Neměla by „klimapolitika“ směřovat spíš k přípravě na změny klimatu než na jeho ovlivňování?

V říjnu uplyne deset let od smrti profesora Miroslava Kutílka (1927–2016) a příští rok si připomeneme sté výročí jeho narození. Byl to člověk širokého rozhledu, spisovatel (pseudonym Marek Hofman), oblíbený společník a vášnivý diskutér, který se nebál jít proti proudu. Stojí za to zmínit jeden motiv, který rozvinul ve své knize Racionálně o globálním oteplování (Dokořán 2008). Na základě metaanalýz klimatických modelů Kutílek zpochybnil tezi, že v případě skleníkového efektu hraje dominantní roli lidská činnost. Zařadil se tak mezi tzv. klimaskeptiky, kteří, na rozdíl od zastánců aktivní klimatické politiky – klimaalarmistů, nepovažují klimapolitiku za efektivní a nutnou. Za své postoje obdržel i vyznamenání od podobně smýšlejícího prezidenta Václava Klause.

Kutílkovy názory však nebyly širší odbornou veřejností přijaty a – pokud si pamatuji – nenašly širší podporu ani mezi jeho kolegy v Evropském kulturním klubu, ani v českém klubu skeptiků Sisyfos; nicméně anticenu „Bludný balvan“ Kutílek neobdržel. V následujících letech se prosadil opačný konsenzus: klimatická změna představuje reálné ohrožení a vyžaduje reakci, v prvé řadě omezování emisí oxidu uhličitého.