Úprava občanského zákona přinesla spory o zástavní právo

Úprava občanského zákona přinesla spory o zástavní právo

Nejasnosti kolem realizace zástavního práva soudem po novele občanského zákona z roku 1998 vyvolaly pochybnosti, zda se má pro tyto případy chápat jako rozhodující termín účinnost novely (1.9.1998).
Po určitém váhání přece jen praxe akceptovala prodej zástavy soudem, některé pochybnosti však zůstaly. Přitom evidentně platí, že mezi obecné předpoklady uspokojení zástavního věřitele především patří: a) kvalitní právní regulace, b) schopnost zástavního věřitele využít možnosti, jež mu právní úprava poskytuje. Zástavní právo, stejně jako ostatní věcná práva k věci cizí, která plní zajišťovací funkci (např. zadržovací právo) uskutečňuje svoji roli zejména tím, že od okamžiku svého vzniku do své realizace nutí dlužníka splnit dluh a v případě nesplnění dluhu poskytuje možnost uspokojení nesplacené pohledávky prostřednictvím realizace zástavy. Zástavní právo je považováno za poměrně spolehlivý zajišťovací instrument, jeho efektivita je však přímo úměrně závislá na kvalitě právní úpravy.
Velká novela občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) s účinností od 1. 1. 1992 znamenala návrat k takové úpravě zástavního práva, která svým obsahem a rozsahem odpovídá tradiční regulaci, přizpůsobené současným podmínkám (byť ani tento předpis se nevyvaroval nedostatků a v současné době je připravována další novela občanského zákoníku, která by je měla z větší části odstranit, návrh schválila vláda počátkem prosince 1999).

Tradiční úprava

V první fázi své existence, ihned od svého vzniku, plní zástavní právo typicky zajišťovací funkci. To znamená, že již jeho samotná existence působí na dlužníka, aby svůj dluh vůči věřiteli splnil. Úspěšnost zajišťovací funkce však nelze odtrhnout od způsobilosti zástavního práva zajistit věřiteli jeho uspokojení. Vědomí zástavního dlužníka, že pokud obligační dlužník nesplní svůj dluh řádně a včas, tak nastoupí rychlá a účinná realizace zástavního práva, působí na dlužníka nepochybně motivačně. Bohužel, nedostatky v právní úpravě realizační funkce, jakož i zdlouhavá a často formalistická soudní řízení, toto vědomí značně oslabila, a proto není role zástavního práva v ČR adekvátní jeho významu v zahraničí. Rozdíly v zajišťovací funkci působí také rozštěpení obligačního a zástavně právního statutu povinných subjektů. Je-li obligační dlužník současně zástavním dlužníkem, je zajišťovací funkce naplněna snadněji, protože dlužník si uvědomuje, že v případě nesplnění dluhu bude majetkově postižen on sám. Je-li však obligačním dlužníkem osoba odlišná od zástavního dlužníka, může obligační dlužník hřešit na to, že když nesplní svůj dluh, bude se zástavní věřitel uspokojovat ze zástavy a jeho majetku se toto uspokojení nedotkne (v českém právu totiž dosud chybí zákonná regulace regresu (postihu) zástavního dlužníka po realizaci jeho zástavy vůči obligačnímu dlužníkovi, který by byl obdobou regresu ručitele). V období po splatnosti pohledávky se základní právo zástavního věřitele koncentruje do možnosti domáhat se uspokojení ze zástavy. Tato stručná formulace občanského zákoníku vede k řadě praktických obtíží. Proto je nutno přivítat změnu § 151f občanského zákoníku (s účinností od 1. 9. 1998) umožňující prodej zástavy soudem. Jak dokládá zmíněná reakce ing. Vrbaty, přetrvávají u některých soudců názory, že nové ustanovení § 151f občanského zákoníku nelze použít, pokud byla zástavní smlouva uzavřena před 1. 9. 1998 (výslovně tak upozorňují J. Bureš a L. Drápal v časopise Právo a podnikání č. 10/1999).

Nová dikce

K naznačenému problému je třeba připomenout. Základním právem zástavního věřitele je jeho oprávnění domáhat se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem i s příslušenstvím ze zástavy (§ 151a odst. 1 občanského zákoníku). Dále záleží na právních předpisech, jak určují jednotlivé způsoby, kterými se může zástavní věřitel domáhat uspokojení své splatné pohledávky, jak se tyto způsoby doplňují nebo také vylučují. Novelizovaná dikce § 151f občanského zákoníku upřesňuje obsah zástavně právního vztahu, tj. vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem (lhostejno, zda zástavní dlužník je současně obligačním dlužníkem), a to pro dobu po splatnosti pohledávky a tak formuluje jeden ze způsobů realizace zástavního práva.
Jestliže není zajištěná pohledávka včas a řádně splněna, má zástavní věřitel právo požádat soud o prodej zástavy. Jde o to, že zástavnímu věřiteli vzniká uvedené právo a je pouze na něm, zda se rozhodne ho využít, nebo zda se bude snažit získat exekuční titul, zda bude realizovat zástavu postupem podle § 299 odst. 1 obchodního zákoníku či zda se přihlásí se svou pohledávkou do probíhajícího exekučního řízení, aniž by potřeboval exekuční titul (zvláštní způsob realizace zástavního práva obsahuje § 44 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech).
Z tohoto pohledu není rozhodný okamžik vzniku zástavního práva, dokonce ani způsob vzniku. S ohledem na uvedené argumenty jsem přesvědčen, že nový způsob realizace zástavního práva podle § 151f občanského zákoníku lze využít i pro zástavní práva vzniklá před 1. 9. 1998, a to jak pro smluvní, tak i zákonná a soudcovská zástavní práva.

JUDr. Josef Fiala, Masarykova univerzita Brno