Svět nás učí rozdělovat a hodnotit druhé

Už v roce 2007 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě Eva Koťátková kombinuje různá média – objekty, sochy, koláže, textilní kostýmy, hudbu i texty. Její tvorba se dotýká témat, jako je empatie, mocenské struktury, normativní systémy a možnosti vzdoru. V rozhovoru prozradila, jak vznikají její díla, ale i to, jak jsou naše životy ovlivněny sociálním prostředím, jeho kódy a normami. „Svojí prací se snažím reagovat na témata nebo oblasti, o kterých si myslím, že potřebují změnu. Umění tohle umožňuje, nabízí jiné komunikační prostředky mimo fakta a argumenty,“ říká Eva Koťátková.

Na čem aktuálně pracujete?

Je to propojení různých aktivit, které se pohybují na poli umění a vzdělávání a navzájem se překrývají. Společně s Crip kolektivem a skupinou dětí pracujeme na dalším čísle dětského časopisu Krunýř, tentokrát s tématem „normalita“. Ptáme se, jak bychom chtěli, aby naše těla vypadala, kdyby se nemusela neustále přizpůsobovat normě – kolik končetin nebo smyslových orgánů by se nám hodilo, co to znamená, když se řekne normální nebo zvláštní, a jestli jsou vůbec nějaké hry pro všechny.

Společně s Lenkou Vráblíkovou pak dopisujeme kurz Mlha: škola ekologické imaginace. Vzniká v rámci Kafkárny – centra pro umění a ekologii UMPRUM. Testovali jsme ho už se dvěma skupinami. Jeho cílem je propojovat kritické a systémové myšlení, práci s celým tělem, emocemi a smysly a postupy současného umění v přistupování k náročným tématům současného světa.

V čem může kurz pomoct?

Učení v mlze se může zdát jako učení, které bloudí, pro nás je ale účinnou metaforou a nástrojem, jak vstupovat záměrně na nejistou půdu, abychom společně vyzkoušeli jiné módy vztahování se a vnímání. Kafkárna je stará sochařská zahrada v Praze 6 s intervencemi a aktivitou současných studujících sochařství. Pro podobné typy transformativního společného učení je to ideální místo.

Také chystám novou práci v jedné zahraniční instituci, která propojuje její vnitřek a venek skrze síť sochařsky zpracovaných, organicky tvarovaných potrubí, takové prodloužené sluchové ústrojí, kterým je možné komunikovat oběma směry.

Jak vůbec vznikají vaše díla?

Pracuju u kuchyňského stolu, ve vlaku, v podstatě kdekoliv. Pomáhá mi si nápady psát a kreslit. Kresba mi umožňuje formulovat řadu věcí, které jsou pro mě těžko formulovatelné slovy. Je to také něco, čím se člověk může vyjádřit k současným krizím. Kresba je umožňuje zachytit skrze zkratku nebo náznak. Je to něco, co můžete dělat, když vám nejde spát. Mám řadu kreseb z nespavosti. Moje práce je většinou intenzivní, potřebuju nasbírat k tématu hodně stop a materiálu, projít mnoha verzemi a pak postupně odhazovat, hledat, co je na tématu skutečně urgentní a podstatné. Není to jednoduchý ani elegantní proces, ale mě by to tak asi ani nebavilo.

Eva Koťátková se prostřednictvím své tvorby snaží narušovat zaběhnuté narativy a dávat prostor mnohohlasu.

Foto: Hunt Kastner

Když jsem dělala rozhovor s Lukášem Raisem, přiznal, že na něj často v ateliéru něco spadne. Je to i váš případ?

Nemám ateliér, na mě věci padají doma.

Jak je pro vás důležité, aby vaše instalace byly multimediální, na exponáty se dalo sahat nebo si lehnout do peřin položených ve skeletu velrybí hlavy?

Často je nějaký limit dobrý k tomu, abyste si ho zvědomili nebo se ho pokusili překlenout skrz imaginaci. Ne vždy mi přijde nutné předkládat umělecké dílo k fyzické interakci – doteku, nějakému druhu použití nebo aktivace. Je současně pravda, že několik nedávných prací jsem vytvářela s vědomím, že půjde o otevřené krajiny, kolektivní těla utvářená objekty, příběhy, ale také těly návštěvnictva, které se dočasně stává jeho součástí. Podstatná je taky otázka přístupnosti a vrstvení možností, jak se na dílo napojit, pro lidi s různými potřebami.

Ve své tvorbě necháváte zaznít hlasy a příběhy těch, kteří nejsou slyšet. Jak pro vás bylo důležité mluvit za ty, kteří tak silně křičet nemohou?

Mluvení za někoho je problematické, nechává pak tyto hlasy v marginalizované roli. Mně šlo vždy spíš o to ukazovat, jak jsou různé umlčované skupiny a hlasy navzájem provázané skrze formy vykořisťování, diskriminace a útlaku, a to včetně dopadu na mimolidské bytosti. Z hlediska vzdělávání mě pak zajímá, jaké příběhy o světě se učíme, kdo je takto říká a proč a kdo z těchto příběhů těží. Je potřeba tyto jednohlasé narativy narušovat a ukazovat, že historie, ale i současnost není tak jednoznačná, že se musíme ptát také těch, na které problém dopadá. A dávat prostor mnohohlasu.

Ve vašich dílech se často objevují témata o tlaku na jedince, škatulkování, nerovnosti a vyčleňování. Jak hluboce jsou naše životy ovlivněny sociálním prostředím, jeho kódy a normami?

Rodíme se do světa, ve kterém nás učí rozdělovat a hodnotit druhé, i sami sebe, na normální a odlišné, zdravé a nemocné, schopné a nevyhovující. Namísto podpory rozmanitosti ve schopnostech a potřebách každého z nás. To vytváří celou řadu tlaků a úzkost z toho, pokud se do požadované normy nevejdeme. Děti od raného věku čelí tomu, jak by jejich těla měla vypadat, jak by se měla projevovat. Další oblast je imaginace, která začne stagnovat, pokud ji netrénujeme k promýšlení změny. Je velice těžké se řadu těchto konceptů a způsobů vztahování se ke světu zpětně odnaučovat, probouzet se k větší otevřenosti, vnímavosti, empatii, ale také uvažování mimo binární kategorie.

Pro autorku není nutné, aby její díla za každou cenu vybízela k interakci nebo aktivaci. Primární je sdělení, kterým chce čeřit stojaté vody.

Foto: Hunt Kastner

Z čeho pramení váš zájem o tuto oblast? Setkala jste se s něčím takovým v osobním životě?

Z vnímání sebe i ostatních v různých situacích jako dítě, ze snahy zorientovat se ve světě, který je mnohem komplexnější, než jak vám jej předkládají. Nemusíte zažít něco výjimečného, abyste cítili nerovné nastavení systému a viděli, kolik skupin padá do jeho trhlin. Později mi pomohla kritická pedagogika, která pracuje s analýzou moci, zvědomuje vlastní privilegia i provázané formy útlaku ve společnosti.

Chybí společnosti empatie?

Ve společnosti převažují logicky věci, ke kterým je vychovávána, na kterých je postavená její kultura. Pokud máme například normalizovaný vztah k planetě jako k objektu, který můžeme využívat pro naši potřebu, ospravedlňujeme si tím různé typy vykořisťování a bezpráví, kterého se dopouštíme vůči například mimolidským tvorům a krajině. Podle této optiky si totiž nezaslouží rovnocenná práva nebo soucit. Často také podceňujeme roli vzdělávání ve vlivu, jaký má na podobu současných krizí.

Na druhou stranu musí být současný svět pro autory velmi inspirující. Kde všude berete inspiraci?

Nemyslím, že se o krizích současného světa dá mluvit jako o inspiraci. Svojí prací se snažím reagovat na témata nebo oblasti, o kterých si myslím, že potřebují změnu. Umění tohle umožňuje, nabízí jiné komunikační prostředky mimo fakta a argumenty. Jsou ale události, jako současné válečné konflikty, dlouhotrvající genocida v Gaze, rozsáhlá humanitární krize a násilí v Súdánu, které jsou natolik hrůzné a bolestné, že bych na ně nebyla schopná umělecky reagovat. Nejsou to události, o kterých se dá imaginovat. V těch případech volím spíš cestu občanského aktivismu.

Eva Koťátková

Foto: Aleksandra Vajd

(43)

Jedna z nejvýznamnějších českých umělkyň své generace. Už v roce 2007 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a v současnosti patří mezi nejvystavovanější české umělce nejen v Česku, ale i zahraničí.

Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a absolvovala doktorandské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Absolvovala stáže v Salcburku, San Francisku a ve Vídni.

Od roku 2019 vévodí žebříčku nejvýraznějších českých výtvarných umělců J&T Banka Art Index. V roce 2024 byl její výstavní projekt „Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí“ vybrán coby české zastoupení na 60. bienále umění v Benátkách.

„Mluvit o úzkosti v naší společnosti neznamená ji zvětšovat, ale činit ji snesitelnou.“ To je citát z Institutu úzkosti (IÚ), kterého jste spoluzakladatelkou. Co bylo impulzem pro jeho založení?

Cílem bylo narušit zažitou představu, že úzkost je individuálním problémem jednotlivce, kterého je nutné medikovat a normalizovat, aby mohl fungovat v tomto světě. Úzkost jsme naopak vnímali v její systémové rovině jako důsledek různých druhů tlaků a nerovností a vytvářeli jsme prostory a formáty pro sdílení, kritickou diskusi a společné tvoření. Z Institutu úzkosti jsem minulý rok odešla, ale byl pro mě velice důležitý především pro možnost práce v kolektivu a spolupráci s celou řadou úžasných lidí napříč různými oblastmi. Některé formáty, které v IÚ začaly, budou ale snad pokračovat – jako časopis Krunýř nebo například Studio Porucha o životě lidí s „jinakostí“ v normálním světě, na kterém jsme pracovaly společně s Kateřinou Kolářovou.

Jste nejúspěšnější česká umělkyně na mezinárodním trhu s uměním. Zajímavé také je, že váš úspěch začal nejprve v zahraničí. Jak těžké bylo se prosadit?

Prosadit se v mezinárodním kontextu nikdy nebylo programovým rozhodnutím, které by pak vyžadovalo dělat nějaké cílené kroky. Snažila jsem se reagovat na pozvání a různé impulzy, jak nejlépe jsem v dané chvíli uměla – což zdaleka neznamená, že všechno, co za uplynulé roky vzniklo, mi teď s odstupem dává smysl. Měla jsem současně určitě v řadě ohledů štěstí, a to i v tom, že jsem se mohla věnovat umění řadu let naplno – nebyla jsem v pečující roli, nečelila jsem zdravotním problémům nebo nějaké velké existenční krizi.

Když si představím, že bych s výstavami začínala teď, kdy mám dvě děti, určitě bych do řady projektů nemohla jít s takovým nasazením. Za současný rytmus jsem ale zároveň moc ráda, musím mnohem víc plánovat a neustále být připravená plány nečekaně změnit. To, co dělám, s sebou nese pro mě větší zodpovědnost a přesvědčení, že bych měla být odvážnější – dcery mi dodávají inspiraci a odvahu.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Už během studií jste absolvovala stáže v prestižních institucích – například na San Francisco Art Institute (SFAI) a na Akademie der bildenden Künste ve Vídni. Jak se tyto zkušenosti promítly do vašeho umění?

V obou případech šlo o studijní výměny. Pobyt na SFAI pro mě byl speciálně intenzivní. Nejenom že mě odvezl nejdál od domova, což s sebou přineslo krize i osamostatnění, ale taky mi představil scénu performativního umění a body artu skrze praxi a archivy SFAI. To pak na několik let ovlivnilo moji práci a přivedlo mě k experimentům, ve kterých jsem testovala limity vlastního těla, a vyústilo to v projekt Za mezi nad pod v (pokoj) v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Vím o vás, že jste vášnivou sběratelkou příběhů. Máte doma spoustu novinových výstřižků? A co nakonec rozhodne o tom, co promítnete do svých děl?

Sbírám různé typy příběhů, když pracuji na nějakém tématu. Souvisí to se zmiňovaným mnohohlasem, přesvědčením, že je důležité klást vedle sebe různé paralelní příběhy. Často dělám rozhovory a píšu taky vlastní texty, je to takový sběr situací a poznámek. Když jsem s Vítem Havránkem pracovala na knize Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části, sesbírala jsem množství řádů různých institucí, ze kterých jsem pak vypsala všechna slovesa a použila je později jako scénář pohybové performance. S řadou příběhů pracuju opakovaně, jen je vnáším do jiného kontextu. Z novin stříhám, ne však souvislé příběhy, ale titulky nebo slova a skládám z nich příběhy nové. I tenhle rozhovor by šel rozstříhat a udělat z něj scénář nebo příběh.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.