Uhlíkový účet stavby začíná u betonu a oceli. Proč už nestačí řešit jen energetickou náročnost budov

Významnou část celoživotní uhlíkové stopy (zhruba 45 až 50 procent) dnes tvoří takzvané svázané emise: emise spojené s výrobou stavebních materiálů, jejich dopravou, samotnou výstavbou, údržbou i koncem životnosti. U velmi úsporných budov může jejich podíl převážit nad emisemi z provozu. A je tu ještě jeden podstatný rozdíl. Zatímco provozní emise vznikají postupně po desítky let, emise ze svázaného uhlíku se uvolní ještě předtím, než se do budovy nastěhuje první nájemce.

Právě ve fázi návrhu proto vzniká prostor pro rozhodnutí, která mají na výslednou stopu zásadní vliv. I dobře míněné „zelené“ opatření totiž může vedle očekávaných přínosů znamenat vyšší spotřebu materiálu, a tím i další emise. 

I „zelené“ řešení může zvýšit spotřebu materiálu

Příkladem může být zelená střecha. Její přínosy pro retenci vody, mikroklima nebo biodiverzitu jsou nesporné. U některých řešení ale vegetační souvrství a nasycený substrát zvyšují zatížení konstrukce. To může znamenat silnější stropní desky, více výztuže nebo robustnější nosné prvky. Každý kubík betonu a každá tuna oceli přitom mají vlastní uhlíkovou stopu. Smyslem proto není zelené střechy zpochybňovat, ale jejich přínosy posuzovat v kontextu celé stavby.

Podobně je třeba pracovat i se dřevem. Dřevostavby mohou ve srovnání s klasickými železobetonovými konstrukcemi vycházet z pohledu zabudovaného uhlíku velmi příznivě. Uhlík uložený ve dřevě je však nutné hodnotit v celém životním cyklu, včetně toho, co se s materiálem stane po skončení životnosti budovy. Výsledný přínos proto neurčuje jen materiál samotný, ale i způsob jeho použití, životnost konstrukce a scénář dalšího využití či likvidace.

O uhlíkové stopě se rozhoduje už při návrhu

Nástrojem, který podobná dilemata převádí na čísla, je posouzení životního cyklu budovy, tedy LCA podle normy EN 15978. Při výpočtu se využívají mimo jiné environmentální prohlášení výrobků, tzv. EPD. Jejich největší hodnota není v závěrečném certifikátu, ale na začátku projektu, kdy je možné porovnávat varianty ještě dřív, než se změny prodraží. V této fázi lze často změnit skladbu konstrukce, typ materiálu nebo dodavatele s výrazně menším dopadem na rozpočet než v pozdějších fázích projektu.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Právě s takovým rozhodováním pomáhá investorům a projektantům také Grinity. Pomocí LCA porovnává uhlíkovou stopu konstrukčních a materiálových variant už ve fázi návrhu a propojuje ji s dalšími parametry projektu, například energetickou náročností nebo náklady životního cyklu.

Typickou otázkou může být například míra zateplení. Více izolace může snížit provozní emise, zároveň ale zvyšuje množství materiálu zabudovaného do stavby. Kde leží optimum, nelze určit jedním pravidlem pro všechny projekty. Odpověď dává až výpočet konkrétní budovy v celém jejím životním cyklu.

Evropská regulace už tento směr potvrzuje. Od roku 2028 se má celoživotní uhlíková stopa povinně počítat a zveřejňovat u nových budov nad 1000 metrů čtverečních, od roku 2030 pak u všech novostaveb. Kdo se naučí uhlíkový účet číst dřív, získá náskok. Protože nezačíná kolaudací – začíná už první tunou cementu a oceli.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.