Trvalo to, ale stalo se. Sen čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka o ministerském křesle se rozplynul jako plyn z výfuku starší fabie nad pražskou magistrálou. Prezident Petr Pavel na schůzce s premiérem Andrejem Babišem definitivně potvrdil, že Turka nikdy nejmenuje ministrem životního prostředí ani čehokoli jiného. Krize v české politice přesto pokračuje. Jak je vážná? Kdo je za ni odpovědný? Co by ji pomohlo vyřešit? A co bude reálně dál?

Situace, která po prezidentově definitivním odmítnutí Turka vznikla, představuje problém hned v několika ohledech. Motoristé, konkrétně jejich předseda Petr Macinka, nechtějí z prohraného boje ustoupit. A odmítají na ministerstvo životního prostředí nominovat kohokoli jiného. Výsledkem je situace, kdy Turek coby vládní zmocněnec pro klimatickou politiku sedí, aniž by byl ministrem, v ministerské kanceláři a úporně se snaží reprezentovat Česko navenek. Stává se tak jakýmsi Schrödingerovým ministrem, který funkci zároveň zastává a nezastává. Tento projev motoristické trucovitosti je samozřejmě komický, ale bohužel se skrze něj stává navenek komickým celé Česko.

Horší a závažnější je ovšem druhý výraz mototrucovitosti. Petr Macinka, když mu nevyšlo vyhrožování prezidentovi skrze esemesky, prohlásil, že bude kvůli nejmenování Turka coby ministr zahraničí prezidenta ignorovat. Což je v situaci, kdy je potřeba, aby se Černínský palác, Strakova akademie a Hrad dohadovaly na zahraniční politice, například na postech velvyslanců, reprezentaci Česka na summitech, ale hlavně na celkové orientaci země, opravdu na hraně politické sabotáže. Premiér Andrej Babiš byl nucen na Macinku uvalit něco jako nucenou správu a konstatovat, že bude s Hradem jednat sám. Je to jistě částečné řešení, ale z pohledu zájmů země, mezi které patří jednotná reprezentace jejích postojů navenek, je to jednoznačně špatně.

Kdo je za to všechno odpovědný? Motoristé a vlastně celá vláda, jakož i její příznivci tvrdí, že za situaci může prezident. Kdyby Turka jmenoval ministrem, problém by nevznikl. To je na jednu stranu pravda. Ovšem na stranu druhou, pokud by prezident Turka jmenoval, šel by de facto proti svým voličům, kteří mu v přímé volbě dali důvěru, aby zastupoval jejich zájmy. Část společnosti s rozhodnutím nejmenovat ministrem příznivce rekreačního hajlování a porušování všech možných norem souhlasí, jak bylo koneckonců vidět na víkendových demonstracích na  podporu Petra Pavla. Další věc je, že Motoristé sami mohli krizi dávno ukončit tím, že by navrhli nového ministerského kandidáta, tak jako to udělali v minulosti sociální demokraté ve sporu s Milošem Zemanem. Kdyby se Motoristé zachovali podobně, měli by, slovy Petra Macinky, klid. A nejen oni, ale celá politická scéna a vlastně do určité míry celá společnost. Neudělali to, takže jsou odpovědní minimálně za eskalaci.

Tím spíš, že spor, který je v jádru konfliktem různých typů legitimity a různých výkladů ústavy, má jednoduché řešení. Stačilo by, aby premiér podal na prezidenta kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu a ten by rozhodl, jak se to s pravomocemi prezidenta, pokud jde o jmenování ministrů má. Tedy jestli prezident může vůbec návrh premiéra odmítnout, a pokud ano, zda to mohl udělat v případě Filipa Turka. Jenže Andrej Babiš ani Motoristé samotní žalobu podávat nechtějí, takže jsou odpovědní za protahování krize.

Co je k tomu vede? Skutečný důvod bude v tom, že se bojí prohry. To by se dalo ještě pochopit a označit to za vcelku běžný příklad politické zbabělosti. Co se ale už chápe hůře, je skutečnost, že Petr Macinka kudy chodí, trousí, že žalobu nechce proto, že se Ústavnímu soudu nedá věřit. Tady už se dostáváme do oblasti zpochybňování základních institucí právního státu. A to je něco, co by vrcholný politik dělat opravdu neměl.

Když Macinka dokola rezolutně tvrdí, že se prezident „pohybuje mimo ústavní rámec“, je to čistokrevný nesmysl a vlastně nebezpečný sklon k autoritářství. O tom, co je ústavní a co ne, může v demokratické společnosti opravdu rozhodnout jen Ústavní soud. Od toho ho máme, mimo jiné coby rozhodčího politické hry. Macinka by si ale zřejmě představoval, že o správné interpretaci ústavy bude rozhodovat sám, na základě toho, co se mu právě hodí. Čímž se jaksi dostává mimo ústavní rámec on sám. Před politiky, jako je on, kteří zpochybňují a rozvrtávají celý systém liberální demokracie, bychom se měli mít na pozoru.

Co bude dál? Přinejmenším do hlasování o imunitě Andreje Babiše bude krize, či minimálně stav politické vyšinutosti, v Česku pokračovat. Zda se premiér poté, co mu Motoristé a SPD zaručí na další čtyři roky beztrestnost, začne chovat jako premiér, tedy udělá si ve vládě pořádek a vztahy vlády a Hradu vrátí na únosnou úroveň, asi v tuhle chvíli tuší jen on sám. Anebo možná ani on ne.

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist