Povodně jsou vždy promarněná příležitost, říká klimatolog Václav Cílek

Voda je klíčovým zdrojem života, ale její dostupnost a kvalita se v důsledku klimatických změn i zásahu člověka dramaticky mění. Jaké výzvy nás čekají a jak se na ně můžeme připravit? Klimatolog Václav Cílek popisuje, jaká opatření bychom měli přijmout, abychom zajistili dostatek této životně důležité kapaliny pro budoucí generace.

Existují příklady civilizací, které kvůli špatnému hospodaření s vodou zanikly?

Málokdy se mluví o vodě jako o přímé příčině. Většinou se to svádí na primární produktivita. To znamená, kolik vám jednotka plochy dokáže dodat množství potravin. Když hledáme příčinu kolapsu civilizací, nikdy se neshodneme, protože je jich je mnoho. Je to něco jako hledat příčinu světové války. Obtížně to jde i u věcí, které máme dobře zdokumentované. Takže kdybych měl vzít jeden faktor proměny společnosti, pak je to primární produktivita. Ta nezávisí jen na nedostatku vody, suchu, ale například i na nadbytku vody v době sklizně. Jednoduchá odpověď by nebyla správná, ačkoliv nikdo nepochybuje o tom, že klimatické cykly, tedy zejména teplo a voda, hrají značnou roli při utváření společnosti.

Vidíte paralely mezi dnešním stavem světa a civilizacemi, které narazily na limity vodních zdrojů?

Když to vezmeme podle toho, které civilizace se zhroutily, většinou máme konkrétní období, kdy k tomu docházelo. Na začátku devadesátých let jsem byl na meetingu v Turecku, který organizovalo NATO a týkalo se sociálního zhroucení řádu starého světa ve třetím tisíciletí před Kristem. Jednalo se zhruba o to, že přibližně ve 20. až 25. století před Kristem zavládlo tak velké sucho, že v Egyptě došlo k přechodným chaotickým obdobím. Zhroutila se část mezopotámských států. Zároveň počasí uvedlo do chodu obrovské sociální změny. Jednotlivá mezopotámská města krachovala v měřítku téměř dvou set let. Když byl režim silný, odolný a měl relativně dobré podmínky, ustál i klimatickou změnu. Vnitřně oslabené režimy se hroutily mnohem dřív.

Víme, jak naši předci uvažovali nad stavbou zavlažovacích projektů? Využíváme ještě dnes některé postupy, třeba z období neolitu?

Nežijeme v neolitu, takže není co využívat. Existuje ale výraz hydraulické civilizace někdy z poloviny padesátých let a princip je následující: Starý Egypt vznikal tak, že došlo k vysušení Sahary. Sahara zelená se mění na hnědou, lidé přecházejí k Nilu, kde zpočátku praktikují zemědělství tak, jak byli zvyklí. Jenže jich přibývá a ukazuje se, že je docela dobře možné, že tím vznikla potřeba prokopat paralelní koryto Nilu. Tím později vytvoří Egypťané celý systém zavlažovacích kanálů, které se dají často udělat jen ve velmi dlouhém měřítku. Dejme tomu, že je paralelní koryto dlouhé 50 kilometrů. S tím se pojí potřeba vytvořit koordinovanou síť skupin obyvatel, které sdílí stejný názor. To znamená, že často tyhle velké zavlažovací projekty pomáhají něčemu, co se nazývá emergentní civilizace, tedy vývoj. Velmi mnoho mezopotámských i egyptských písemných památek z té doby jsou v podstatě inventurní soupisy, aby si to nemusel nikdo pamatovat.

Index prosperity: V Turnově a Luhačovicích by chtěl žít každý. Nejhorší podmínky pro život jsou v Podbořanech, co sráží Prahu?

12. 2. 2025 ▪ 4 min. čtení

Jak moc zásadní je v těchto konceptech lidská koordinace?

Vzniká centrální moc, výběr daní, koordinace práce, takže zavlažovací práce mají velmi velký význam. Ale nemusí být vždy tak efektivní. Třeba zavlažovací systém v sovětském Rusku, který jde částečně napříč Kazachstánem, vznikl kvůli pěstování bavlny. Ta je extrémně náročná na vodu, což může mít za následek, že se na celá desetiletí i staletí rozvoj v konkrétní oblasti podváže, jelikož pak máte vodu jen na jednu konkrétní činnost. V takovém případě by už bylo třeba přestavět celou společnost, jenže to tak rychle nejde.

Jaký dopad má v současnosti na zadržování vody v půdě odlesňování a kácení stromů?

Ten vliv je mnohostranný, ale nedá se to jednoduše popsat. Stromy v zásadě spotřebovávají vodu. Ve městě svými odpary vody dokážou ochlazovat prostředí. A to klidně o šest až osm stupňů Celsia, tedy dost výrazně. Mimo jiné z toho vyplývá, že pokud v létě chcete chlazení pomocí zelené infrastruktury, je potřeba stromy zalévat. To proto, že se ráno rozmýšlejí, zda stomata (průduchy určené k výměně plynů) otevřít, či nikoliv. Pokud je otevřou hodně, mohou sice pojmout velké množství oxidu uhličitého, ale ztratí i hodně vody. Pokud jednotlivý strom roste na ploše, dejme tomu, deset krát deset metrů, pak ji vody zbavuje.

Z toho tedy plyne, že když tam strom nebude, množství vody v půdě zůstane vyrovnanější?

Jsou dávno známá antická pozorování, která říkají, že když vykácíte les, obnoví se prameny. V malém měřítku je to tak, že když vykácíte les, zpočátku, první dva tři roky, se vydatnost pramenů zvýší. Ale během pěti až sedmi let už má stejná plocha menší spotřebu. Takže ano, z malého měřítka nám stromy vodu berou. Z hlediska většího měřítka už je to mnohem komplikovanější. Protože les je někdy tmavý, zasněžený, zpomaluje vítr a to znamená, že brání vysoušení.

Mít hodně lesů tím pádem dává smysl.

Celkově se to dnes bere tak, že v celé Evropě je důležité zachovat plochu současných lesů nebo ji zvýšit, a to z toho důvodu, že les bude stabilizovat rychlejší výkyvy. Takže odpověď na to, co dělá les s vodou, se nedá shrnout do jednoho odstavce, protože záleží na jeho velikosti, okamžitém počasí. Obecně bychom ale měli být stromům vděční za tlumení extrémů.

Jaké způsoby hospodaření s vodou z minulosti bychom měli obnovit?

Důležité jsou techniky zadržování vody. Nejlépe se zadržuje tam, kam spadla. Závisí to ale na kvalitě půdy, organické složce, na době orby – to vše ovlivňuje, že mohou srážky padat do otevřené země. Na řadě míst jsem si všiml, že smrčiny byly odvodňované, ale velmi často odvodňovací strouhy nevedly do vodoteče, nýbrž do suché části lesa. Jedna věc je tedy kvalita půdy, další malá opatření – takzvané vsakovací mísy kolem stromů nebo vsakovací strouhy.

Série malých opatření je pro krajinu zásadní. Jsme civilizací, která pořád hledá velké projekty, ale je nutné uvažovat ve stylu, že když to nestojí miliardu dolarů, nebudeme se o tom bavit? Někdy stačí pár chlapů s rýčem a lopatou, kteří budou týdny obcházet město a upravovat okolí za pomoci lehké mechanizace.

Pro udržení vody tedy nejsou vhodné velké projekty, ale práce jednotlivců a malých komunit?

Podívejme se na to, co u vodohospodářů znamená velký projekt. Je to přehrada nebo vodní nádrž. Mezitím je dost velký rozdíl, a to emoční, protože přehrady nemáme rádi, ale vodárenské nádrže ještě skousneme. Na město to má takový dopad, že vám doma z kohoutku pravděpodobně teče voda. Jenže v okamžiku, kdy jste zemědělec, je vám to úplně jedno. Potřebujete mít dostatek vody na každém metru čtverečním. Takže řešením pro krajinu jsou krajinné úpravy plošného charakteru. Na každém hektaru kus biopásu, remízky, tůně, mokřady. K nasávání vody je třeba uzpůsobit celou krajinu.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

A když to neuděláme?

V takovém případě jde voda do přívalové srážky, dostane se do města, prožene se jím, odstaví čističky. Když se ucpe vodou kanalizační vedení, všechny splašky protékají horním vedením čističky, jdou rovnou do řeky. Pak je znečištění toku během několika hodin tisíckrát větší než v průběhu celého roku. Fekální bakterie v nich navíc zůstávají několik let. Z hlediska čističky jeden přívalový déšť může znečistit celé povodí. Z tohoto důvodu má smysl dělat v krajině hydrologické úpravy.

Jsou povodně příležitostí, jak napravit špatné zásahy v povodí řek?

Povodně jsou vždy promarněná příležitost. Řeky jsou často revitalizované přirozeným způsobem a docela dobře, ale vodohospodáři je chtějí vracet do původního geometrického koryta, které se neosvědčilo. Takže spíš si myslím, že je to trochu otázka vyjednávání místních, jakým způsobem udělat úpravy. Povodeň vše revitalizuje zadarmo.

Proč s tím mají místní problém?

Stojí za tím rozhádanost na české vsi. Je to dědictví komunismu a trvá už od roku 1948. Byla to doba, kdy se proti sobě postavili malí a velcí zemědělci, a celý spor probíhá do dnešní doby. Většina vesnic je rozkmotřená a těžko se pak hledá společné řešení. V praxi to bývá často tak, že můžete přijít s dobrým řešením, ale lidi už jsou z principu tak naštvaní, že i když jde o zásah do jejich života v dobrém, zkrátka protestují.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství.