Istanbul zaznamenal vzestup politického filmu
Závěr 19. mezinárodního filmového festivalu v Istanbulu byl ve znamení triumfu domácí kinematografie. Zvítězily dva turecké filmy, na 180 uvedených filmů ze 40 zemí přišlo do kin 120 tisíc diváků, přijelo 117 zahraničních hostů. Náklady festivalu činily v přepočtu zhruba 40 miliónů Kč. Veselí však poněkud zkalil hlavní host festivalu, řecký režisér Theo Angelopoulos. Jeho prognóza vývoje národních kinematografií byla dostatečně chmurná na to, aby vrhla do melancholie i ostřílené filmařské vlky.
Prakticky všechny festivalové ceny si mezi sebou rozdělily dva turecké filmy, Květinová oblaka režiséra Nuri Bilge Ceylana a Třetí strana Zeki Demirkubuze. První obdržel z rukou prezidenta mezinárodní poroty, indického režiséra Mrinala Sena, hlavní festivalovou cenu Zlatý tulipán, dále cenu za Nejlepší film roku, Cenu mezinárodní kritiky Fipresci a Cenu diváků. Demirkubuzova Třetí strana dostala Cenu pro nejlepšího režiséra roku, Cenu za nejlepší herecký výkon (Basak Köklükayaová) a cenu Fipresci v kategorii národních filmů. Zvláštní cenu poroty získal indický film Poslední tanec od Shaji Karuna.
Oba turecké filmy se soustředí na problémy současnosti. Květnová oblaka, která byla poprvé uvedena v soutěži MFF Berlinale, líčí cestu mladého filmaře do rodné vsi. Ta se však mezitím změnila k nepoznání. Panuje tam městská korupce, v zájmu peněz se ničí příroda, rozhodují silná zájmová seskupení, která neberou ohledy na lidi. Třetí strana je film o muži bez šance, který by se rád uplatnil a vydělal peníze, ale nestačí ani platit nájem a vodné. Zabije svého bytného, ale podezření padne na někoho jiného. Zejména mladí turečtí režiséři se věnují tématům chudoby a bezdomovectví. Je to nový trend turecké kinematografie. Nejde však o nějaký nový komunistický manifest. Nejde o revoluci, ale o dekadenci. Mladí lidé v pozoruhodném tureckém filmu Orhana Oguze Outsideři v temném městě jsou líčeni jako skupina perverzníků, kteří se rádi baví, loupí, berou drogy a sledují televizní kanál vysílající bez licence. Všechno, co dělají, si zároveň natáčejí na video, aby to mohli prodat.
Jako zpěv o starých ztracených filmařských ctnostech vyznělo vystoupení slavného řeckého režiséra Thea Angelopoulose, jenž zvítězil před dvěma lety v Cannes s filmem Věčnost a den. Angelopoulos prožívá jednak deziluzi z definitivního pádu socialismu, na který věřil, jednak ze stavu kinematografie. Je jedním z těch, kdo se nekompromisně zasazují za kulturní diverzitu. "Nemůžeme bojovat proti americké filmové mašině, můžeme však dělat filmy, které oni nedovedou," řekl. "Evropské filmy bohužel ztratily šanci na mezinárodní úspěch. Když jsem začínal, diváci požadovali řecké filmy. Nyní dokonce i mé dcery chodí jen na filmy americké. Je smutné vidět, že celé části evropského kontinentu, jako je východní Evropa, jsou pro mezinárodní publikum mrtvé, protože nikdo nezná jejich filmy." Angelopoulos však popřel, že by ve svých filmech jakkoli dokumentoval současnou realitu (jeho poslední filmy se týkají Jugoslávie a Albánie): "Nedokumentuji realitu, ale city. Film není obraz skutečnosti. Filmař musí vystoupit ven směrem k poetické realitě. Bez ní film neexistuje"
Pozoruhodnou součástí festivalu byla diskuse k nesoutěžní sekci filmů o lidských právech. Běžely tu filmy o palestinském a kurdském problému, o rasismu, konfliktech v Čečně, El Salvadoru a mezi Indií a Pákistánem. Mnohé z nich vznikly v riskantních podmínkách a jejich režiséři nevěděli, jestli je vůbec dokončí. "Ještě horší než cenzura byly emocionální překážky," řekl kurdskoturecký režisér Hüseyin Karabey. Jeho třicetiminutový film Boran pojednává o kurdských matkách, které dosud marně hledají stopy po svých ztracených synech. Argentinský režisér Leandro Katz, jenž žije v New Yorku a natočil film o posledních deseti dnech bolivijského revolucionáře Che Guevary (zabit roku 1967), tvrdí, že jen málo lidí na světě ví, co se skutečně kolem nás děje. "Máme sice plno informací, ale nikdo nemá přístup k těm skutečným. Ty jsou totiž pod kontrolou politiků a majitelů sítí. Máme informační iluzi a pocit, že se řítíme po informační superdálnici. Opravdové informace týkající se toho, jak je tento svět řízen, nám však chybějí."
Radovan Holub, Istanbul
