných příkladů, například ruského, čínského či vietnamského, víme, že kapitalismus zárukou uchování plnohodnotné demokracie není. Ekonomická svoboda může existovat i za  autoritářského režimu, či dokonce v podmínkách politické diktatury, která vězní lidi za jejich přesvědčení. Například i proslulý komentátor Financial Times Martin Wolf upozornil, že „manželství“ plnohodnotné demokracie a kapitalismu je nyní vážně ohroženo. A že to nebude demokracie, která po případném rozvodu přežije.

Až se někdy člověk neubrání ahistorické představě, co by se asi dělo, kdyby středo- a východoevropští komunisté nebyli v osmdesátých letech hloupí a včas umožnili ekonomickou liberalizaci, včetně vstupu západního kapitálu, přičemž by si podrželi si politickou moc. Byla by za takových podmínek touha po politické svobodě tak silná?

Abychom ale nebyli tak přísní. Volání po svobodě a demokracii v roce 1989 nebylo zcela neupřímné. Tehdy se zdálo, že obojí je nutnou podmínkou pro zvýšení životní úrovně. Svědčila o tom realita na západ od našich hranic. Po svobodě a demokracii byla poptávka coby po vehiklu, který nám doručí konzumní extázi německého supermarketu. 

Nyní ale sledujeme spíše opačný pohyb. Lidem se zdá, že systém, který na svobodě a demokracii stojí, nedoručuje růst blahobytu a akceleraci konzumní extáze v takové míře, jakou by si představovali. A chtějí to tedy zkusit jinak. Zabránit tomu bohužel asi nelze. K autoritářským, ba totalitním experimentům, které se nakonec samozřejmě obrátily proti těm, kteří je umožnili, docházelo v historii často i skrze vůli většiny – skrze demokratické hlasování. 

Můžeme si namlouvat cokoliv, ale autenticky věřit v demokracii a svobodu jako v autonomní hodnoty vždy bude pouze menšina. Většině půjde vždy o materiální hodnoty, se všemi důsledky. Nesouhlasíte? Tak se podívejme, co je nyní, v době půlkulatého výročí listopadu 89, nejžhavějším politickým tématem.

Že by kvalita demokracie? Kdepak. Jsou to ceny másla.