Kdy a jak vyslat dítě na střední školu do zahraničí: rodičovská zkušenost

Už je nejvyšší čas! Ne, nikoli na nákup vánočních dárků, ale na rozhodnutí, zda vaše dítě stráví příští školní rok nebo jeho část na střední škole v zahraničí. S tímhle pocitem jsme se jednoho listopadového večera sešli s manželkou doma po rodičovských schůzkách v třídách gymnázia, kam naše děti chodily (v jednom případě ještě chodí).

Téma se tam probíralo pod vlivem jedné z agentur, která vysílá středoškoláky do světa a která měla na chodbách svoji zástupkyni s propagačními letáky a nabídkou. Že by naše děti mohly studovat v zahraničí, nás předtím už napadlo, ale pořád nám připadaly příliš malé na to, abychom je vyslali do divokého světa na dlouhou dobu samostatně.

K rozhodování jsme tím pádem přistupovali trochu ve stresu, protože se ukázalo, že studijní program naší školy je nastavený tak, že buď starší dceru vyšleme už v dalším školním roce, nebo bude muset ročník opakovat, nebo nepojede nikam. Poslední dva roky mají totiž na gymnáziu oborově specializované a nelze je jen tak snadno dohnat.

To byl začátek našeho příběhu, který zatím nemá konec – protože přes všechna geopolitická nebezpečí a proměnu dnešního světa je potřeba děti naučit se v něm neztratit. K tomu je dobrý jakýkoliv pobyt v cizině, kde se dítě musí naučit především fungovat samo za sebe. Když se k tomu přiučí cizímu jazyku, jiné kultuře a získá kamarády z jiných zemí, je to ideální.

Starší dcera tak strávila rok ve Španělsku a mladší je nyní v Belgii. Došel jsem k závěru, že nashromážděné zkušenosti s přípravou a výběrem jejich pobytu i během něj by se možná hodily dalším rodičům, kteří přemýšlejí, zda, kam a jak potomka nebo potomky na zkušenou do světa vyšlou.

Angličtina, nebo radši jiný jazyk?

První rozhodnutí – zda – bylo celkem jednoduché. Už trochu problematičtější bylo kam. Doznívající pandemie velela vyloučit vzdálenější destinace, jako jsou USA, kam míří asi nejvíc českých studentů.

Přidali jsme si k tomu ještě druhý důvod: anglicky se přinejmenším naši teenageři naučili velmi dobře během pandemie čučením na filmy, seriály a sociální sítě, takže by bylo žádoucí otevřít jim dveře jiných světových regionů pomocí druhého cizího jazyka, který se učí ve škole. Navíc, pobrexitová Británie nebyla úředně ani finančně příliš přívětivá, Irsko se zase zdálo příliš katolické.

Kam jet studovat, když v USA je to nejisté? Top 5 destinací s nejlepšími univerzitami plus dva nové trendy

17. 6. 2025 ▪ 6 min. čtení

Tady už se situace při výběru trochu komplikovala. Agentury, které pobyty zajišťují, sice slibují, že dokážou umístit děti i do neanglicky mluvících zemí, ale míří jich tam mnohem méně. Zkušeností na sdílení a referencí je tudíž také málo, což platí i pro Španělsko, které jsme si společně vybrali.

Vyplatilo se nám tehdy několik přípravných online schůzek s několika agenturami, kde jsme porovnali nejen ceny (včetně výše zálohy), ale také přístup a informace. Pravda, pomohlo, že s manželkou oba španělsky mluvíme, tak jsme některá tvrzení agentur dokázali ověřit přímo u zdrojů v druhé zemi. Cenově záleží na délce pobytu a zemi, kam dítě míří, ale ano, bavíme se o nákladech v řádu jednotek statisíců korun.

Pracovali jsme s tzv. komerčními agenturami. V případě mladší dcery, která je v rodině první, kdo se vrhl na francouzštinu, jsme se soustředili naopak na dvě agentury, které jsou neziskovými dobrovolnickými organizacemi, kde se předpokládá, že hostitelské rodiny děti chtějí nejen kvůli penězům, které vysílající rodina platí. Starší dcera totiž ve Španělsku po prvním měsíci musela rodinu (a kvůli tomu i školu) měnit, protože hostitelská rodina nechala šestnáctiletou slečnu, rozechvělou po zážitku pandemické osamělosti, s jen velmi základní znalostí španělštiny a bez kamarádů dost napospas.

Nutno říci, že agentura zafungovala skvěle, výměna nebyl problém a poté, co se s pomocí nové hostitelské rodiny podařilo sehnat třeba i skautský oddíl, si to starší dcera ve Španělsku užila, naučila se fungovat v jiném prostředí, ztratila onen pandemický pocit osamělosti. Vrátila se sebevědomá mladá dáma se zálibou ve vybraných kavárnách a se znalostí španělštiny, která umožnila bezproblémovou maturitu. Nádavkem k tomu jsme jako rodina získali nové přátele na druhé straně Evropy, kteří nás navštívili i v Praze.

Happy end? Možná, ale hlavně spousta zkušeností i pro rodiče. Třeba že není potřeba dítě-teenagera na druhé straně kontinentu pořád kontrolovat přes WhatsApp. Tohle doporučení vám dají i někteří organizátoři včetně toho, že ve smluvních podmínkách se nedoporučují návštěvy rodičů v místě pobytu teenagera. Jeden zhruba dvacetiminutový rodinný hovor týdně opravdu stačí, i když je to – hlavně pro rodiče – poměrně náročné.

Rozdíl mezi komerční a neziskovou agenturou

Připadali jsme si jako dobře informačně vybavení a zkušení, když jsme se mladší dcery ptali, zda by chtěla také do zahraničí vyjet. Měla za sebou zkušenost náročné nemoci a dohánění školy, ale inspirovaná i kamarádkami, které vyjet chtěly, rozhodla se pro pobyt nikoli roční jako její sestra, ale půlroční. A ke studiu francouzštiny preferovala Belgii před Francií, ohledně čehož se nám jako nefrancouzštinářům těžko argumentovalo. Mimochodem, hlavně v případě ročního pobytu v zahraniční je poměrně klíčové se v české škole domluvit, za jakých podmínek se dítě vrátí do stejné třídy a jak budou zkoušky po návratu vypadat.

Oslovili jsme ony dvě agentury postavené na nezisku a dobrovolnictví. Nabízené ceny byly o něco nižší, ale ne nějak výrazně, jednání v obou případech výborné – možná i proto, že už jsme věděli, co chceme. Klíčová se ukázala byrokracie partnerských organizací ve Francii a Belgii – než Francouzi došli k nějakému závěru, měli jsme už nalezenou hostitelskou rodinu ve valonské části Belgie, kousek od hranic s Francií. Opět se vše odehrávalo mezi druhou polovinou listopadu a první polovinou února.

Nepřímo jsme byli svědky drobných dramat některých spolužáků, kteří se rozhodli vyrazit do USA, kam nastoupila nová administrativa Donalda Trumpa. Ta nejen vyházela spoustu úředníků, takže se byrokracie s vydáváním víz dost zadrhávala, ale také se během jara zpřísňovala imigrační politika. Někteří spolužáci mladší dcery si ještě pár týdnů před odjezdem nebyli jistí, zda dostanou vízum a odjedou.

Rozdíl mezi komerční a neziskovou agenturou byl v případě našich dcer hlavně v tom, jaký přípravný a vedlejší program pro studenty chystají. Dobrovolníci v tomto případě jednoznačně vítězí jak v přípravných víkendech v Česku i v hostitelské zemi, tak v následné nabídce. O komerční agentuře jsme po vyřešení výměny rodiny vlastně už neslyšeli, zatímco dobrovolníci nabízejí studentům v dané zemi další společný program a snaží se vybudovat komunitu, která bude vztahy rozvíjet. Mladší dcera tak získala kamarády nejen v „domácí“ Belgii, ale třeba i na Novém Zélandu. A i tady funguje „tajné“ skautské společenství, které dává budování nových vazeb a trénování konverzace v cizím jazyce další rozměr.

Ano, ani Španělsko, ani Belgie nejsou konec světa a nejsou naprosto odlišnou kulturou na to, aby se z našich dětí staly bouřemi ošlehané světoběžnice. Britský kamarád v této souvislosti rád připomíná svůj pobyt na „boarding school“, tedy v internátní škole bez rodiny od raných dětských let.

Ale po zkušenostech pandemie, neustálých debatách o závislosti na mobilech a o celkové slabosti mladé generace (ani nevím, jestli jsou moje děti Z nebo ještě něco jiného) mi takový pobyt přijde jako přirozený návrat k historické zkušenosti našich dědů a pradědů, kdy i tovaryši odcházeli na zkušenou do světa.

Dnešní svět je jiný, bude nepochybně drsnější než tři dekády, které jsme zažili po roce 1989, a každá zkušenost, každý jazyk i každý kamarád ve světě pro ně má a bude mít svoji hodnotu. A pro nás rodiče je důležité vědět, že se v tom světě umí domluvit a zorientovat.

A nejde jen o pobyt v cizině. Devět let jsme pro oddíl našich dcer také dělali skautský tábor – a loni ukázaly, že tohle už také zvládnou samy. Dát dětem důvěru dělat si věci po svém je pro rodiče asi jedna z nejnáročnějších disciplín, že?