Všechno je jinak, pravil moudrý rabín

Všechno je jinak, pravil moudrý rabín

Jan Werich, jak sám říkal, "zakonzervoval" na desce Supraphonu anekdotu o starém moudrém rabínovi. Když umíral, shromáždila se kolem rodina, i starší obce židovské přišli a prosili, by jim zanechal svou moudrost. Ale starý pán byl unavený. A tak poslali pro nejstaršího syna do Berouna, taky rabína. Ten k ránu přišel, klekl u lože a naléhal: "Řekni nám tu největší moudrost, ke které jsi došel za svůj život, budeme ji potřebovat." Starý pán otevřel oči a řekl: "Všechno je jinak." No a potom umřel.
Věřím, že si na to vzpomněl rabín Sidon, když se mu na stole vršily stohy faxů a e-mailů, v nichž mu ortodoxní souvěrci z celého světa nevybíravě spílali, že svolil k výstavbě garáží na Starém židovském hřbitově na Josefově a že kvůli tomu nechal vykopat z hrobu rabbi Löwa. Dezinformační kampaň zasáhla i Ministerstvo kultury - ve virtuálním světě elektronické pošty obíhá virus předem zformulovaného dopisu ministrovi "Dorstalovi". I přesto, že se Židovská obec v Praze i Federace židovských obcí snažily uvést vše na pravou míru.
Ne že by byl rabín Sidon zcela nevinný. Jeho pražští souvěrci mu právem vytýkají, že s nimi kroky, které podnikl k záchraně hřbitova ve Vladislavově ulici, nekonzultoval. To však není podstata problému. Podle tradice patří hrob mrtvému. Nesmí být rušen do doby, kdy přijde Mesiáš a vzkřísí mrtvé k novému životu. Čekání na Mesiáše je však trochu jako čekání na Godota, nejde ani tak o Godota, jako o to čekání. V jeho průběhu by se lidé měli chovat slušně. Navzájem i k mrtvým. To je podstata judaismu. Tato filozofie je zformulována v náboženských příkazech.
Co si však počít v případech, kdy příkaz splnit nelze, jako v kauze Vladislavovy ulice? Pracovní smlouva, kterou rabín Sidon uzavřel s Židovskou obcí v Praze - rabín není hlavou, nýbrž zaměstnancem obce - mu ukládá obrátit se ve sporných případech o radu k vrchnímu aškenázskému rabínovi Izraele. Ten není jeho nadřízeným, díky praxi a autoritě však může posoudit problém z širšího hlediska a na základě precedentů. Rav Lau neschválil kompromisní dohodu, kterou navrhl jeho kolega Sidon, totiž spustit masív hrobů na dno stavební jámy. Přiklonil se tím na stranu halasných fundamentalistických kruhů.
Pražská židovská obec se ocitla ve slepé uličce. Sporný pozemek nevlastní, škody, které udává Česká pojišťovna, stoupají a to vše - podle mnohých - vede k nárůstu antisemitismu. Pokud by prohlášení hřbitova za kulturní památku znamenalo půlmiliardový výdaj ze státního rozpočtu, jsou obavy oprávněné, ostatně neofašisté se již nechali slyšet. Navíc veřejnost nerozlišuje mezi Židy českými a zahraničními, ortodoxními a asimilovanými, realisty a fundamentalisty.
Masív hrobů se nachází asi na desetině pozemku. Jeho zachování a pietní úprava nejsou tak finančně náročné, jako kdyby byly práce zastaveny. Znamenalo by to však změny v již schváleném projektu pojišťovny. Optimální by bylo, aby kompetentní orgány udělily co nejdříve maximálně možné výjimky k rychlému vydání nového stavebního povolení. Realizace si i pak vyžádá peníze, avšak již ne stamilióny. Obec se pak může spolu s federací obrátit na zahraniční partnery s žádostí o přispění. Přestože její politikou je investovat v prvé řadě do živých, může počítat s tím, že žádost najde odezvu. Nejspíše však v jiných židovských kruzích než v těch, které spustily tak nehorázný humbuk. Všechno je totiž jinak.

Tomáš Kraus
Autor je tajemník
Federace židovských obcí v ČR