Žižkov se ovšem za desítky let proměnil nebývale. Seifert by měl radost z toho ruchu, který přitom neztratil jisté kouzlo perifernosti. Měli bychom pro básníka dobré zprávy: Krámky jsou už zase otevřeny. A přímo ve vašem domě byste našel boulderingový bar, jen si to představte. A hned vedle galerii s uměním. Možná byste v ní objevil všechny krásy světa. Jen ten svět je trochu jiný, než byl za vašeho mládí – a jeho krásy? Jakbysmet!
Svébytný prostor pro milovníky umění
Zazvoníte na zvonek a přijde vám otevřít galerista Filip Kartousek, který se na výšku sotva vejde do dveří. Rozhlédnete se a řeknete si možná: A to je všechno? Jedna místnost, do níž se vejde jen pár obrazů? Nikoliv, není to všechno. Jakkoliv působí galerista dojmem ležérního bohéma, jako organizátor přetéká nápady i chutí je uskutečnit.
Ve Zlíně se hlásil na studium fotografie, ale nebyl přijat. Pohyboval se nicméně mezi umělci, a když jednou sledoval s kamarádkou seriál Black Books o malém antikvariátu s velmi svérázným prodavačem, napadlo ho, proč nevytvořit podobný svébytný prostor, ale jako galerii. Tak vznikla galerie Garáž, kterou provozoval s kamarádem Robertem Skácelem, než se od projektu odpojil a začal hledat další, vlastní projekty.
„Hidden gallery začala tak, že jsem někde viděl nějaký malý prostor, který se mi zalíbil. Chtěl jsem tam nějak dostat lidi a jedinou možností se mi zdála vernisáž. Dělal jsem tehdy výstavky v olomouckém Konviktu, kde byl takový výklenek s průhledným kvádrem, nebo v bývalé výtahové šachtě budovy 23 ve Zlíně. Sám jsem bydlel v industriální čtvrti, obě stěny mého bytu byly prosklené. Tam jsem udělal první Hidden výstavu, která se jmenovala Věrnisáž. Název výstavy vycházel z toho, že jsem vystavoval pouze svoje kamarády.“
Ve spontánním galerijničení nepřestal ani po přestěhování do Prahy, na Žižkov. Měl jeden pokoj ve sdíleném bytě a na stěny rozvěsil obrazy. Když byla vernisáž, všechny věci z pokoje vystěhoval k sousedovi, ostatně moc jich prý neměl, je poměrně minimalistický. Uvědomil si, že se mu mezi obrazy žije moc dobře. Pocítil také, jakou mají závěsná umělecká díla sílu ovlivnit prostor. To pouto s obrazy mu zůstalo. Když nějaké dílo, které měl v galerii, prodá, je trochu smutný, že se s ním musí loučit.
Propojení s mladými talenty
Během covidového období začal jezdit na kole jako poslíček. Při tom si vyhlédl obchod s taškami Playback v Bořivojově. Když zjistil, že se bude obchod stěhovat, sehnal si kontakt na majitele a vyjednal pronájem pro sebe a obrazy. A to přesto, že zadní místnost byla nevětraná, plesnivá. Filip měl vizi a za tou si šel.
Jako vždy postupoval nenásilně, organicky. Potkal na AVU umělkyni Lizu Libenko, a když jí na zakázku fotil obrazy, nabídl jí při tom výstavu ve své nové galerii. Liza byla studentkou Jiřího Petrboka a byl to právě jeho ateliér, který se stal zdrojem velké části umělců, kteří v Hidden gallery vystavují.
Jiří Petrbok prý řekl, že spíš než dobré kumštýře přijímá výrazné osobnosti. Díla, která v jeho ateliéru vznikají a s nimiž se můžete setkávat i u Filipa Kartouska, rozhodně nevznikla proto, aby se vám zalíbila ve smyslu potěchy oka. Jsou to poněkud temná, neklidná, silně emotivní gesta vyprávějící spíše o tom, co umělci vidí v sobě než kolem sebe.
Nejinak je tomu u děl Lucie Hoškové, která visí v galerii při mé návštěvě. Laik vidí zteřelé cáry látky napnuté v kovovém rámu, plátna, kde si nejste jisti, zde hledíte na záměrnou špínu, nebo na vrstvu barvy, fragmenty světa zbaveného hřejivosti lidství. Kurátorský text hovoří o gnosticismu, důmyslné kosmologii, ezoterice Williama Blakea, o Schopenhauerovi.
„O Lucii Hoškové lidé říkají, že je temná až moc,“ říká galerista. „Myslím, že Lucie má před sebou ještě velkou kariéru. Dřív řešila v rámci jednoho obrazu spoustu motivů, teď to víc vyčistila a věřím, že se posune ještě dál.“ Jan Vitvar z Respektu dal její výstavu jako tip týdne.
Dívám se na jakoby rozpité plátno Alexandry Grüner, na němž vystupuje z neurčité temnoty neurčitá postava, spíš schoulená, ne‑li přímo trpící. Červenofialové tóny ve spodní části plátna vypadají jako krvácení a obraz se jmenuje Autoportrét. Je to dílo, které vás nenechá chladnými. Ale zároveň: chtěli byste ho mít doma v obýváku?
„Petrbokovi studenti řeší těžká témata a ta s sebou nesou víc emocí,“ vysvětluje Filip. „V těch obrazech je to vidět. Nejsou to žádné krajinky. Je to procítěné. Když je někdo šťastný, asi ho to nenutí tolik malovat jako někoho, kdo má s něčím problémy. Třeba právě Saša studovala zároveň AVU a psychologii.“
Rozdílný pohled na temnotu
Díla jsou to soudobá, platná pro dnešní dobu, v níž kdo nemá poruchu psychického spektra, ten jako by nebyl. Neškodí ale taková estetika obchodu? Nechtějí mít sběratelé raději něco pozitivního, nebo alespoň abstraktnějšího?
„Sběratelé mi spíš řeknou, že by takový obraz nevydýchala jejich přítelkyně,“ směje se galerista. „Mně to tak nepřijde, ale lidé často říkají, že jim obrazy přijdou trochu depresivní. Jenže když jsem deinstaloval Annu Krištofíkovou ve vestibulu metra, lidé výtvarnici děkovali, že jim zpříjemnila cestu domů. Jiná paní si u mě v galerii libovala, jak je to strašně pozitivní. Jestli v tom vidíte smutek, asi se v tom trochu odrážíte vy sám.“
Aby svou galerii odlišil, chtěl původně vystavovat zejména fotografie, ale nakonec převážily obrazy. „V Česku fotka moc nefunguje. U obrazu lidé víc vnímají řemeslo a myslí si, že fotka je cvak cvak. Také to není dostatečně edukované. Lidé nevědí, že se dělá edice pěti originálů a potom větší série Artist Approved, ale myslí si, že jich fotograf vytiskne třeba stovku a může je mít skoro každý. Ani žádné sběratele zaměřené na fotografii neznám.“
Zrod zahraničních talentů
Název galerie má naznačit, že vystavovaní umělci jsou ještě trochu skrytí a že si zaslouží vyjít více na světlo. Ve výběru se nezastavuje u hranic státu a neváhá vystavovat i cizince, opět vesměs začínající. Jejich sláva často rychle roste. „Alexa Sonsino mi nejdříve říkala, že není žádný fotograf, a fotila vše na iPhone 6. Poprvé viděla své fotky vytištěné a vystavené u nás. Teď už fotí zakázky pro Vogue. Nebo Chloé Azzopardi měla u mě první sólo výstavu a teď už o ní píše British Journal of Photography.“
Jak vlastně galerista začínající zahraniční autory vyhledává? „Je to detektivní práce na Instagramu. Najdu si školu, pak hledám Instagramy ateliérů a pak jdu na Instagramy jednotlivých studentů. Většina mi odepíše.“
Oslovit někoho známého je prý moc jednoduché, chce spíš talenty hledat a tvořit si s nimi vztah od samého začátku. „Annu Ruth jsem vystavoval, ještě když byla v prváku, ve svém sdíleném bytě na Žižkově.“
I když to vypadá, že většina nápadů a kontaktů vzniká u pivka v klubu AVU a výstavní program se tak nějak skládá sám, Filip je ve skutečnosti až neskutečně činorodý. Vyrábí limitované tisky. S Kamilem Princem natáčí s výtvarníky, ale i kurátory podcasty. Pořádá neformální debaty s umělci naživo zvané Tabletalks. Na jeho velmi dobře zpracovaném webu najdete u umělců nejen ukázky tvorby (a jejich ceny), ale právě odkaz na podcast s výtvarníkem, případně nahlédnutí do jeho studia, záznam účasti na souvisejících skupinových výstavách, návštěvu výstavy, kde je dotyčný zastoupen, i odkaz na jeho instagramový účet. Který jiný galerista nabídne tak komplexní představení „svého“ umělce?
Spolupráce na bázi přátelství
Filip spolupráci nevnímá tak, že by byl agentem těchto umělců nebo že by jim za každou cenu měl shánět kupce a dělat jméno ve světě. Žádnou formální smlouvu s nimi uzavřenou nemá, postupuje na základě prohlubujícího se přátelství. „Spíš než že bych je já propagoval, to beru tak, že umělci propagují moji galerii. Jsem rád, že se mnou spolupracují.“ Samozřejmě má procenta z prodejů děl, které zprostředkuje, ale bere si 30 procent, což je prý v galerijním světě minimum. Ceny se pohybují od 9000 do 75 tisíc korun, podle velikosti obrazu a statusu umělce. Cenotvorbu dělají sami autoři, najdou se i tací, kteří na to mají specializované tabulky.
„Právě čtu knihu Management of Art Galleries a tam se píše, že galerii trvá pět let, než se zavede. Mně se to po pěti letech právě začalo rozjíždět. Do té doby jsem galerii živil tím, že jsem jezdil na kole u Volta nebo přes focení na zakázku,“ říká Filip. „Nekalkuluju, co se lépe prodá, vystavuju jen to, za čím si stoprocentně stojím. Rozhoduju se podle toho, co okamžitě cítím. Až pak jdu případně po konceptu umělce.“
Stáhněte si přílohu v PDF
Podcasty prý točí, aby veřejnost mohla navázat emoční vztah s umělcem, který ještě není známý. Kromě samotné Hidden stále hledá a testuje netypické galerijní prostory. Plnil výstavní vitrínu v metru Náměstí Republiky a na Florenci, v současné době vystavuje studenty AVU a UMPRUM u podzemního podchodu u metra Nádraží Holešovice. K metru má evidentně vztah – snímky z metra tvoří jeden z jeho fotografických cyklů.
Ač je zadní část galerie i jeho příbytkem, sny jsou veliké. Rád by v Praze získal celý dům, kde by byla dole galerie a v patrech ateliéry umělců. Mrzí ho totiž, že po odchodu ze školy umělec ztratí kontakt s komunitním uměleckým životem.
„Vždy jsem dělal galerii pomaličku, ne se hned chtít vyšvihnout nahoru. Taky teď jedeme na Art Fair do Sofie, což není žádná hvězdná třída, ale aspoň si to osahám,“ říká Filip a ukazuje papírový model výstavního prostoru s nalepenými miniaturami obrazů, na kterém si ověřuje nanečisto, jak bude jeho prezentace v Sofii vypadat.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
