Malíř, který zpívá, a hudebník, který maluje

Jste víc zpívající výtvarník, nebo malující muzikant?

Cítím se intenzivně obojím. Snažím se věnovat jak hudbě, tak i muzice. Z legrace říkám, že mám na zahradě dva skleníky. V jednom mám rajčata, ve druhém papriky a chodím k jednomu nebo druhému a sklízím podle toho, jak to dozraje.

Pocházíte z výtvarné rodiny. Jaký druh umění vás v dětství obklopoval?

Maminka je dětská ilustrátorka, tatínek dělal takové naivní věci a oba světy jsou hodně inspirované dětským vnímáním. To ve mně asi v životě zůstalo. Je to období, kdy je člověk na některé věci vnímavější. A i v dospělosti nám pak mohou být děti v ledasčem vzory nebo inspirací, to i ve výtvarném umění. A také to bylo umění, kterým se obklopovali rodiče. Vzpomínám si, že jsme měli v bytě krásné věci, které si pamatuju doteď. Byly ze 60., 70. let, rodiče je tenkrát dostali nebo vyměnili za svoje díla. Také byla kolem mě spousta dětské literatury. Potkávalo se u nás vše – knihy, obrazy a hudební nástroje.

Mám pocit, že musíte žít dva životy. Jak často koncertujete a jak často malujete?

Víkendy trávím s kapelou a přes týden se věnuju malování a dalším věcem, co je potřeba zařídit. Mezi to ještě musím vmáčknout čas na rodinu. Mám výhodu, že všechno, co dělám, je vidět. Všechno má výstup směrem k lidem. Kdybyste si zjistili, kolik kilometrů nachodí denně číšník nebo kolik najezdí autobusák za svůj život, bude to taky obrovské číslo, ale to samozřejmě nikdo nevidí.

Máte období, kdy chcete být víc v jedné či druhé profesi, nebo to nějak konzistentně rozdělujete?

Když jsem unavený z jedné nebo druhé strany, těším se na opak. Když mám plné zuby koncertování a toho šrumce kolem, těším se na chvíle u stojanu. Pak se můžu vrátit zase do akčnějšího prostředí. Je to tak, že na koncertě dostanete zpětnou vazbu okamžitě, ale u obrazu si musíte počkat. Je to úplně jiný způsob výměny energií a hezky se to doplňuje.

Rudolf Brančovský přibližuje umění lidem různými styly.

Foto: David Podrabský

Odkud k vám přichází inspirace? Nápad, realizace, celý tvůrčí proces?

U obrazu mám nejprve téma, které bych rád zpracoval. Může být v rámci nějakého příběhu, nápadu, co má v sobě určitou filozofii nebo humor. Má potenciál vyznít vtipně. Nebo je ta výzva čistě esteticko‑vizuální. Stane se mi, že namaluju obraz a pak vzniká další, protože ten první mi k tomu otevřel dveře. Je to, jako když uděláte salto dozadu a řeknete si, že uděláte ještě jedno a možná ještě jedno. Chcete to zažít znovu a trochu jinak. Nebo bych to přirovnal k vaření. Je to taky kreativní činnost. Těšíte se, že budete vařit stejné jídlo, ale něco do něj přidáte a výsledek bude dobrý a vás to bude těšit a můžete si o tom s někým povídat, proč to tak bylo. To je k malování.

A u hudby je rozhodující nějaký příběh nebo melodie, co musí ven a čekají na správné „počasí“, aby vylétly do světa.

Když se dívám na vaše obrazy, vidím, že málokdy je na nich někdo sám. I portréty jsou často rozdvojené. Proč?

Vždycky je to vztahový příběh, jakmile jsou dva, už vzniká nějaký dialog. Maluju hodně zvířata, jsou to i celé rodiny a baví mě, když o lidech můžu mluvit jako o zvířatech. Každý člověk by se mohl připodobnit k nějakému zvířeti, které by na něho sedělo.

Jako dítě jsem se denně dívala na reprodukci obrazu od Jakuba Schikanedera. Znám ten obraz do detailu a mám díky tomu ráda temná místa, zákoutí. Pamatujete si z dětství nějaký obraz, který se do vás hluboko vepsal?

Měli jsme doma reprodukci obrazu Únos sabinek. Je to hodně malovaný motiv a já ho jako dítě hodně zkoumal. Rozklíčoval jsem tam svoje polonahé sestry, které odnášeli vojáci, a ptal jsem se rodičů, jestli jsou to opravdu ony.

Chválu i kritiku Brančovský přijímá. Zároveň si ale myslí, že je dost podstatné, kdo v umělecké obci vznáší hodnocení.

Foto: David Podrabský

Inspirují vás vzájemně profese, kterými žijete? Napadne vás u hraní obraz nebo u malování melodie?

To určitě ano, ale především mě inspiruje, co je vidět za tvorbou. Aby se malíř uživil, potřebuje se ukázat světu. Kromě toho, že je nadaný, musí mít nějakou schopnost se prodat a svoji práci veřejně obhájit. Jestli to kdysi za malíře někdo udělal, v dnešní době už to neplatí vůbec. Připadá mi, že je každý sám za sebe. Že musíte produkovat a nabízet hudbu, mě inspiruje i v tom, jak pracovat v oblasti s výtvarným uměním. Každý, kdo něco tvoří a zná proces z různých prostředí, je obohacený o to, že může čerpat inspiraci z více míst.

Jak vás v tom, co teď děláte a jste v tom šťastný, ovlivnila škola?

O mně se ví, že nevzpomínám na školu rád. Byla to škola socialistická, malovali jsme tanky, továrny a ruské vojáky. Kreativní svět byl někde za školou. Bylo mi jasné, že se o sebe v tomto ohledu budu muset postarat mimo instituci. A další věc je, že kvůli dyslexii byla položena mezi vzdělání další bariéra. Z toho důvodu jsem školu vnímal jako světla vlaku, která se mi čím dál víc vzdalují a už je nikdy nedohoním. Bylo mi jasné, že tím musím nějak projít a budu muset být šikovný, abych to dohnal jinde.

Podle čeho si myslíte, že by si měl člověk vybírat obraz, na který se bude doma denně dívat třeba 30 let?

Asi jak kdo. Ale jsem přesvědčený o tom, že se mu musí líbit. Bylo by krásné, kdyby si ho uměl vybrat tak, aby v něm měl i investici, ale investice do jeho radosti je natolik zásadní, že by mohla předčit i finanční stránku. Mám ve Vídni kamaráda akademika. Když prodá obraz, většinou ho koupí nějaký sběratel a dá si jej do depozitu. Jednou mi řekl, že mi závidí, protože mnou prodané obrazy si lidé dávají na stěny. Přitom jsem mu celý život záviděl, že má vídeňskou akademii a je velký umělec s papírem a velkou slávou. Ale když mi tohle řekl, dotklo se mě to.

Svoje umění nazýváte jako dětské ilustrace pro dospělé. Jak se v takové roli cítíte mezi jinými výtvarníky, jak vás hodnotí umělecká obec?

Jsem radši, když nic nevím. Když se ke mně občas donese nějaká chvála, myslím tedy od umělecké obce, spíš se tomu divím, ale jsem za to rád. Očekával bych, že uslyším, že je to líbivé nebo že moje tvorba působí „na první dobrou“. Umím si ta slova představit. Záleží taky, kdo je umělecká obec. Když to přirovnám k hudbě, je to někdy tak, jako byste vzali metalistu a nechali ho, aby se vyjadřoval k folkloru. Takhle mi to někdy připadá ve výtvarném umění. Ano, oba jsou hudebníci, ale jsou to dva světy, které jsou od sebe strašně vzdálené a není vůbec důležité, aby měl jeden z nich názor na toho druhého a obráceně. I ve výtvarném světě jsou takové podsvěty. Názor nějakého tradičního malíře může být strašně určující, zlobí se na moderní dobu, a přitom jeho tvrzení může být nesmyslné a nabubřelé.

Sběratelé o Brančovského mají zájem také. Největší radost mu ale dělá, když si někdo koupí první plátno právě od něj a je tím, kdo v lidech vzbudil vztah k výtvarnému umění.

Foto: David Podrabský

Kdo si kupuje vaše obrazy?

Moc se mi líbí, když jsou mezi kupujícími tací, kteří říkají, že si pořizují obraz poprvé v životě a že nebýt mě, nikdy by si ho nekoupili. Nějakým způsobem umím oslovit takzvané prvokupce nebo, dejme tomu, prvosběratele. Zároveň jsou mezi nimi i ti, co výtvarné umění sledují a sbírají. Především jsou to ale ti, ke kterým moje tvorba hovoří, nějak je oslovuje. Neřadí se mezi ně lidé, co ke koupi přistupují s kalkulem a říkají si, že bude mít moje tvorba za 50 let třeba neuvěřitelnou hodnotu. Jednoduše si moje obrazy kupují, protože se jim líbí.

Každý rok chystáte před Vánocemi Art Hrabárnu. Jak tato akce vznikla?

Nebál jsem se jí dát ten nelichotivý název, který zní jako výprodej koberců. Trochu svádí k sekáčovému prodeji. Ve skutečnosti jde ale o výstavu, která není nainstalovaná, obrazy jsou v krabicích a lidé si je můžou vytahovat, sahat na ně, prohlížet. Napadlo mě to, když jsem se stěhoval z Brna. Těsně před tím mě navštívila v ateliéru paní a říkala, že za mnou chtěla jít už dlouho, asi už osm let, jen jí to připadalo hloupé rušit mě. Řekl jsem: Jste normální? Na kolenou klečím a modlím se, aby někdo přišel, něco ode mě koupil a vy mě nechcete rušit?

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Tak jste chtěl zájemcům výběr ulehčit.

Došli jsme k tomu, že takových lidí, co se bojí rušit umělce, bude asi víc. Nedochází jim, že je malování většinou živí. Díky tomu vznikla akce, něco jako výprodej věcí z ateliéru, než se odstěhuju. Byla velice úspěšná, přišlo hodně lidí, hodně se toho prodalo. Další rok už z toho byla Art Hrabárna. Vzal jsem k sobě i kamaráda Tima, vytvořili jsme dvojité spojení a několik let jsme to spolu takhle táhli. Teď jsme usoudili, že je téma trochu vyčerpané a tento rok bude akce poprvé s mojí maminkou, dětskou ilustrátorkou Vlastou Švejdovou. Je v tom jistá bezbariérovost, jak vidět autora někde jinde než v ateliéru, má na vás čas, vy si můžete všechno prohlédnout a nemusíte si nic koupit. Hrabárna se koná dva dny v Brně, jeden den v Praze a já jsem vždy celou dobu u toho.

Vaše poslední aktuální výstava probíhá v Táboře.

Díky Art Hrabárně jsem dost omezil spolupráce s galeriemi a přerušil výstavy. Taková akce jednou za rok mi stačí. Za výstavu v Táboře jsem však rád. Vytáhli mě ze zaběhnutého stavu do něčeho jiného. Mají tam takovou specialitu, dvě vernisáže, jednu pro dospělé a jednu pro děti. Město tam galerie velice pěkně spravuje a jsem rád, že v nich mohu být. Výstava potrvá do konce října a 30. října tam budu mít poslední komentovanou prohlídku.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.