My čekali smysl a dostali jsme jen bohatství aneb Jak se v politice a společnosti udržely motivy „pravdy a lásky“

Možná naše zklamání z revoluce pramení z toho, že jsme očekávali revoluci existenciální. Revoluci obrácení, v duchovně-filozofickém i prakticky osobním stavu. My měli sny, my měli naději, nám byly dveře světa otevřeny dokořán, my měli svobodu veřejného myšlení, psaní, natáčení, studia. Přijeli nám sem zahrát Rolling Stones. Až v tom momentu jsme uvěřili, že jsme opravdu svobodní. My vzešli z posmutnělého, chudého, zdeptaného vězení, kde jsme si sami vraždili své vlastní lidi jako politické vězně.

My nebyli jen chudí v materiálním slova smyslu (jak jsme žárlili na Západ!), my byli chudí i na duchu. Vždyť nás donutili se na to dívat, a co bylo ještě horší, donutili nás udělat si to nám samotným: donutili nás zakazovat své vlastní autory, hry, básníky. A věznit je.