Některé sny zůstanou nesplněné

Když jí bylo dvanáct let, snila Bára Basiková o tom, že se stane zpěvačkou. To se jí vyplnilo jako málokomu. Její charakteristický zastřený hlas například neodmyslitelně patří k Máří Magdaléně z muzikálu Jesus Christ Superstar, který letos oslavil třicet let od svého prvního českého uvedení. Být známou osobností má však i své stinné stránky a zpěvačka si je uvědomuje třeba tehdy, když se chce vyjádřit k veřejnému dění. Nebo když se setká s lidmi, kteří ji znají jen z bulvárních médií a mají o jejím životě zkreslené představy.

Před třemi lety jste vydala knihu, ve které se představujete slovy: „Jsem zpěvačka. A herečka. A spisovatelka. A máma.“ V jakém pořadí byste ta slova seřadila podle důležitosti?

Na prvním místě jsem máma. Pak dlouho nic a potom všechno ostatní. Já tu svou profesi tolik neprožívám. Beru ji jako svůj splněný sen a jako práci, které si vážím. Jsem ráda, že mi umožňuje být absolutně soběstačnou a nezávislou, ale nikdy jsem jí nechtěla obětovat víc, než bylo potřeba. Vím, že některé jiné zpěvačky tím absolutně žijí a dávají tomu úplně všechno, ale to já nechci. Nejen kvůli dětem. Chci mít čas také na cestování, na knížky, na přátele.

Čím byl pro vás rok 2024?

Osobně trochu smutný, protože moje dcera se odstěhovala se svým přítelem do Zanzibaru. Hodně se mi stýskalo, je to vlastně poprvé v mém životě, kdy moje dítě odešlo tak daleko. Nicméně jsme pořád v kontaktu, v květnu jsem se tam byla za ní podívat a vidím, že je nesmírně šťastná, což je nejdůležitější. Jinak pracovně byl tento rok nabitý jako každý jiný, měla jsem spoustu krásných koncertů a projektů. A zásadní je pro mě i to, že letos poprvé v životě vydávám vánoční album.

Proč až teď?

Já nevím, asi mě to dřív nenapadlo. Hlavní impulz k tomu dala šéfka pěveckého sboru Andílci z Plzně, se kterým zpívám už více než deset let. Je to soubor na opravdu profesionální úrovni, děti mají disciplínu a perfektní projev na jevišti. Jsem ráda, že jsem na vánoční desce mohla spolupracovat právě s nimi.

Kdo vybíral pro vánoční album repertoár?

Některé písně jsem vybrala já a některé Kateřina Korbelová, sbormistryně Andílků. Jsou tam klasické věci jako Panis Angelicus nebo Pie Jesu, ale také skladby, které jsem neměla do té doby vůbec zaznamenané.

Vaše vánoční deska je zajímavá právě setkáním různých generací. Myslíte si, že dnešní děti prožívají vánoční svátky jinak, než jste je ve svém dětství vnímala vy?

Můžu mluvit z vlastní zkušenosti, protože mám doma ještě patnáctiletého syna. A řekla bych, že velký rozdíl tam není. Hodně záleží na tom, k čemu byly děti vedené doma, jestli jejich rodiče považovali Vánoce za důležité na duchovní rovině. Já sama jsem si ze své rodiny odnesla krásné vzpomínky na Vánoce. A myslím si, že i dnešní děti se těší na tu atmosféru, znají příběh Ježíše a vnímají vánoční svátky jako něco mimořádného. Pak je tam samozřejmě ta radost z dárků, která se během dospívání změní a člověk postupně zjistí, že dárky nejsou na Vánocích to nejdůležitější.

Být zpěvačkou je pro Báru Basikovou splněný sen. Na prvním místě v životě má ale jednoznačně rodinu.

Foto: Honza Mudra

Na co se o Vánocích těšíte vy?

Tyhle svátky pro mě mají úplně jinou dimenzi od té doby, co mám děti. V každém jejich věku mají Vánoce svoje kouzlo. Když byly malé, bylo hrozně milé, jak se těšily na Ježíška. Teď už jsou moje holky dospělé a přijdou se svými partnery, to je zas úplně jiné. Já sama Vánoce považuji především za čas zklidnění, rozjímání a setkávání se s blízkými lidmi. Chci být s těmi, které mám nejraději, povídat si, poslouchat koledy a dívat se na pohádky.

Jak to jde skloubit s maratonem vánočních koncertů a akcí?

Adventní program mám každoročně nabitý, většinou už od půlky listopadu jezdím po republice a zpívám v kostelech a v klášterech, což mám moc ráda. Dřív jsem ještě mívala koncerty i 23. prosince, ale teď už si ráda nechávám týden před Štědrým dnem volný, abych si užila ten čas a šla se třeba s dětmi podívat na jesličky.

Dostáváte ráda dárky?

Možná to zní jako klišé, ale já je odjakživa radši dávám. Baví mě dárky vybírat celý rok, nejsem takový ten zoufalec, který shání dárky na poslední chvíli. Radši si už s předstihem udělám plán, vypozoruji, po čem kdo touží, a pak jsem na Vánoce připravená a těším se na to, jak se obdarovanému bude můj dárek líbit.

Vánoce jsou jako svátky hodně spojované s rodinou. Mluvíte o tom, jak je pro vás rodina důležitá, ale prošla jste si přes několik manželství i mnoha zklamáními. Zažila jste někdy rodinu tak, jak jste po ní v hloubi duše nejvíc toužila?

Mám hezké vzpomínky na dobu, kdy jsem byla malá. Mám o dva roky mladšího bratra, a než se naši rodiče začali hádat, byla u nás doma harmonie a klid. Své dětství mám spojené se svým tátou, který se nám hodně věnoval, obětoval nám spoustu času a předával nám důležité hodnoty. Vyprávěl nám všechno, co jsme chtěli vědět, byl duchovně založený, citlivý a vzdělaný. Hrál nám divadlo, hrál nám na klavír, kreslil pro nás komixy a zahrnoval nás láskou.

Ale i ve svých manželstvích jsem byla vždycky na začátku šťastná. Když byly děti malé, všechno se točilo kolem nich a to dodávalo atmosféře v naší rodině hrozně moc lásky a něhy. A pak to třeba skončilo. V médiích se o mně dočtete, že mám za sebou tři nevydařená manželství, což je pravda, ale každé z nich bylo předtím vydařené. Třikrát jsem se vdávala spontánně a z lásky, nechci zapomenout na to krásné jen kvůli tomu, že jsme spolu nakonec nezůstali. Dnes už vím, že když to ve vztahu nefunguje, je lepší se rozumně rozejít a dát si šanci na nový život než si vzájemně ubližovat. A především je důležité nemyslet přitom na sebe, ale udělat to, co je nejlepší pro děti. Já mám dobrý vztah s tatínkem mých dcer i s tatínkem mého syna. Dokonce máme týdenní střídavou péči a rozumíme si nakonec lépe, než když jsme byli manželé.

Bára Basiková

Foto: Honza Mudra

Zpěvačka Bára Basiková se poprvé představila veřejnosti jako dvanáctiletá, když vystoupila v hudební soutěži Zpívá celá rodina.

Profesionální pěveckou kariéru začala v osmdesátých letech s hudebními skupinami Precedens a Stromboli.

První sólové album vydala v roce 1991, za svou více než čtyřicetiletou kariéru má na kontě 40 desek.

Proslavila se v legendárních muzikálových rolích jako Máří Magdaléna, Rusalka, Johanka z Arku nebo Kleopatra.

Z covidové krize se vypsala na osobním blogu, texty později vydala knižně pod názvem Když skočíš, já taky…

V roce 2023 začala spolupracovat s metalovou kapelou Pačess, letos na jaře vydali společnou desku Katechismus.

Má dvě dospělé dcery Annu a Marii a patnáctiletého syna Theodora.

Jaké je pro vás teď sledovat, do jakých vztahů vstupují vaše dcery? Máte sklon předávat jim rady, zkušenosti a varování?

Od té doby, co jsou dospělé, si rozhodně uvědomuji, že už nemám právo jim zasahovat do života. Ale to jsem vlastně nedělala, ani když byly mladší. Vždycky jsem jim řekla svůj názor nebo jsem se podělila o svou zkušenost, ale rozhodovat se musely samy za sebe. Dnes už se to snažím minimalizovat, a navíc není třeba, abych jim v tomhle radila, obě mají moc hezké vztahy, jedna z nich je už vdaná. Nevyžádané rady jsou vždycky nejhorší. Když jsem se svým dcerám dřív snažila mluvit do života, tak se smály a říkaly mi: No jo, mami, zrovna od tebe si tak necháme radit!

Od celebrit se očekává, že budou obzvlášť v adventní době podporovat různé charitativní a dobročinné iniciativy. Jak se v této roli cítíte?

Ne všichni lidé dostanou do vínku jen to dobré. Na světě je bohužel spousta nemocných, opuštěných lidí, spousta smutku a bolesti, a pokud pro tyhle lidi ta druhá parta – tedy my zdraví a silní – může něco udělat, je to jedině dobře a považuji to za samozřejmost. Od nás známých lidí se to očekává a myslím si, že je to naše povinnost. Za čtyřicet let své kariéry už jsem byla oslovena ke spolupráci nejrůznějšími spolky, nadacemi a sdruženími, a pokud mohu, tak to udělám. Protože vím, že díky našim jménům a tvářím může ten projekt dostat větší kredit, oslovit víc lidí, získat víc potřebných peněz a lépe fungovat.

V poslední době jsem se například stala patronkou projektu Prostě srdcem, který se zaměřuje na speciální výcvik asistenčních psů, kteří pak pomáhají handicapovaným dětem. Je to hrozně zajímavá terapie, kterou jsem předtím neznala. Dětem se při fyzickému kontaktu s těmito psy zlepšuje motorika, vnímání a citlivost. Je to zázrak vidět nemocné děti, jak se jim aktivují ochrnuté svaly nebo jak se začínají smát. A já jim díky tomu, že jsem Bára Basiková, pomůžu získat mediální pozornost nebo finanční ­podporu.

Máte ve své veřejné angažovanosti nějaké hranice, například politické?

K politice jsem se vždy vyjadřovala z vlastní iniciativy, nikdy jsem k tomu nebyla oslovena. Podporovala jsem kdysi kandidaturu Karla Schwarzenberga, podporovala jsem Petra Pavla nebo některé projekty vizionáře Karla Janečka. Ale můžu říct, že reakce veřejnosti byla – ne obsahem, ale formou – tak brutální, že jsem se rozhodla už veřejný společenský život nekomentovat. Mrzí mě to, protože jsem svobodný člověk, žiji v téhle zemi, poctivě pracuji, platím daně a vychovávám tady tři děti. Ráda bych jako občan této země vyjádřila svůj názor, ale když se jako veřejně známá osobnost setkáte na sociálních sítích s anonymními účty, kde vám sprostě nadávají, tak si to příště rozmyslíte. Od té doby, co jsou tady sociální sítě, kde svou identitu spousta lidí ani nepřizná, je to tragédie.

Letos na jaře jste vydala s kapelou Pačess album Katechismus. Jak se vám zpívá s metalovou skupinou?

Naprosto skvěle. U mě to není nic neobvyklého, protože jsem během své kariéry vystřídala už spoustu stylů a žánrů. V tomhle jsem totálně nezařaditelná.

Ale pokud mi něco neuniklo, metalová hudba se ve vašem repertoáru objevila až teď.

To je pravda. Byl tam už tvrdý rock, ale takováto hudba ještě ne. Vždycky si vybírám projekty na základě osobních sympatií. Co mě osloví, co mě zaujme a inspiruje, do toho jdu. Nejde mi o žánr, ale o konkrétní lidi.

Zpěvačka je mimo jiné i velká fanynka kinematografie. Proto je jedním z jejích přání si ve filmu zahrát.

Foto: Lenka Hatašová

Kde jste se s kapelou Pačess potkali?

Kluci mě oslovili asi před třemi lety. Připravovali album Absolutno a chtěli se mnou spolupracovat na dvou skladbách. Hudba, kterou mi poslali, mě zaujala, a tak jsme se sešli a padli jsme si do oka. Po vydání té desky jsme spolu udělali pár koncertů, bavilo nás to, publikum bylo nadšené. Proto jsme si řekli, že se pustíme do něčeho dalšího. Během půl roku byl materiál na celé album, které jsme letos vydali a stále s ním koncertujeme. Mám z toho obrovskou radost. Je to jedna z kolejí, na které teď jedu a totálně mě to těší. Je skvělé zpívat třeba jeden den s filharmonií, další se svou kapelou, další s Michalem Pavlíčkem a další komorně s klavírem někde v divadle…

Název nové desky je náboženský a na obalu je kříž. Skrývá se za tím nějaké spirituální poselství?

Ano, ten kříž je totiž složený z chmelových kvítků. Je to vlastně pivní náboženství. Jeden z členů kapely je sládek v pivovaru, má dokonalý přehled o tomto oboru a vetknul tomu albu tuhle filozofii. Zajímavé je, že všechny skladby na albu jsou vlastně o pivu, ale ani jednou to slovo nezazní. Ty písně popisují kult piva, vysvětlují spoustu zákonitostí, dotýkají se i mytické historie a představují to téma jako dědictví našeho národa, protože pivo je skutečně ikonický kultovní nápoj, na který jsou Češi hrdí.

Podílíte se i na tvorbě textů?

Ne, tady je psali kluci, nechala jsem to úplně na nich. A udělali texty naprosto skvěle. I hudebně jsou písně pro mě perfektní, jsou v ideálních tóninách, s dokonalými aranžemi a harmoniemi. Byla jsem z výsledku absolutně nadšená a umožnilo mi to udělat si zase výlet do nového hudebního stylu.

V jiných případech do textů písní zasahujete?

Samozřejmě je pro mě důležité, co text sděluje, obsahem i formou. Musí mi sedět. Nemohla bych zpívat něco, s čím se nedokážu ztotožnit. A musím říct, že jsem vždycky měla štěstí na dobré textaře. Už ve svých devatenácti letech, když jsem začínala s kapelou Precedens, byly texty originální a na vysoké úrovni, byly to básně, úchvatné příběhy. Tenhle standard jsem si držela a držím si ho dodnes. Když dostanu nějakou nabídku, vždycky mě zajímá, jaké texty budou. Jsem ráda, když se dá s textařem komunikovat, a pokud třeba narazím na nějaké slovo, které se ke mně nehodí, změníme ho.

Píšete i svoje vlastní texty?

Psala jsem. Jedno album jsem si otextovala úplně sama, to bylo album Lhát se musí. Ale je to takové sezení na dvou židlích. Dnes jsem radši, když to dostanu hotové a můžu se soustředit na interpretaci, na výraz a na samotný zpěv. Takovou písničku si zpracuji a vychutnám, dám si na ní záležet.

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

Jaký kariérní sen se vám ještě nesplnil?

Film. To je můj sen už mnoho let. Občas jsem si nějaké malé roličky zahrála, natočila jsem samozřejmě spoustu klipů, což jsou vlastně takové malé filmy, a natáčení mě strašně baví. Film jako fenomén zbožňuji, hlavně ten český. Už od střední školy jsem na kinematografii ujížděla, dokonce jsem chtěla jít studovat scenáristiku na FAMU. Sleduji také novinky, festivaly, zajímá mě, jak český film funguje ve světovém kontextu, mezi režiséry mám mnoho kamarádů. Pokaždé když nějaký český film uspěje, nebo když se natočí něco kvalitního, jsem na to nesmírně pyšná.

Hudební sny se vám splnily ve velkém, tak třeba na ty filmové také dojde.

Já si říkám, že člověk nemůže mít v životě všechno. Vždycky vám Bůh nebo osud někde nadělí a jinde ubere. Neexistuje život, ve kterém by člověk byl stoprocentně šťastný a spokojený. A to je dobře, protože díky tomu se pořád snažíme za svými sny jít a některé zkrátka zůstanou nesplněné. Zažijeme zase něco jiného. Člověk by především měl být vděčný za to, co má, a to si hýčkat. Mně se splnilo něco, co se mnoha lidem nesplní. Myslím tím především to, že jsem matkou, mám tři bezvadné zdravé děti a to je ohromné bohatství. Pak se mi zase tolik nedařilo v partnerském životě. Ale mám tolik jiného štěstí, že si vůbec nemůžu stěžovat.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.